Kay Buriánek ze Sunshine recenzuje pro protišedi.cz: Example - The Evolution of Man

Example má z prdele kliku. Může takhle vůbec začít českej text, navíc veřejně publikovanej? Asi jo. Takže ještě jednou, kdyby to náhodou někdo přehlídl – Example má z prdele kliku! Proč? Důvodem je sice tristní, ale zato velmi zjevnej fakt: jako jeden z mála na dnešní globální hudební scéně, bez přihlídnutí k žánrovejm fašismům a segregacím, je nadmíru úspěšnej, vykazuje nepopiratelnej progres a má bez diskuze naprosto nezaměnitelný flow, hlas i rukopis.

Prostě musíte poznat, že to, co zrovna hraje v rádiu, je božínku ten klučina, co vypadá, jako by mu jeden nadloubal, ale přitom je to současná a velmi sebevědomá popová hvězda globální velikosti. Aspoň teda, pokud se budeme bavit o Evropě. Spojený království senilní tetičky Alžběty je dávno uhranutý, ale Kontinent byl dlouho plovoucí půda pod nohama. Moc se mu sem nechtělo, byť ho kdekdo přemlouval. A věděl proč. Nebyli jsme připravený. Mnozí z nás pořád nejsou a někteří ani nikdy nebudou. Takovej je už fakt, kterej podporujou výkřiky “ach jo”, nebo povrchní proklamace, že kromě Close Enemies je tahle deska jakože  nic moc. Jasně, Close Enemies je singl a má video, i to naše Boratovský MTV to smaží v heavy rotaci, takže to trochu chápu, ale přesto... kde končí mediální anestezie a začíná  svobodnej výběr a kreativní imaginace?!

Tohle neberte jako bezduchý kasání. Sleduju Exampla fakt hodně dlouho. Od prvního mixtejpu. Od doby, kdy jsem byl zaláskovanej do ranýho Mika Skinnera. To on Exampla představil hudebně kosmopolitním zvědavcům nezatíženejm ortodoxním hiphopovým klišé. A zamiloval jsem se do toho jeho flow, hlasu i schopnosti zdatně kombinovat typickej britskej humor, sentiment a patos na hraně s neuvěřitelným citem pro popový melodie. Je jeden z mála, u kterýho jsem neváhal vážit dlouhou cestu, abych ho viděl živě. Ať už to bylo v Camdenu, v klubu o velikosti pražský Sedmičky, v jeho samejch začátcích, nebo v centrálním Londýně na křtu jeho EP v klubu menším, než je Palác Akropolis, či o něco málo pozdějc na Ibize, kde jenom MCoval do zábavnýho setu svýho věrnýho DJ Wire. To bylo ostatně jedno z mejch celoživotních Top 10 vystoupení, který jsem kdy vůbec viděl, bez ohledu na žánr. Tam jsem si možná nejvíc uvědomil genialitu tohodle kluka, kterýmu je dneska teprv lehce přes třicet a přitom jeho kariéra neónově svítí do celýho pošahanýho světa kolem tak, že by mu leckdo z tý pomyslný první ligy mohl závidět. Když jsme začali dělat mejdany v Chapeau Rouge, epickej masakr Hooligans s Don Diablem byl hymna, při který lezli lidi po stropě. The Credit Munch Redux Room 1 - 3 jsou vůbec nejlepší mixtapes, který jsem kdy slyšel. Example byl jedinej, kvůli kterýmu jsem říkal, že chci bejt promotér a dovézt ho sem. Tehdy by to možná ještě šlo. Dneska je z něj ‘masovka’ už i tady, kdekdo s ním dělal rozhovor, kalil s ním v trapně pseudofamilierním backstage Rock For People, kdekdo má v telefonu jako vyzvánění epickou Kickstarts, případně sladkou Won’t Go Quietly, nebo srdceryvnej ‘Ibiza-too much drugs-kinda lame sex’ opus Watch the Sun Come Up. Všechny zmiňovaný věci jsou přitom totalní hity. Letos byl Example se svojí neuvěřitelně pracovitou a úžasně sehranou živou kapelou na Rock For People a byl třeba pro mě jediným světlým bodem celýho festivalu. Ne proto, že byl celej Rock For People na číču, ale proto, že Example byl skvělej. Kontrast toho, čemu se trefně v angličtině říká goofy, a stadionový profesionality s maximálním nadhledem a sálající radostí z toho, že to klouže jako po másle. Radost se koukat, radost poslouchat a bavit se i v tom připosraným maločeským prostředí.

Bez mučení se přiznávám, že jsem na The Evolution of Man čekal netrpělivě a bez sebemenšího váhání, že by mě třeba mohla tahle deska zklamat. Což se o předchozí Playing in the Shadows uplně říct nedalo. Jenže Example dospěl. Jeho rekapitulace osobní evoluce je doufejme jenom alegorií a anachronismem a Elliot John nám uplně neustrnul, to by byla škoda s přihledutím k pár dále v textu zmíněnejm věcem. I tak je ale The Evolution of Man jako mozaikovitá projekce toho, co se děje za sítnicí Examplova oka. Bravurní žonglování s životním patosem tady dosáhlo textově kulminačního bodu, ale pořád má hlavu i patu, zachovávajíc si paradoxně břitkej humor i poetickej pohled na věc třicetiletýho komentátora dění kolem, byť z lehce nerealistickýho úhlu pohledu hudební celebrity. Hudebně je to tak mnohavrstvenej a multikolorovanej pelmel, jakej jenom plejáda jeho producentů nabízí. Posuďte sami, samý hvězdy: Benga, Feed Me, Tommy Trash, Dirty South, Skream, Calvin Harris, Laidback Luke, Dillon Francis, Dada Life a další. Kupodivu to celý drží pohromadě a nenudí, což se ne vždycky u podobně hvězdný multi-produkce dá říct. Jo, je tu místy znát lehká únava materiálu, ale ne propastný rozdíly a vyložená vata. Naopak, možná nejzajímavější částí desky jsou (až na úplně jasný hitový pilíře) právě kolaborace na konci, protože ani trochu nevyznívaj jako křeč nebo nastavovaná kaše.

Vlastně jedinej můj complaint je něco, co determinuje fakt ‘Example goes rock‘. Protože je už snad nějakým nešťastným pravidlem, že tyhle pokusy o reinventování soundu směrem k rockovejm standardům jsou většinou slušně řečeno cheesy as fuck. Buď mají blízko k těm největším pitomostem a la Limp Bizkit, nebo ještě hůř – k typickejm hair metalovejm kytarám v devadesátkovejch reklamách na žvejkačky, co sice vypadaly děsně sexy, ale ve skutečnosti je kopulující pár mrožů stokrát rajcovnější. Prostě jestli platí, že ve svý době byli Body Count ripující Suicidal Tendencies oukej, Example na sklonku roku 2012 s harmoniema a kytarama jako od Extreme už oukej není ani s odřenejma slechama. To je asi všechno. Promotér nebudu, protože Example už tu byl, hrál pro freneticky řičící Lucerna Music Bar a vrací se sem na jaře do haly. Dobře mu tak. Doufám, že tohle David pojme jako slušný promo a pošle mi VIP lístek messengerem až domů, do teplejch. Jestli ne, neva. Stejně se na Exampla půjdu mrknout, protože to je láska. A láskou zůstane, jakkoliv jsem neochvějně heterosexuální.