Čankišou a jejich zápisky z cest, VII.

Čtvrtek, náš poslední den na Borneu, jsme věnovali nákupům a ochutnávání posledních dobrot, které nám zatím unikly. Na večer jsme si pak objednali tři taxíky a plně naloženi nástroji a suvenýry vyrazili na letiště. Bez Sysyna, který tam ještě pár dní zůstane.

Na pasové kontrole nás čekalo ale překvapení. Datum uměleckého víza, které nám zařídil festival, a našeho odletu se lišilo, což se ukázalo jako velký problém. Po chvíli nejistoty jsme zjistili, že jeho řešením má být 7 tajných dopisů pro pasovou kontrolu v Kuala Lumpur, kde jsme přestupovali. Odlet byl ve 20 h, na pasové jsme dorazili v 19 h. Čas běžel, úředníci byli naprosto v klidu. My ne. Několikrát jsme jim zopakovali čas odletu. S postupujícím časem naše nervozita stoupala. Otevřel se gate, lidi začali nastupovat a my byli stále bez pasů. Vydupali jsme si, aby informovali personál u nástupu do letadla, že tam čekáme. Pár minut před 20 h pro nás někdo přišel, neměl ani uniformu, a odvedl nás do kanceláře. Tam desítka úředníků v naprostém klídečku tiskla tajné dokumenty. Jejich šéf je razítkoval, podepisoval, jeho asistenka strkala do obálky a zalepovala každému zvlášť. Šéfík nám několikrát kladl na srdce, že dopisy nesmíme ztratit, jinak zůstaneme trčet v Kuala Lumpur. Bylo 20 h a někteří z nás stále čekali v kanceláři. Zasekl se počítač. Uf! Konečně tajný dopis dostal i poslední Zdeněk. Do letadla jsme dobíhali samozřejmě jako poslední, naštěstí na nás počkalo. Pasoví úředníci na letišti v Kuala Lumpur přečetli tajný dopis bez mrknutí oka, do pasů bouchli razítko a šli jsme. Co v tajných a pečlivě zalepených obálkách bylo, netušíme. Ale domů jsme dorazili. Hurá!