Grace Kelly jako dílo a miláček Edith Head

Edith Head byla nejúspěšnější kostýmní návrhářkou Hollywoodu. Grace Kelly byla nádherná a kvalitní herečka. V momentě kdy se tyto dvě dámy spojily s Alfredem Hitchcockem, vznikaly snímky, které obdivujeme dodnes. Jedním z nich je i Okno do dvora, které na velkém plátně můžete spatřit od 22. ledna díky Asociaci českých filmových klubů.
 
„V Okně do dvora hrála Grace dámu z vyšší společnosti, takže její role vyžadovala mimořádně vytříbený šatník. Hitchcock mi řekl, že je velmi důležité, aby Graceiny kostýmy pomohly nastolit některé konflikty příběhu. Měla být typickou sofistikovanou editorkou módního časopisu, která se zamiluje do ošuntělého fotografa Jimmyho Stewarta. On je nejistý a myslí si, že podle ní pro ni není dost dobrý. Hitch chtěl, aby Grace vypadala jako kus drážďanského porcelánu, jako cosi lehce nedotknutelného. Tak jsem to udělala. Její šaty byly dokonale střižené a její doplňky vypadaly, že je nemůže nosit nikdo jiný než ona. Byla dokonalá.“
 
Výtvarnice kostýmů Edith Head spolupracovala s Alfredem Hitchcockem na jedenácti filmech a z jejího citátu je zřejmé několik věcí – jednak jak přesnou (byť poněkud nejasně formulovanou představu) Hitchcock o kostýmech měl, jakou důležitost jim přikládal a tedy – jak vysoce si považoval Edith Head, která dokázala jeho záměry naplnit. Ty tam byly doby, kdy si herečky nosily na natáčení vlastní šaty a někdy získávaly role hlavně podle rozsahu svého šatníku. Právě Edith Head byla jednou z prvních, které pochopily, že úkolem kostýmu ve filmu není jen udělat z herečky bohyni, ale sloužit scénáři a příběhu a herečku proměnit v dramatickou postavu.
 
„Protože se celá akce odehrávala v jediném pokoji, všechno, co se v tom pokoji stalo, mělo svůj význam. A často ho zprostředkovávaly právě Graceiny šaty. Pomáhaly rozvíjet vyprávění. Černobílé šaty, které jsem použila v první milostné scéně, měly jednoduchý výstřih, který jí v detailech rámoval tvář. Pak, když kamera odjela, šifonová sukně zdobená korálky okamžitě sdělila divákovi, že jde o bohatou dívku. Grace se pak objeví v Jimmyho ložnici v noční košili a župánku, přesto je to ale velmi nevinná scéna. Proč? Jimmy měl nohu v sádře, a pokud šlo o romanci, byl prakticky bezmocný. Grace mu prostě předváděla, o co přichází, když si ji nechce vzít. Byl to dokonalý příklad Hitchcockova potměšilého smyslu pro humor.“
 
Úkolem výtvarníka kostýmů bylo (a je) nejen spolupracovat s režisérem a naplňovat jeho záměry, ale domluvit se i s herečkami a jejich představami o sobě samých, a v dobách, kdy v Hollywoodu fungovaly přísné cenzurní předpisy, je také obratně obcházet.
 
Z pohledu výše uvedeného byla právě 50. léta, kdy Okno do dvora vzniklo, pro Edith Head obdobím snů. Pracovala jak s Cecilem B. DeMillem, Georgem Stevensem, Williamem Wylerem, Hitchcockem, Billym Wilderem, tedy s největšími hvězdami studia Paramount, tak s hvězdami, které věděly, co je to styl, na rozdíl od hereček let 60., které objevily civilismus a jejichž jediným požadavkem bylo, aby se v kostýmu cítily pohodlně. Oproti nim Grace Kelly, vzdělaná mladá dáma, která se i v civilu oblékala velmi elegantně, nosila bílé rukavice, jemné punčochy a vždycky, vždycky měla kapesník, patřila do kategorie „starých hvězd“, které se s dokonalou profesionalitou podřizovaly vedení – jak svého režiséra, tak výtvarníka kostýmů – a nikdy přitom nezapomínaly, že jsou ženy.
 
Více, než půlstoletí, které Edith Head v Hollywoodu strávila, ji provedla bouřlivým obdobím konce němého filmu, únikem před realitou hospodářské krize 30. let, strohostí a jednoduchostí let válečných, zaslíbenými 50. i prokletými 60. lety. Prožila a přežila je jako správná profesionálka všechny, přizpůsobila se, a i když poslední film, na kterém se podílela, Mrtví muži nenosí skotskou sukni, vznikl až v roce roku 1982, Grace Kelly zůstala už navždy její nejoblíbenější herečkou a spolupráce s Hitchcockem její nejkrásnější životní zkušenosti. I když za ni nedostala ani jednoho ze svých rekordních osmi Oscarů.
 
Oficiální stránky Asociace českých filmových klubů: www.acfk.cz
FCB zde.