Jak se studuje v Miláně? VI.

Měla mi přijet kamarádka, která v Miláně přestupuje a cestuje dál… šla jsem tedy nakoupit - salát, krevety, gnocci, víno (červené i bílé), cigarety.. Prostě vše co si vzácná návštěva zaslouží! Přišla jsem domů, ustlala postel, osprchovala se, namalovala si pusu, převlékla se a pomalu se chystala kamarádku vyzvednout. V poslední minutě jsem se v rámci závislosti podívala na facebook – hele, kamarádka je připojená! Tak jsem si říkala, že asi konečně zavedli v autobusech z letiště wifi a kamarádka si koupila ten „chytrý“ telefon, takže si může vesele procházet internet - v dnešní době nic divného. No ale jak asi už tušíte, to se nestalo. Kamarádce jsem napsala - kamarádka je doma, sedí v Praze u počítače a přiletí ve čtvrtek..

No a mě tedy napadlo, že bych mohla zase něco napsat, protože jsem tu už 4 měsíce, protože už mi zbývá méně než měsíc a vrátím se domů, protože nuda a kdo ví, kdy bych se k tomu zase dostala..

Zvykla jsem si tady - neříkám, že bude obrovský problém to tu opustit, domů se těším, ale spousta věcí tady pro mě byla poprvé. Je mi 25 a v Praze bydlím s rodiči, dokonce s nimi i pracuji. Moji rodiče jsou úžasní, není třeba se o tom rozepisovat, ale...
Tady bydlím sama (tedy s jedním spolubydlícím) v bytě se zahradou. Jím, vařím, spím, učím se, ven chodím kdy chci, bez toho aby na mě někdo divně koukal a neodpustil si poznámku, že spím moc/málo, jím moc/málo, moc chodím ven, tady není varianta málo.. Jezdím tu na kole, neznám vstávat před půl devátou, večeřím v 10, k obědu piju víno a po jídle si dávám zmrzlinu, červená je vlastně tak trochu zelená, 15 minut není zpoždění a rtěnka musí být!

Vlastně celé ty 4 měsíce jsem si užila i přes fakt, že jsem se nezapojila do žádných erasmáckých aktivit, nebyla jsem na faom party, ani na volbě erasmus miss a ani jsem neochutnala všechno národní jídlo od všech erasmus studentů... Zato jsem jedla (a ještě stále budu jíst) spoustu italského jídla. Což je podle mého spolubydlícího, Itala, nejlepší jídlo (nebo tedy kuchyně) na světě - těžko s ním nesouhlasit. Vlastně i tady na mě někdo divně kouká. Je to právě můj spolubydlící, v momentě, kdy vařím, protože jako neitalka to podle něj prostě vůbec neumím.

Pardon, že trochu přeskakuji od tématu k tématu, přece jen nejsem v tom psaní žádný profík.. Každopádně jsem si nechtěla nechat pro sebe, jak je to tady fajn a taky asi i to, že už se těším domů. Jela jsem sem totiž přeci hlavně kvůli škole, ale v té mám vlastně ráda jen jeden den – den, kdy nespolupracuji s Francouzema, den kdy to jde dobře... Jinak je to většinou nuda, které se snažím vyhnout... A tím bohužel zapadám mezi klasické erasmus studenty, kteří vlastně do školy zase tak moc chodí. To ovšem nebyl můj plán. Už mi není 18, už vím, že se chci vzdělávat, že se chci něco naučit. Na druhou stranu ale nemůžu říct, že bych se tu nic nenaučila. Třeba vařit jsem se trochu naučila, uklízet, starat se o dvě kočky a taky trochu italsky. A mám tu spoustu volného času! Což je vlastně fajn, ale ne v Miláně, kde člověk nemá tolik přátel, kde se stýkám jen se svým spolubydlícím a jeho přáteli, kde jsem vlastně kromě nich poznala jen dvě Češky a dvě Izraelky (ty byly obě na vojně, což mě vážně ohromilo)... Každopádně přijdete na to, že jakoby není komu zavolat ve chvílích, kdy chcete jít jen tak do parku/ na kafe/ na pivo...

A když už ten článek čtete až sem, tak vám musím doporučit jednu věc – pokud se chystáte na takový pobyt, pořádně před ním šetřete, ať využijete tu spoustu volna třeba na cestování. Čas je totiž věc, kterou mi tento pobyt nabízí (pro cestování velmi důležité), ale když je času moc a peněz málo (erasmus příspěvek vás zas tolik nevytrhne a vlak je drahá záležitost), cestovat se dá asi jen když se odvážíte stopovat – ale tady se vracíme k tomu, že není komu zavolat a na to, abych šla chytiti stop sama, na to nemám koule.

Ale celým tímhle článkem jsem vlastně chtěla říct, že je dobré odjet, zkusit si chvíli žít někde jinde (ikdyž díky facebooku a skypu již ne zcela odříznutě od rodiny a domova, což je možná škoda – nevím, neznám), ale hlavně zjistit, že některé věci jdou dělat i jinak.. Že z reklamy se dá udělat tak trochu umění (a dokonce „zelený“), že na kolmé ploše může být květináč, že město může propůjčit uměleckým skupinám volné domy, že zahrádky zavírají až ve dvě, že tramvaják počká, když vidí, že dobíháte (zatím pokaždé) a taky že masna, pekárna i cukrárna jsou vždy poblíž a že trhy jsou stejně drahé jako jídlo v supermarketu...

A když si to tak po sobě čtu, tak musím uznat, že je to tu fajn a bude mi to tu chybět. A nebudu vzpomínat jen na to šílené horko, ale na celé Miláno, které jsem díky svému spolubydlícímu poznala i z té „punkovější“ části..

Tak já si jdu přelíčit rty, otevřu víno, dojdu si na zmrzlinu a vyrazím na sraz, na který jdu pozdě, ale v Miláně vlastně ještě moc brzo…