Ladislav Špaček vydává knihu o Havlovi. "Stálo to spoustu vína a cigaret," řekl nám.

Ladislav Špaček je stále spojován s Hradem a osobou Václava Havla. A s knihami a pořady o etiketě. I kvůli žádostem čtenářů jsme ho požádali o interview - a dozvěděli jsme se zajímavé aktuality.
 
Co je u vás nového v únoru 2012?
Můj život jsou dostihy. Na podzim jsem dokončil Komiksovou Etiketu - vyučuje společenskému chování prostřednictvím obrázků a je zábavnější než mé ostatní knihy. Lukáš Urbánek, její výtvarník, je s ní teď v několika nominacích na Nejkrásnější knihu roku.
 
Když už jsem před Vánoci začal usínat na vavřínech, stala se očekávaná, ale přesto zdrcující událost - zemřel Václav Havel. Ačkoli jsme už spolu 10 let nespolupracovali, média si mě s ním spojila a byl jsem angažován v řadě akcí od smutečních záležitostí až po závěrečný koncert v Lucerně, kterým jsme asi vystihli, jak by měl vypadat takový závěr smutečnho týdne.
 
Ten týden mi ukázal, jak obrovský zájem o Václava Havla je. Odcházel ze světa s tím, že je už na okraji zájmu a nikdo se o něj nestará. Měl pocit, že zemře tiše zapomenut. Když se v den jeho úmrtí sešly 3000 lidí na Václavském náměstí a za jeho rakví šlo 10 000, byli jsme překvapeni všichni. Netušil jsme, že přízeň a úcta k němu jsou schopny probudit tolik lidí. Fascinoval mě i ten koncert - kolik tam bylo mladých lidí, kterým bylo 15, když byl prezidentem - co o tom mohli vědět? Ale oni si ho dokázali spojit s tím dobrým. (odmlka) Pořád mě to ještě bere.
 
Pár dní jsem se vzpamatovával a do toho přišla nabídka z Mladé fronty, nakladatele většiny mých knih, zda bych nenapsal jakési vzpomínky. Vždy jsem se tomu bránil - jak říká Karel Schwarzenberg, paměti jsou buď nudné, nebo indiskrétní. A to být nechci. Nikdy jsem nepřišel na Hrad s úmyslem šířit drby. Přesto jsem ale našel formu, která mi dovolila překonat předsevzetí, že nic nenapíšu, a začít pracovat.
Není to historická publiakce, na to potřebujete suitu historiků a čas každý večer namluvit na diktafon 10minutovou reflexi dne a ráno ji dát tajemníkovi na přepis; takhle píší vzpomínky Bill Clinton, Tony Blair a Madeleine Albright. Ne tak, jako já, že si o samotě sednou a buší do stroje.
 
Já jsem v návalu událostí, kdy jsme spolu procestovali 60 zemí, hodně zapomněl, ale zůstaly mi veselé historky a střípky vzpomínek, které vytvářejí plastický obraz osobnosti. Ten jsem chtěl dát lidem, kteří chtějí vědět víc než to, co se píše v magazínech a co znají z projevů v televizi. Chci, aby viděli člověka z masa a kostí, který měl neuvěřitelný smysl pro humor, dokázal ohromné věci a naší republice vypěstoval ve světě největší reputaci a přízeň. Byl jediný Čech, kterého znal celý svět.
 
 
 
Začal jsem tedy psát knihu - muselo to být rychle, takže jsem se na to vrhnul, seděl jsem často v pracovně do půl páté ráno. Vybavovaly se mi historky, o kterých jsem ani nevěděl, že je mám v hlavě; jakmile jsem si vybavil prvních pět, každá mi vygenerovala další. Myslel jsem, že kniha bude mít 70 stran, má 200. Napsal jsem ji za tři týdny, v jednom zátahu a stálo mě to obrovské množství vína a cigaret - to je můj tvůrčí motor, když v noci píšu. Kniha vyjde 5. března a těší mě, že myšlenku, která se mi zdála absurdní, se povedlo dotáhnout do konce.
 
