Anatomie stylu, díl 14. - Skinheadi

Nejenže původní skinheadi nebyli žádnými rasisty, navíc vytvořili jeden z nejstylotvornějších kultů v historii.
 
KDY: 1969–dodnes
KDE: Velká Británie
HLAVNÍ VIZUÁLNÍ ZNAKY: styl jamajských rude boys (viz článek o ska), kalhoty Levi’s (Red Tab 501 a Sta-Prest), kšandy, vysoké boty značky Dr. Martens, košile a polo trička (Brutus, Jaytex, Ben Sherman, Fred Perry, Lonsdale, Farah…), letecká bunda (bomber), bunda do pasu Harrington, kabát typu Crombie, boty s kovovou špičkou (cherry reds), kšandy.
HUDBA: ska, rock steady, bluebeat, reggae, soul, punk, oi!, two-tone, hardcore, metal.
TOP 5 PLAYLIST: Cockney Rejects – Oi! Oi! Oi!, The 4-Skins – Clockwork Skinhead, Angelic Upstarts – England, The Business – Out of Business, Cockney Rejects – Bad Man (výběr z Oi!).
LITERATURA: Marshall, George: Spirit of ’69: A Skinhead Bible (S. T. Publishing, Londýn, 1991)
FOTKY: Gavin Watson, pymca, Terry Spencer

Je až pozoruhodný, s jak vysokou mírou nepochopení a mediálního překrucování se musí potýkat holohlaví skinheads. Čím to je, že tak vizuálně bohatá a nepřehlédnutelná subkultura, která vznikla na pozadí takřka ukázkové rasové rozmanitosti, skončila jako symbol militantního hajlujícího neonacismu? 
 
 
V polovině šedesátých let vyhlásili v příloze britskýho deníku The Daily Telegraph, že Londýn je módním pupkem světa. Estetický a umělecký možnosti swingujícího Londýna brzo okusil celý svět. Pro dominující scénu mods to znamenalo absolutní průlom do většinové společnosti. Najednou každý chtěl být modem – modernistou.
Nosily se účesy na bítlsáka, úzké kalhoty, saka italského střihu a mokasíny… Ti pravověrní modové se s náhlým zaprodáním konzumní společnosti však odmítli smířit. Část z nich přimkla k nové vlně psychedelie, pop artu a op artu. Utvořila novou uměleckou manýru swingujícího Londýna (jak ji příkladně vystihl Antonioni ve Zvětšenině, 1966). Jiná část původních modů sešikovala tvrdý jádro vzývající původní hodnoty britské dělnické třídy. Šokovaná veřejnost pro tyto hard mods nejdřív měla různá jména jako boldheads, cropheads, lemons či peanuts. V roce 1969 se v médiích však ujalo jiné a konečné pojmenování – skinheads. (S názvem přišel jistý novinář bulvárního Daily Mirroru.)
 
Každá subkultura se identifikuje podle silných stylových znaků. Skinheads rozhodně nejsou žádnou výjimkou. Když koncem šedesátých let militantně vyhlížející mládí zaplavilo centrum Londýna a dalších britských měst, veřejnost ustrnula v němém úžasu. V porovnání s hordami vlasatých a nevonících hippies, s nimiž se většinová společnost již dávno smířila, působili přísně nakrátko ostříhaní a do vysokých pracovních bot nazutí skinheads jako nějaká anomálie z paralelního vesmíru. 
Zatímco hnutí hippies bylo rebelií středostavovské mládeže proti středostavovským hodnotám, značnou část dělnické mládeže v Británii nechávala květinová revoluce docela chladnou. Tudy cesta z pasti konzumní společnosti pro rebelskou pracující třídu nevedla. Východiskem se ukázal návrat k původním atributům mods.
Co se hudby týká, vysmívanému hitparádovému popu, ale i psychedelickému rocku, který vyznávali hippies, ukázali prostředníček. Raději se přimknuli k původní scéně mods, kterou tvořil jak americký soul a blues, tak i jamajské ska, rocksteady a bluebeat. Oživený zájem o ska se projevil nejen v hudbě, ale také v módě. Bělošští mods se v omšelých hospodách a tančírnách chudých londýnských čtvrtí dostávali do přímého kontaktu s karibskou menšinou a vlastně celou černošskou kulturou. Ta jim doslova učarovala. 
Zejména pak, pokud šlo o výrazný styl a argot jamajských pouličních raubířů zvaných rude boys. Domestikovaní „nerudní hoši“ v londýnských dance hallech razili vlastní moderní styl – vlasy na emana, gangsterský klobouk a mohérový oblek s kalhotami končícími kdesi u kotníků. 
Hard mods a později skinheads nejenže se zhlédli ve stylu jejich oblékání, hudbě a mluvě, brzy také zjistili, že navzdory rasovým a kulturním odlišnostem mají s rude boys daleko více společného než s médii propíranými mods a později hippies. Oč méně byla při utváření prvních skinheadů podstatná rasová odlišnost, o to větší vliv sehrávaly rozdíly třídní. Mezi dominantní studentský, respektive středostavovský směry se brzy vklínil důrazný styl, který přísně akcentoval život pracující třídy. Těžký boty a agresivní postoj se staly jeho nedílnou a určující vizitkou.

