Dva ubohý Rumuni, co... vás chytnou za srdce

Dorota Masłowska
Dva ubohý Rumuni, co mluvěj polsky
Studio Palmoffka
Hraje se 13. 1., 30. 1., 19. 2. a 26. 2. od 19.30 hod. v Rock Café (Národní třída, Praha).
 
Dva ubohý Rumuni, co mluvěj polsky je hra, která vás chytne za srdce a rozesměje vám bránici. Je to příběh, který se klidně může stát každému z nás. Crazy road-drama o všedních starostech, na které bychom sem tam nejraději zapomněli všichni. Obraz muže a ženy, kteří touží po lásce, bezpečí, sounáležitosti a zájmu druhého.
 
Ale spíš než o popisu děje, který dost dobře vystihuje samotná věta na propagačních letáčcích, která zní „Drogová tragikomedie "on the road", ve které se Rumunem může stát kdokoliv.“, bych ráda napsala o silných stránkách téhle performance, a sice:
 
Hra je zajímavá hlavně perfektní souhrou obou hlavních postav – Džiny (Tereza Dočkalová) a Parchy (Ondřej Volejník). Ona mluví jen tehdy, když opravdu musí a většinou její výroky docela hezky uzemní Parchu, který naopak mluví hodně, dlouze a pořád. A docela i prudí… :-)
 
Další věc, která mě upoutala, byly kostýmy a celková vizáž Terezy Dočkalové a Ondřeje Volejníka, kteří opravdu vypadali jako dva homelesáci, až do doby, než jste v průběhu děje pochopili, kým skutečně jsou a co každý ve svém osobním životě zažívá.
 
Výborné herecké výkony i dalších zúčastěných v rolích např. bojácného řidiče (kterého Parcha a Džina vlastně nedobrovolně donutí, aby je svezl), opilé řidičky (která naopak Parchu a Džinu málem zabije, protože je veze totálně na mol) nebo lehce poblázněného majitele jednoho domu někde v divočině (kde Parcha a Džina hledají útočiště, aby vykoumali, jak se vrátit zpět domů).
 
Naprosto mě dostal hlas Ondřeje Voleníka v podání Parchy. Nedá, nebo spíš asi neumím, jej popsat, protože jeho hlas zkrátka musíte slyšet na vlastní uši, abyste pochopili, proč to zde zmiňuji…. :-)
 
A ráda bych vypíchla i scénu, kde se vlastně v průběhu hry vystřídalo jen auto, postel, stůl, židle, televize, vana a velké skleněné dveře a pak už jen Džina, Parcha a další postavy, a přesto působila útulně a její prázdnota nijak nerušila děj.
 
Takže máte-li nějaký z těch termínů, kdy se v Rock Café tenhle kousek hraje, volno, určitě si na tu hru zajděte. A jestli vás nepřesvědčí ani jeden z argumentů, co jsem vypsala výše, pak se hry zúčastněte třeba jen kvůli samotnému závěru, o kterém se zde záměrně nezmiňuji, protože je naprosto nečekaný a budete o něm ještě spíš dlouhou než delší chvilku přemýšlet…
 
Hezky se bavte! :-)