 
Co vlastně dělá vaše agentura FreeCom?
Když jsem odcházel z Hradu, neměl jsem ponětí, co dělat dál. Přišly nabídky na pozici šéfa komunikace v různých firmách, ale byl jsem už vyčerpaný - moje práce znamenala být k dispozici 24 hodin denně, ve tři ráno mi prezident volal, co ho napadlo, já mu do čtyř vysvětloval, že je to ptákovina a v sedm jsem běžel na Hrad... začal jsem přemýšlet, že bych mohl zkusit život na volné noze. Do té doby jsem byl zaměstnanec - učitel, pracovník televize a pak Hradu. Přátelil jsem se s Petrem Studenovským, prvním ředitelem zpravodajství České televize, a začali jsme přemýšlet, že využijeme našich zkušeností a budeme učit manažery a politiky, jak správně komunikovat. Oni to neumějí a ty ubohé výkony, co předvádějí v TV debatách, kdy neřeknou vůbec nic... kecají a neřeknou jasnou větu. Tak jsme si řekli, že je naučíme, že lidé se z televize mají něco dozvědět.
Začali jsme se tedy zabývat mediální komunikací a krátce na to jsem si všiml dalšího fenoménu. Když jsem chodil na společenské akce - a nemusel jsem tam už hlídat prezidenta - všiml jsem si, jak jsou lidé neobratní, neumějí si vzít překládacím příborem plátek šunky, uvázat si kravatu, nemají vhodné oblečení - došlo mi, že tohle umím, dělal jsem to léta a mám k tomu i společenskou autoritu.
 
Když by o etiketě mluvil Franta ze Lhoty, nebylo by to bráno tak vážně?
Lidé by si řekli, no jo, u nich ve Lhotě, ale já jsem večeřel s britskou královnou a dalšími korunovanými hlavami, takže bych měl vědět, jak to správně je. S Petrem Studenovským a Ivem Mathé jsme vymysleli TV seriál Etiketa a tím jsem otevřel novou bránu svého životního naplnění. Když se natočil seriál, měl jsem toho tak plnou hlavu, že jsem si řekl, že musím napsat pořádnou knihu, pak jsem udělal další - Slona v porcelánu pro puberťáky, stal jsem se patronem pexesa Nešťourej se v nose a vydal jsem další knížky, chtěl bych napsat i knihu etikety pro malé děti, bude spíš obrázková, ale k ní bude i doplňková část pro jejich rodiče.
Prodej knih překonal má očekávání, je tady tudíž pořád spoelčenská potřeba - to není má zásluha, já jen vyšel vstříc lidem, kteří je potřebují.
 
Jak vypadají přednášky, které děláte? Kdo na ně chodí?
Nejsou veřejné, jsou určeny především pro manažery, kterým je pořídí jejich firmy nebo úřady. Prakticky všichni manažeři významných firem prošli mýma rukama. Sedí přede mnou 20, 30 manažerů nebo bankovních úředníků, a já s nimi řeším to, co je důležité pro ně - vynechám finesy stolování u britské královny, ale řešíme oblečení nebo to, jak číst pozvánky: co je R.S.V.P. a jaký kravatový uzel si uvázat ke kterému límečku. 
Nejslabší složkou etikety české společnosti je stolování - my jsme to zdědili po prarodičích, kteří v mládí jedli lžíci, a teď máme učit jemným mravům děti, které pak poletí na jednání do Londýna. Tohle lidi nejvíc děsí, uvědomují si, že kvůli svým dětem budou muset doma stolovat jinak. Říkám jim - kdyby šlo jen o vás, rozhodněte se svobodně. Ale za své děti máte zodpovědnost. Musíte je připravit pro život.
 
Protestují někdy?
Ne, ale koulejí očima a šeptají si "tohle já se nikdy nenaučím." Ale většina si uvědomuje vážnost věci. Chci, aby lidé byli připraveni na všechny situace a mám dobré ohlasy na to, že lidé pak díky mé průpravě zvládli situaci, se kterou by si dřív nevěděli rady.
 
A baví vás to ještě?
Čím dál tím víc! Stalo se mi to životní náplní - jsem učitel, jsem osvětový pracovník, a to mě baví nejvíc.