RECENZE: AN EVENING WITH MARK LANEGAN

"And you can't get…
Can't get it down without crying" Mark Lanegan, One Way Street
 
V nedávném rozhovoru dostal Mark Lanegan otázku, kým se cítí být nejvíc - autorem textů, skladatelem anebo někde mezi s tím, že by obému přisuzoval stejnou váhu. Bez váhání odpověděl, že kdykoliv má vyplňovat nějaký dotazník, napíše prostě zpěvák. Byl to hlas člověka s naprosto přesným vyhodnocením vlastních kvalit. Ovšem zároveň, v pětihvězdičkové recenzi alba Blues Funeral připomněl Keith Cameron v Moju památný řádek z písně Leonarda Cohena Tower Of Song "…but I hear Hank Williams coughing all night long a hundred floors above me in the tower of song" s tím, že místo mezi velikány po boku Hanka má již Mark Lanegan právem jisté. To vše v dobách, kdy se již hudební veřejnost adaptovala na úžas jak obrovský zpěvák se stal ze sólisty někdejších garážově psychedelických Screaming Trees. Právě tak skvělý jako Cave nebo Waits, pak již záleží jen na vaší osobní inklinaci, hloubkou zkoumání písňové formy srovnatelný s Aznavourem nebo Almondem, muzikolog jako Costello nebo Bobby Gillespie.
 
      A to vše se týká člověka, který nejdřív ze všeho řekne, že se cítí jako nezaměstnaný kuchař, i když už to dlouho nedělal, a připomene, že "pýcha nikdy nepomáhá, jen bolí, jak památně pronesl Marcellus Wallace než byl zprzněn". Vnímáte z něj pokoru, skromnou radost, že může dělat právě to, co je mu dáno. "Vždy jsem se snažil dělat hudbu tak, aby pro mne byla odměnou sama o sobě. Jinými slovy, kdybych si tím nikdy nevydělal ani floka a nikdo mě neposlouchal, stejně bych hrál a užíval si to, protože hudba sama je odměnou." Připomene tím velmi významný paralelní příběh Houellebecqova Podvolení o Huysmansovi odcházejícím do kláštera, vztah s hudbou může mít monastic quality. A právě tak dokáže dát své verzi Sinatrovy Pretty Colors, tak nesmírně obtížně převeditelné záležitosti, přesně tu správnou míru odstupu, aby byla perfektní.
 
      Pokud mužům přidává na kvalitě vše, co v životě dokázali překonat, prohlubuje se tím Markova vnímavost a citlivost i pro uchopení písní jiných autorů. A pokud jste si třeba na památném albu Bubblegum oblíbili nejvíc právě ty tiché intimní věci, i přes svoji bolestivost podávané s úžasným nadhledem, pak tohle byl koncert pro vás. Nikdy předtím jsem nezažil v krásném komorním provedení k sezení Lucerna Music Bar tak ztišený, ohromený, setmělý do naslouchání v červeném nasvícení barů, i ojedinělý hlas mluvící blondýny zde perfektně zahrál s hudbou, jako kdyby vypadl z knihy Laneganova oblíbeného Jima Thompsona. Víte, o temnotách, šerém pomezí života a smrti, southern gothic a country blues, už bylo v této souvislosti napsáno tolik hnoje jako druhdy o obsesích Nicka Cavea, v úsporném doprovodu dvou elektrických kytar (opět excelentní Jeff Fielder a Duke Garwood, jako citlivý doprovazeč mnohem přesvědčivější než jako sólista) a basy na tomto komorním turné, především vyniká jak obrovský soulový zpěvák je muž s tímhle nezaměnitelným hlasem. Ač sám říká, že jeho nejoblíbenějším vokalistou všech dob je pro něj až do dnešních dnů Jeffrey Lee Pierce z památných The Gun Club, na zlomek vteřiny tu probleskne i vzpomínka na Louise Armstronga. A pokud z nesmrtelné You Only Live Twice v podání Nancy Sinatra nejvíc zavnímáte "one life for yourself and one for your dreams", v případě verze Marka Lanegana ucítíte důraz na "don't think of the danger or the stranger is gone". Ale především, pokud se vzhledem k jeho skromné pracovitosti můžeme zde setkávat s tak úžasným zpěvákem pravidelně, žijeme v tomto ohledu ve velmi šťastné době.
 
      Navzdory své přirozené ostýchavosti a introverci (povšimněte si jak často má na pódiu zavřené oči, tentokrát tak tomu bylo ale i u spousty posluchačů), vyšetří si tenhle "meanest nice guy you've ever met", jak jej tituluje souputník a kamarád Josh Homme, pravidelně čas i na podepisování a setkání s fanoušky. Osud tomu chtěl, že dvakrát se mi podepisoval pro lidi, kteří byli buď v nemocnici nebo po těžkém úrazu a nezapomenu jak se mě zeptal na jméno aby připsal přání uzdravení. Tentokrát jsem měl něco za lubem, byl jsem opravdu zvědavý jestli měl rád Wall Of Voodoo, tuhle post punkovou legendu míchající vlivy country a noirové filmové hudby s industriální elektronikou. "Mám rád tu kapelu," říká a když mu povídám, prosím, udělejte ještě třetí album převzatých věcí, mezi jinými, najednou se jeho zpravidla koncentrovaně vážný obličej bleskově promění do radostně veselého v míře naprosto nečekané, jak tomu bývá u lidí nesmírně citlivých, kteří jako by byli schopni střídat několik podob. Najednou vypadá mnohem mladší. Vesele si podáváme ruce, úplně jinak než při předchozích setkáních.
 
/FB EVENT/
 
setlist:
When Your Number Isn't Up   One Way Street   Creeping Coastline Of Lights (Leaving Trains cover)   Mirrored   The Gravedigger's Song    Holy Ground (Napalm Beach cover)    I'll Take Care Of You (Brook Benton cover)    Where The Twain Shall Meet (Screaming Trees)    Torn Red Heart    Judgement Time    Low    One Hundred Days    Deepest Shade (The Twilight Singers cover)    You Only Live Twice (Nancy Sinatra cover)    On Jesus' Program (O.V.Wright cover)
přídavek    The River Rise    I Am The Wolf    Pretty Colors (Frank Sinatra cover)    Bombed    Halo Of Ashes (Screaming Trees)