Anatomie stylu, díl 15. - My jsme mods!
KDY: první polovina 60. let
KDE: Londýn
HLAVNÍ VIZUÁLNÍ ZNAKY: italské obleky na tři knoflíky, špičatá pérka („winkle pickers“, či „chelsea boot“), boty semišky („desert boots“), úzká kravata, dlouhá vojenská bunda „parka“ proti dešti, skútr (výhradně vespa nebo lambretta)
HUDBA: americký soul a r’n’b, ska, rock
TOP 5 PLAYLIST: Otis Redding – (Sittin’ On) The Dock of the Bay, Wilson Pickett – In the Midnight Hour, Eddie Floyd – Knock on Wood, Spencer Davis Group – Gimme Some Lovin’, The Who – My Generation
Takže kdo byli ti mods? Kompletní průvodce scénou, která se stala synonymem pro módu a styl šedesátých let!
Na konci padesátých let se ve Velké Británii generační nůžky nerozevíraly jen mezi rodiči a dětmi, ale taky mezi mladšími a staršími teenagery. Nakrátko ostříhaný Elvis řídil obrněný transportér ve službách americké armády v Německu a původní rokenrol ztrácel svůj náboj. Ostrovy začala zvolna otřásat nová scéna, která se stala synonymem pro módu a styl šedesátých let – mods.
Vlasy středně dlouhý, střižený podle diktátu božského kadeřníka Vidala Sassoona a přísně zčesaný dopředu; elegantní obleky šitý na míru a čerpající inspiraci z italských modních žurnálů a skrytý pod americkou vojenskou bundu s kapucí zvanou parka; zúžený kalhoty, pečlivě naleštěná obuv do špičky a nezbytný skútr Vespa nebo Lambretta s hromadou ozdobných zrcátek… Tak vypadal nejmódnější styl, který na přelomu padesátých a šedesátých let vtrhl do londýnských ulic a rozžhavil půdu pro celosvětovou britskou hudební invazi, bítlmánii a samozřejmě éru swingujícího Londýna.
Vidal Sassoon stříhal, ladil a tvaroval…
Když v Československu vládl železnou rukou mocipán Antonín Novotný, po ostrovních silnicích se předháněly partičky mods na skútrech s partami rockerů na coffeeracerech, poslouchal se rokenrol, ale taky moderní jazz, americký soul a britský ska zvaný bluebeat a ženy začínaly chodit v minisukních.
Modlou číslo jedna se stala ze zámoří importovaná krasověda zvaná pop art. Na konci padesátých let v Británii byli teddy boyové a jejich edvardovské sako módně vyřízení. Do obliby se znovu dostával tradiční jazz dvacátých a třicátých let, který na několik měsíců dokonce vytlačil veškerý jiné populární žánry z hitparády. Byla to scéna, která nebyla svázaná pevnými stylistickými pravidly, po jistý čas zaujala beatniky, taky i teddyboyovský odpadlíky, ale záhy upadla.
Stále více se prosazovala jiná hudební novinka padesátých let – moderní jazz. Jako doplněk modernímu jazzu se hodilo nejen popíjení espresa v kavárně italskýho typu, ale rovněž úzký elegantní oblek italskýho střihu.
Britští modernisté však nevzývali jenom vše italské, ale zrovna tak vše americké. Bájná země neomezených možností lákala již předešlou scénu teddy boyů. Právě ze zámoří pocházela nová móda jako džíny, kokakola, rokenrol, moderní jazz či černošské r’n’b. Všechny tyhle vlivy se zkraje šedesátých let smísily do jedinýho popkulturního guláše, který získal označení modernismus. Později se zjednodušil na – mod.
Být moderním znamenalo být světoobčanem. Neomezovat se na Británii, ale být mezinárodním v každym směru – nosit útlý italský obleky (jako kontrapunkt do tý doby dominantní Ivy League) a jezdit na italský vespě, poslouchat americký r’n’b či jamajský ska, kouřit franouzský gauloisky a chodit do kina na filmy evropský „nový vlny“.
V roce 1962 bylo modernistů dost na to, aby je zaznamenala média. Slovo mod začalo být v Londýně jedním z nejskloňovanějších. Nazdobená mládež ponejvíc z chudšího východního Londýna zaplavila West End a Soho.
