Anatomie stylu, díl 17. - Rude Boys, 2 Tone a ska

KDY: první polovina 60. let (jamajský ska), 1979–82 (britský 2 Tone), polovina devadesátých let (americkej ska punk) 
KDE: Jamajka, Británie, USA
HLAVNÍ VIZUÁLNÍ ZNAKY: lesklý saka (tonic suits) se třemi knoflíčky, úzký kalhoty s krátkými nohavicemi, hranatý klobouky (pork pie, stingy brim), sluneční brýle, semišky Clarks, v případě britskýho 2 Tone černý mokasíny a bílý ponožky, úzký kravaty, bundy harringtonky, pola Fred Perry, levisky, martensky, černobílý kostkovaný vzory 
HUDBA: ska, rocksteady, bluebeat
TOP 5 PLAYLIST: The Specials – Night Club, The Selecter – On My Radio, Madness – Baggy Trousers, The Skatalites – Guns of Navarone, The English Beat – Big Shot
 
Co mají společnýho jamajští rude boys z 60. let, britská 2 Tone scéna z přelomu let sedmdesátých a osmdesátých a americkej ska revival o desetiletí později? Je to náklonnost ke svižný a hopsavý karibský hudbě, která v těchto třech podobách vnesla do světový popkultury mnoho jedinečných podnětů. 
Zkraje šedesátých let získala chudá Jamajka nezávislost a u tamějších obyvatel propuklo pochopitelný nadšení. Vyhlížela se zářná budoucnost, ta se však nedostavila – ba právě naopak. Výslednicí mimo jiné bylo utvoření skupinek mladých výtržníků zvaných rude boys. Tato „nerudná“ mládež vytvořila obávaný bojůvky, kvůli nimž musel být v částech hlavního města Kingstonu načas vyhlášen zákaz vycházení do ulic, ale taky jednotný vizuální styl, který posléze výrazně ovlivnil módní vlnění v různých koutech světa.

Jamajská street part s Princem Busterem…
Od padesátých let dohlížely na jamajskou hudební výchovu mocný pouliční sound systémy. Mobilní dýdžejové, jakými byl kupříkladu pověstný Prince Buster, na svých mejdanech po širým nebem nabízeli frenetickým davům (často čítajícím i několik tisícovek nadšenců) nejnovější rhythmandbluesový nahrávky ze Spojených států. 

Desmond Dekker live…
Nástup „bílýho“ rokenrolu ponechal tancechtivé Jamajčany vysloveně chladnými, šikovní tamější producenti se naopak pustili do hutný melánž sestávající z importovaného r’n’b a soulu s karibským calypsem a jeho odnoží zvanou mento. Záhy se zrodil docela autentický jamajský sound, který převzal podobu ryčného sekanýho ska a později o málo ležérnějšího rocksteady (a poté ještě pomalejšího reggae). 

Semišky Clarks ve speciální „ska“ verzi… :)
Stejně jako hudba prošel dramatickými změnami i styl oblékání. Navzdory zakořeněný chudobě, kterou rozhodně nevymýtila ani nezávislost v roce 1962, se mezi mládeží ujal elegantní „modernistický“ styl, který dobýval města v Americe, Británii i západní Evropě. Saka na tři knoflíčky, úzké kalhoty, sněhobílý ponožky, vypucovaný boty a černočerný sluneční brýle nošený v kteroukoli denní či noční hodinu… takový byly i hlavní atributy stylu, který si v polovině šedesátých let oblíbili gangy mladých rude boys. 
Jamajčani však importovaný oblečení posunuli do nových kontextů a dodali mu charakteristický karibský otisk. 

Prostě britskej ska adolescent ze začátku 80’s…
V průběhu padesátých a šedesátých let proběhla masivní migrace obyvatel Karibiku do Británie a britské ostrovy se vzápětí proměnily v druhý domov ska. Vznikly zde i důležitý nahrávací společnosti (například Blue Beat Records). 

Pamětníci vzpomínají na první příjezd slavnýho muzikanta Desmonda Dekkera. Jamajskej hudebník podepsal nahrávací kontakt a zástupci gramofirmy jej poslali vybrat si nový oblek. První věc, kterou si Dekker u luxusního krejčího v londýnském Sohu vymínil, bylo zkrácení kalhot o dobrých dvacet centimetrů.
Dalším výrazně odlišným prvkem jamajský scény byl materiál, z něhož se obleky šily. Nejčastěji se používal lesklý tonik, značný popularitě se těšil rovněž moher, a to nejlíp v tmavěmodrý barvě.

Parta „hodných“ skinheadů se zalíbením ve ska a 2 Tone…
Doma na Jamajce nešli rude boys pro ránu nožem či rozbitou láhví od piva nikdy daleko. V temných uličkách západního Kingstonu organizovali zlodějinu a řídili prostituci a ani jejich stylotvorní kolegové, kteří před ohromnou chudobou emigrovali do Británie, v těchto ohledech rozhodně nezkrotli. S ničím se nepárali, žili si po svym a zajímavě se oblékali. Záhy oslovili hned dvě britský skupiny mládeže – tvrdou odnož ostrovních floutků mods a poté na ně navazující skinheady. 

