Josef Rabara aneb jak Mušnula vtrhl/a do Česka

V rámci letošního Pridu se opět seznámíme s řadou mladých umělců, kteří se především zabývají genderovými tématy. Svá díla představí ve středu 15.8. v pražském DOXu. Jedním z bonbónků společné výstavy Transgender Me je i fotograf a umělec Josef Rabara. Představí se hned několika projekty. Od úterka jsou jeho fotografie z cyklu „Různé rodiny, stejná práva“ k vidění na piazettě Národního divadla, o středečním večeru (a až do poloviny září) se pak můžeme v DOXu kochat foto a video projektem Mušnula a nakonec si v sobotu na akci QUAK v Rock Cafe užijeme Mušnulovo živé hudební překvapení.

Videoklip Mušnuly má na youtube skoro 3500 shlédnutí, má spousty fanoušků na facebooku, napsali o něm do Krause, komentoval ho Ladislav Zikmund-Lender... Pověz mi, kdo je Mušnula a jak tato postava vznikla?

Mušnula... to je takové moje alterego, postava, která vznikla v rámci mého závěrečného projektu na Fakultě umění a designu v Ústí. Je to umělecko-genderový experiment, který se setkal s nečekaně kladným ohlasem a nakonec i po složení magisterské zkoušky žije dál a vymýšlí nové skopičiny. Samotný soubor, který budu prezentovat v DOXu, obsahuje videoklip písně Skúška prvých šiat, moje cover verze písničky Mariky Gombitové, kterou jsem jako dítě miloval, a také dvanáct fotek a jedno domácí video z mého dětství. Mušnula je prostě součást mě, je to velmi autobiografické až terapeutické.

Mělo to na tebe skutečně terapeutický účinnek?

Určitě ano. Já se na sebe a svoje dětství dívám už s odstupem, ale nebylo to jednoduché. Vyrůstal jsem na přelomu 80. a 90. let na novém sídláku v Košicích a už od malička jsem cítil, že jsem jiný. Více jsem si hrál s děvčaty a autíčka, která jsem dostával k Vánocům a narozeninám, mi stála vystavená v prosklené vitrínce, nehrál jsem si s nimi. Raději jsem tančil na Madonnu ve svém pokoji a snil o tom, že až vyrostu, bude ze mě slavná zpěvačka. Byl jsem spíš samotářské dítě anebo jsem se přidávál k dívčím gangům. To se odráží i v prvním videoklipu Mušnuly, kde si jako kluk v ženských šatech skáču gumu s kamarádkami na sídláku. To je moje dětství v kostce. A tuto sobotu si konečně splním svůj sen na akci QUAK – bude ze mě na chvíli popová diva.

Jak ses dostal k focení těch «zvláštních» rodin? Jaké to bylo, jací jsou ti lidé?

Původně jsem pro svou bakalářskou práci dělal projekt Maty a Dany, soubor fotek dvou žen, které se rozhodly podstoupit změnu pohlaví. Na fakultě to mělo velký ohlas, ale víš jak, umělecká scéna je velmi pragocentrická a na klauzury do Ústí či do Brna se dostane málokterý kritik. Bylo to neskutečně zajímavé a projekt s těma rodinama na to tak nějak tématicky navazuje. Ty rodiny jsou naprosto normální, jen někdy mají dvě maminky, nebo maminku, která je teď muž apod. Řeší ale stejné věci: pubertu svých dětí (toto se týká jen lesbických párů, pro gaye je adopce v Čechách stále velmi obtížná až nemožná), rozchody a lásky, ale především chtějí být šťastní, jako všichni ostatní.

Pociťuješ ty sám stále nějakou diskriminaci?

Ano i ne. Na jednu stranu jsem dospělý člověk a traumata s dětství a puberty jsem už překonal. Coming-out před rodiči jsem také přežil. Ale ono to není tak, že to povíš jednou svým přátelům a rodině a máš klid. Ten coming-out je vlastně neustálý proces, kamkoliv příjdeš se s tím dřív nebo později musíš vyrovnat. Lidé si tě potřebují zařadit, mít jasno. Někdy se ještě setkám s nějakými poznámkami na ulici, když jdu třeba se svým partnerem, ale už mě to nijak neuráží. S Alešem jsme právě oslavili pětileté výročí svatby (registrace), jsme šťastní a ostatní ať si myslí co chtějí.

Co pro tebe znamená být součástí československé gay umělecké komunity, cítíš se výjimečný?

No výjmečný, to nevím, ale jsem rád, že jsem se k tomu takhle dostal a mám možnost promlouvat k lidem skrze různá média. Od září budu například uvádět jeden pořád na rádiu Wave, půjde v něm o boření zavedených klišé o LGBT komunitě a vůbec o všem co je queer. Ono je toho pořád hodně. V poslední době jsem například narazil na článek o nějaké nové pohlavní chorobě, který končil slovy „nejvíce se tato choroba šíří mezi homosexuály a po mezinárodní sexuální síti“. Přišlo nám to tak zcestné, že jsme se rozhodli toto zařadit do pilotního dílu a ptali jsme se lidí v klubech, jestli jsou na sexuálních sítích a co tam dělají. Čirý nesmysl, rozumíš.

Teď k samotnému Pridu: myslíš si, že takovéhle velkolepé akce a průvody mají skutečně pozitivní vliv na vztah většinové společnosti k menšinám?

Hlavní problém vidím v tom, jak je u nás Pride vnímaný. Na „západě“ je to už tak, že to nevyvolává žádné vyhrocené reakce, prostě jednou za rok městem přejde několikatisícový dav lidí, kteří se dobře baví, za ním jde úklidová četa a je to pryč. Čím víc na východ, tím je to dramatičtější. Protesty, náboženské či extrémistické výpady a tak dále. Z loňského Pridu jsem byl nadšený. Šli jsme v tom davu, lidi nám mávali, usmívali se na nás a bavili se s námi. Ti, co se přišli podívat, věděli, že nejde o žádné úchyláky, ale většinou o úplně obyčejné lidi.

Další věc je prezentace Pridu v médiích. Samozřejmě, že jsou lidé lační po záběrech extravagantních účastníků průvodu, ale těch tam je tak pět procent. Já osobně bych byl pro, aby jich tam bylo víc, aby to vypadalo víc jako nějaký karneval, ale je potřeba si uvědomit, že ne všechno, co nám média dávájí, je pravda. Na Pride můžete příjít i s dětmi, ty z toho budou mít super zážitek, ne trauma. Chci letos na Pridu udělat projekt, kdy budu fotit právě jen ty obyčejné lidi a chtěl bych to postavit do kontrastu s tím, co pak uvidíme ve zprávách.

Odkaz na videoklip: http://www.youtube.com/watch?v=u_XsrKpInUU

Odkaz na výstavu Transgender me: http://www.dox.cz/en/exhibitions/trangender-me