Zábava se odehrávala nejen espresso barech s jukeboxem, který měly v porovnání s typickými puby výhodu v pozdější zavírací hodině, ale taky v tanečních klubech. K nejoblíbenějším patřila klubová noc The Scene v Chelsea, která se stala domovem první vlny nejodannějších modů.
Fanoušci se dostávali do rauše nejen tancem na zrychlený soul a hopsavý ska, ale i za pomoci rozsáhlý konzumace amfetaminů. Speed dodával energii a výdrž a ke generaci modů patří stejně jako marihuana k hippies či extáze k taneční scéně.
Vyjma amfetaminů byly dalším typickým znakem modů skútry a bundy parka. Snad proto se motorizovaným modernistům – vyznavačům moderního jazzu – konce padesátých let taky chvíli přezdívalo Scooter Boys.
Na mopedu byla často zima, o typickym britském počasí nemluvě a z toho důvodu bylo potřeba ukrýt elegantní oblek pod ochrannou vrstvu. Spolehlivě posloužila bunda americký armády – neforemný kapucovitý model M-65 zvaný souhrnně parka.
V elegantních oblecích mods mířili do kaváren, ale v běhu času si potrpěli i na méně formální outfity. Výtečně sloužily levisky 501 a polotrika od Freda Perryho, plátěný kalhoty (brand Farrah) či košile od Bena Shermana. Mundúr právě těchto klasických britských značek si později přisvojili jejich nepřímí styloví nástupci – skinheads.
Na nohy patřily špičatý elegantní winkle pickers (pozdějc zvaný chelsea boots a ještě pozdějc beatles boots), ale i kotníkový semišky neboli desert boots (nejlíp Clarks).
S rozmachem mods v londýnských ulicích se do módy v duchu tohoto hnutí zapojovali i větší výrobci nežli jen malý krejčovský obchůdky. Ceny obleků a obuvi výrazně zlevnily, móda mods byla náhle dostupná nejen ortodoxním stoupencům, kteří za sako ochotně zaplatili svou měsíční gáži.
Doslova jeden obchod za druhým se otevíral zejména na ulicích Carnaby Street a King’s Road.
Mezi ty nejznámnější se tehdy řadily butiky His Clothes slavnýho skotskýho návrháře Johna Stephena a Bazaar vynálezkyně minisukně a barevných punčocháčů Mary Quantové. Modismus nastavil přísný módní diktát…
Slůvko mod se brzy stalo synonymem pro veškerý oděvy určený mladým – módě.
V roce 1964 modové do té doby přece jen poněkud topornou a opatrnou britskou popkulturu vzali doslova útokem. V přísně konzervativní britské televizi se dokonce objevila populární hudební „mod“ show – Ready, Steady, Go!. Nejenže se na pódiu ukazovaly populární kapely, ale mezi publikem šlo rozpoznat známý modovský postavičky z londýnských ulic a důležitou postavou se stala i sama moderátorka Cathy McGowan.
Z druhý vlny se do role „oficiální“ kapely hnutí vpasovali legendární The Who, kteří každý úterý hrávali v nový modovský mekce jménem The Marquee.
Mladický trendy a modové se staly výhradním tématem britského tisku. Nebývalýho sólokapra média získala o velikonočním víkendu roku 1964, kdy došlo (a v následných dvou letech dále docházelo) k několika tuhým bitkám mezi stylovými mods a motorkářskými rockers.
Pro britskou popkulturu dvacátého století je to událost nesmírně významná. Střetly se totiž dva silný tábory mladých. Důvodem sváru nebyla žádná ideologie, ale „jen“ jiný oblečení a způsob zábavy.
Dnes se s trochou nezbytnýho nadhledu na mody pohlíží jako na městský floutky, kdežto na motorkářský rockery jako na venkovské balíky. To není tak docela pravda a navíc se v tom skrývá i jistý paradox, neboť strážci „starýho dobrýho“ rokenrolu – rockers – byli vlastně přímými následníky předešlý generace typických městských floutků, totiž teddyboyů.
Krvavý roztržky se udály v přímořském letovisku Brighton, kam se na velikonoční svátky, ve dny pracovního klidu, vypravili na svým motocyklech přívrženci obou mladických směrů. Z historických záznamů – a v přímém kontrastu s míněním ostrovního bulváru – vyplývá, že navzdory tomu, že v ulicích tekla i krev, ve skutečnosti šlo o bitky spíš malichernýho významu.