To je madness… :)
Jamajská kultura v Británii zapustila pevný kořeny a dále se úspěšně rozvíjela. V sedmdesátých letech na sebe převzala podobu zejména rastafariánského reggae. K oživení zájmu o ska scénu došlo koncem sedmdesátých let s dozvuky punku a  nástupem thatcherismu. Reggae se mezi příznivci punku těšilo značný oblibě, brzy se však nalezli i tací, kteří při pátrání pestrou historií karibský hudby dospěli i k předchůdcům reggae – ska, rocksteady a britsko-jamajskému bluebeatu. 

Kousaví The Specials, jedna z nejzásadnějších kapel 80. let nejen pro Brity…
Obrození ska se odvíjelo nezávisle na sobě na dvou místech – v Londýně kolem kapely Madness a v severoanglickém Coventry kolem kapely The Specials. Při koncertu The Specials v klubu na londýnském Camdenu se obě seskupení poprvé setkaly a kapelník The Specials Jerry Dammers založil label 2 Tone Records, který celý revival ska opatřený řádnou punkovou energií zastřešoval. 

2tonové fanynky podle fotografky Janette Beckman…
Název 2 Tone jasně symbolizoval spojení bělošské a černošské kultury. Vizuálním symbolem hnutí se stala černobílá kostka, co se oblékání týká, fanoušci ska přijali za svůj styl mods a skinheads. Tyto scény se dříve samy inspirovaly u jamajských rude boys, největší zásobárnou starýho modovskýho ošacení se však ukázaly londýnské trhy a blešáky. Klíčová byla prý postava překupníka jménem Lloyd Johnson z tržiště Kensington Market. U jeho bohatě zásobenýho stánku se stály fronty tak velké, že si jich povšimli i novináři. (V oblečení pořízenym v Johnsonově stánku se Jerry Dammers z The Specials objevil na coveru vůbec prvního vydání zásadního stylotvárného magazínu The Face.)

2 Tone scéna se ani pořádně nerozmohla a už bodovala u novinářů z britských hudebních médií, pro něž ryčný ska symbolizovalo vítaný protiklad převládajícímu „navoněnýmu“ novoromantismu. V osmdesátém roce ska udeřilo na hitparády a před „černobílou“ scénou náhle nebylo úniku. 

Skinheadů bylo na 2 Tone akcích čím dál víc…
Koncertní sály byly plný stylově oblečených fanoušků, ale brzy nastal smutný paradox. Ač ska kapely byly bytostně a programově antirasistické, oblíbili si je i zástupci oprášenýho skinheadskýho hnutí. A rozhodně nejen tací, kteří uznávali původní skinheadský ideály a milovali jamajský rude boys, ale rovněž noví přívrženci ultrapravicový národní fronty, kterejch byla mezi skinheadskými řadami najednou jasná většina. Pod pódiem docházelo ke stále častějším půtkám, do nichž se ochotně zapojovali i rozzuření hudebníci. 

Třebaže zájem o ska a křiklavou britskou 2 Tone scénu opadl s podobnou razancí,  s jakou pár měsíců předtím vtrhl do hitparád, originální styl a veselá hudba mezi studenstkou mládeží pevně zakořenila. Zhruba v polovině devadesátých let se dokonce ve Spojených státech rozpoutala třetí vlna ska horečky. Nadšená zámořská ska punková scéna kolem skupin The Mighty Mighty Bosstones, The Toasters a (snad i) No Doubt oživenou subkulturu znovu přenesla na mainstreamová kolbiště a do světových hitparád. 

Pro pořádek ve faktech jenom dodejme, že oslovení rude boy, respektive rude girl, který zdomácnělo mezi fanoušky 2 Tone i pozdějšího amerického ska, je vlastně maličko nepřesný. Původní rudeboyové na Jamajce totiž nevyznávali ani tak ska jako spíš o něco pomalejší rocksteady. Závažnější však je skutečnost, že původní jamajští přívrženci ska včetně rude boys mají celkem dost důvodů cítit se přinejmenším rozčarováni. Nebýt „bílý“ mládeže z Británie (a později i z jiných končin západního světa), která důkladně vyrabovala jejich autentický estetický výrazivo, ska by se asi nikdy nestalo celosvětovým fenoménem.
Ačkoli tantiémy do Karibiku nedorazily, jedno pozitivum „ska marketingu“ je krystalicky jasný – ska scéna posloužila multirasovýmu sbližování lépe než jakýkoli vládní zákon či novela s nádechem politický korektnosti… 

PŘEČTĚTE SI: Hebdige, Dick: Cut ’n’ Mix: Culture, Identity and Caribbean Music (Londýn: Methuen, 1987), Petridis, Alexis: Ska for the Madding Crowd (The Guardian, 8. března 2002, arts&feature), Gorman, Paul: The Look (Adelita, 2010)  
http://www.stylesurfin.cz