Lanegan je stejně vlk

Příprava na Lanegana je taková, že si poslechnete desku Phantom Radio, a to zejména No Bells on Sunday, případně i Jonas Pap, parádní námořnickou legendu. Někomu sedí i Harvest Home, která má svou linku a la The Cure. Někomu se líbí růžovočerná žvýkačka a někomu pohřby, nebo vlastně cokoliv jinýho. Lanegan je na mnoha místech, je ve vlasech, v uších i v těle, je i na pódiu v Lucerně.
 
Na přípravu také: Spousta myšlenek, nový Call of Duty, Snoop Dogg. Potom smutek na Palmovce a pohodlně k Lucerně. Z tramvaje téměř rovnou do fronty a čekání, čekání, čekání na kapuci. Člověk si tak postává a slyší věci… pardon, dovolíte, nemáte někdo cigaretu, dík. Kontroly jak na letišti a ještě vám vezmou vodu, rozpačitá novinka. Smutek už proběhl a mě nemrzí, že jsem vynechal Lyenna, spolu s ním tedy nakonec i Joea Cardamona. Všichni chtěli Marka, někteří možná navždycky.
 
Přicházejí bez pompéznosti a hrajou. Není to jen o Něm, o Sv. Marku, jak jsem ho nazval minulý rok. Letos se ušpinil tím, co akustická podoba nesnese. Minulé pražské vystoupení byl jako noční zvíře, působil temně a divokost musel krotit. Letos si neodpustil plný zvuk svých hudebníků a příjemně naladěnému baru dodal trošku chrapláku. Tak jako Nick Cave si své publikum sice nepodmaní, ale stejně je vlk (a my jsme teda ovečky?). I Am The Wolf je z toho soudku, který si Mark vozil i minulý rok a zní fakt dobře.
 
I am the wolf
Without a pack
Banished so long ago
I've survived
On another’s kill
And on my shadow home

All I've learned is that poison will sting
No one remembers the names of martyrs or kings
No one remembers much of anything
That came this way before

(I Am The Wolf, Phantom Radio, 2014)
 
Tím jsme ale přeskočili až k přídavku, na který se chlapi neodloudali jako namyšlený hvězdy, ale jen tak pro ten efekt opustili podium, aby se mohli vrátit a ještě něco zahrát. Začátek setu rozpálili první skladbou z nového alba Gargoyle (2017), které obsahuje parádní elektronické samply. Následovala hrobařova noční říkanka (Where the gravedigger's song is sung, You've been torturing me) a po ní už (konečně!) něco z Bubblegum (2004), což je do drivu asi mé nejoblíbenější album. Nikdy se mi ale asi nepoštěstí slyšet Sideways in Reverse, které by živé provedení rozhodně slušelo. Celkově to bylo přes dvacet skladeb, nikdo nebyl ošizen.
 
Moji oblíbení milovníci kytarové hudby, spojte se. Spojte se a jděte znovu na Lanegana. Jděte na něj s radostí a třeba i nezkušeně sami. Poslechněte si kytičkované album, zkuste si pustit Phantasmagoria Blues a Metamphetamine Blues hned po sobě. Zkuste se podívat na chlápka, jehož věk mi při pohledu na něj možná neuvěříte. Zkuste zažít Atmosphere v laneganovským stylu, zkuste žít jako rocková hvězda.
 
Jako milovník říkám super. Delší set a teplo překonalo předchozí zážitek ze Slovenska a všechno je zas jinak. Lanegan naplno je lepší. Na Palmovce se stále ještě brečelo, křičelo a loučilo – rodinná hospůdka se stěhuje o kus dál a mluvilo se o potřebnosti převozníka, který ví co s lidmi, kteří ze setrvačnosti půjdou naproti ošuntělému autobusáku.
 
/fotogalerie/