Nebýt šikovných bulvárních novinářů, kteří neváhali znepřátelený stylový tábory pobzbuzovat proti sobě, prý by vlastně samotné střety nestály ani za řeč.
Archetyp moda – Steve Marriott ze Small Faces
Starší generace si z novinových článků sice o modech utvořila obrázek bezbožných chuligánů a flákačů, ale jejich vizuální a svobodomyslný kouzlo brzy uhranulo nejen britským teenagerům. K sympatizantům hnutí se připojila i umělecká veřejnost, mimo jiný slavný fotograf David Bailey (jinak předobraz hlavní postavy v Antonionově Zvětšenině). V jeho knize nazvané Box of Pin-Ups z roku 1964 mapující modovský superhvězdy mají svý místo například The Rolling Stones (pravověrný mods komerční Stouny a The Beatles neuznávali), ale i herec Michael Caine, kadeřník Vidal Sassoon, či styloví gangsteři Reggie a Ronnie Krayové.
V téže době modismus pronikl do všech sfér života v Británii. Už to dávno nebyla pouze stylotvárná móda z východolondýnských ulic, ale doslova všeobjímající způsob života. Slůvko mod se stalo zjednodušeným výrazem pro cokoli módního a novýho.
S přelomem šedesátých let a nástupem éry swingujícího Londýna se přívlastku módní zhostilo oblečení z PVC a jednoduchý grafické vzory, účesy na mikádo a na bob, cetky využívající symbolů britské vlajky či plakáty adorující nové popové hvězdy.
Hard mod, předchůdce skinheads…
Tvrdý jádro, tzv. hard mods, sevřelo pěsti a neskutečný komercionalizaci ukázalo prostředník. Výslednící bylo, že hard mods nasedli na svý skútry, z módních ulic zmizeli na fotbalový ochozy a v běhu let se přetavili ve skinheads. Ti míň radikální – o to však stylotvárnější – se chopili příležitosti zazářit jako dandyovský komety v následných směrech psychedeliků a hippies.
V roce 1966 Anglie slavně zvítězila na domovském fotbalovym mistrovství světa. V tý době byl modismus už před vyhynutím. Dokonce i kapely The Who a The Small Faces považovaný za trubadúry celé scény, modismus dávno opustily (hudebně i vizuálně).
Svět módních stylů je nevyzpytatelný a recyklace nápadů mu určitě není cizí. V tomto kontextu došlo na konci sedmdesátých let na reinkarnaci modovskýho odívání. Oživení mods značně pomohl i nástup punku, který mimo jiných smetl i veškerý módní pravidla a v tomhle destruktivním duchu paradoxně napomohl vzestupu nejen modismu, ale taky kupříkladu teddyboyů a rockabilly.
Paul Weller (a Mick Talbot) v dobách Style Council…
Do čela modovskýho revivalu se postavila kapela The Jam a především pak její vůdčí osobnost Paul Weller. „Pořídili sme si černý obleky a v punkovejch úpravách hráli klasiky z Motownu. Koupil jsem si rickenbackera, skútr Lambretta GP150 a vlasy česal podle Steve Marriotta z The Small Faces,“ – Paul Weller.
Stěžejní roli měl v Quadrophenii mírně otravný Sting…
Na modovskym revivalu konce sedmdesátých let se nemálo přiživili i The Who, s jejichž přispěním vznikl retrofilm Quadrophenia (1979). Navzdory sporům o kvalitě je to dílo, který pečlivě zaznamenává nejen bitky mezi mody a rockery, ale především veškerý jejich estetický a vizuální nuance.
Další oživení a zájem o modovské oblečení a symboly nastalo s obdobím éry britpopu devadesátých let a kapelami jako Blur a Oasis. Bývalý zpěvák Oasis Liam Gallagher je ostatně činným modem dosud. Je svýmu stylu natolik věrný, že dokonce založil modovskou značku oblečení Pretty Green. Svůj vlajkovej obchod má na někdejším modovském eldorádu Carnaby Street a čile se rozrůstá do celýho světa.
Elegance a šarm hnutí mods ovlivňují nejen nejvyšší pánskou i dámskou módu, ale taky tu zcela běžnou, konfekční – a tak to určitě dlouho zůstane.
Hledat
