Bubeník Jaroslav Noga: "V hudbě není cesty zpět."

Mladý bubeník Jaroslav Noga tvrdí, že se pro hudbu rozhodl sám. S maminkou, která je ochotnickou herečkou, a tátou bubeníkem, měl však nepochybně položený dobrý základ a pravděpodobně by jen tak „neunikl“ zděděnému citu pro umění. Ve svých pětadvaceti letech už toho má za sebou skutečně hodně. Hraje s českou alternativní legendou Už jsme doma, je nejlepším hráčem na elektronické bicí za východní Evropu (Maďarsko) a třetí nejlepší na světě (Kalifornie). Zároveň pracuje na vlastní hudbě a netradičních projektech. Navzdory tomu je realista, který si uvědomuje náročnost povolání, které si vybral, a je vděčný za příležitosti, které se mu naskytnou.
 
Jardo, s kapelou Už jsme doma hraješ od roku 2011, jak ses k ní dostal?
Našel si mě jejich bubeník. Moje kapela hrála na koncertě s Už jsme doma, on zrovna od nich chtěl odcházet, líbilo se mu, jak jsem se rozehrával, a za měsíc si pak na mě vzpomněl. Je zajímavé, jak některé rozhodující momenty jsou ovlivněny maličkostmi. Člověk dá do něčeho spoustu energie, snažení, matematicky by to mělo stoprocentně vyjít, a pak naprostou náhodou vyjde něco jiného, co je téměř nesmysl. Hrozně mu za to děkuju, protože je to zatím moje největší hudební vyžití.
 
Stylově ti tedy hudba kapely sedí?
Já nemám asi žádný styl. Mně veškerá hudba, která je kvalitní, bere dech, ať to je klasika, jazz, alternativa, dobrý bigbít nebo když si někdo vezme heligonku. Teď jsme například měli koncert v jednom kempu. V půl druhé tam vylezl heligonkář, který zahrál nějaké obyčejné písničky, ale zato měl takový projev, že jsem si poslechnul i ten jeho příběh. Jsem rád, že naše kapela je unikátní, že je jedna z těch, která hraje „neodfláknutou“ avantgardu a navíc je zaběhnutá, takže to je pro mě také základ obživy. Jsem takhle naprosto spokojený.
Akorát jsem se k tomu dostal až, řekněme, v poslední třetině existence kapely, protože ve chvíli, kdy nebude moct frontman kapely Míra Wanek vystupovat, hrát nebo zpívat, tak ta kapela s ním prostě padá. On je textař, komponuje, je to obrovský motor, workoholik, který pracuje dvacet hodin denně a dělá pro kapelu první poslední. V životě jsem nezažil takhle pracovitého člověka.
 
Už jsme doma budou letos hrát už 28 let, jaké je vaše publikum?
Všechno jsou to hrozně zajímaví lidé a s kýmkoliv jsem kdy mluvil, měl velký přehled o hudbě - jak šedesátiletí, tak dvacetiletí. Je to zkrátka taková zvláštní rodinná atmosféra, a to i v zahraničí. Lidi často čekali na kapelu třeba deset let, než odehrála koncert v jejich zemi. Já jsem zatím hrál ve Francii, Německu a Chorvatsku. Pokud jde o nové publikum, rozhodující boj, jak ho získat, probíhá na koncertě. Kapela nepoužívá různé promo tlačenkové techniky typu zaplatit si relace v rádiu, televizi a podobně. Takže buď je musíme přesvědčit na koncertě, nebo nikdy. Proto do toho vždycky dáváme všechno.

Je zajímavé, že vás lidé přijímají, ačkoli hrajete v zahraničí česky ...
To je podle mě pravý test hudby, jestli je výjimečná. Míra nám vždycky říká, že na koncertech v zahraničí je strašně důležité, abychom dávali pozor, co se zrovna říká a hraje a přeháněli pocity, které se zrovna vytvoří, aby to porozumění bylo lepší.
 
Když zhodnotíš svoje působení v Už jsme doma, kam tě to posunulo?
Rozhodně má člověk daleko víc chuť se tomu nástroji věnovat a úspěch ho utvrdí, že jde po správné cestě. Kapely, které jsem měl předtím, mě v tom neutvrzovaly. Byly to hodiny ve zkušebně, hodiny cvičení pro nic za nic. Na koncertech nevalný úspěch, lidi se zpětně neozývali. Tady je ten feedback obrovský - virtuální i okamžitý. Jedno úskalí to pro hráče přece jen ale má. Protože jsou všechny party napsané a musím hrát přesně podle not, které mám, zaostávají tím pádem některé schopnosti, jako například improvizace. Proto jsem se rozhodl chodit k jazzovému učiteli Dano Šoltisovi a začal jsem chodit na jamy.
 
Celý rozhovor, jehož autorkou je Alice Zoubková, si přečtete na já du - mladém česko-německém internetovém magazínu.