Vyjma karibské hudby a módy rude boys se projevil ještě jeden výrazný faktor. Šlo o jev přísně vzato britský. A to: fotbal. Po vítězství Angličanů na domácím světovém šampionátu v roce 1966 prudce vzrostla návštěvnost fotbalových stadionů. V ochozech se objevily nejen otcové a synové, jak bývalo zvykem po celé generace, ale taky agresivní partičky mladých, které utvářely fanouškovské klany, tzv. firmy. Agresivita na britských stadionech byla přítomna odnepaměti, ve druhý polovině šedesátých let však výrazně narostla.
Ve druhý polovině šedesátých let se jejich módní styl ustálil na okovaných pracovních botách, džínách a košili. Právě z amalgámu fotbalových chuligánů, tancujících gangů rude boys a pouličních mods se vytvořili skinheads.
Stylová vybavenost skinheads na přelomu šedesátých a sedmdesátých let měla svá přísná pravidla. Na večer vyznávala eleganci a dávala na odiv peníze (kterých ve skutečnosti bylo poskrovnu). Sestávala z kombinací rudeboyovského mohérového obleku, levisek Sta-Prest a gangsterského kabátu zvaného crombie. 
Během dne uniforma skinheads hrdě akcentovala dělnický původ. Tvořily ji ohrnuté či zkrácené džíny (nejlíp drahé Levi’s Red Tab 501, případně i jiných „lepších“ značek Wrangler a Lee). Vršek zdobila košile – zpočátku jakákoli, jenom ne hippiesácky květovaná – posléze především značek Ben Sherman, Brutus, Jaytex a dalších. Vyjma košil byly oblíbené také polokošile jiné dobové trendy značky Fred Perry a svetry od firmy Lonsdale. Přes košili se kývaly tradiční dělnický šle (většinou se nenosily z praktických důvodů, ale vysloveně pro parádu) a bundy do pasu Harrington. 
Na nohy patřily okovaný boty, na fotbal či do města zcela ideální. Vysoká pracovní obuv, dokonale nablýskaná, se brzy stala týmž symbolem jako hrdý krátký sestřih na hlavě.
 
Na fotbalových stadionech obuv, společně s noži, žiletkami, cihlami a dokonce i hracími šipkami, platila za hlavní bojovou zbraň. To se pochopitelně nelíbilo mužům zákona. Před stadiony se tvořily zástupy fanoušků, kteří si před vstupem museli vyndávat z bot tkaničky, později byli dokonce nuceni sundávat boty z nohou docela. Poté, co byla okovaná pracovní obuv fotbale definitivně zakázána, mezi bitkaři rozmohla jediná značka – pohodlné boty značky Dr. Martens. Vysoké osmi- a desetidírkové martensky se nosily nejvíc, výrobce však úspěšně prodával dokonce čtrnáctidírkové. Do takových bot se nositel nasoukal často jen s pomocí jiných holohlavců.
Vlasy byly krátký, ostříhaný sotva na pár centimetrů (byť ne docela dohola jako v pozdějších letech). Účes měl také praktické důvody: vlasy nepřekážely ani při fotbalových bitkách, ani při manuální činnosti.
Rozmach jamajské hudby na britských ostrovech napomohl nástupu reggae, jehož ranou formu si skinheadi doslova přivlastnili. Nahrávací společnosti jako Trojan Records či Pama sypaly do éteru jeden hit za druhým. Zkraje sedmdesátých let houpavá hudba z Karibiku ovládla nejen černošské tančírny, ale i vysloveně bělošské kluby. 
Popularita této hudby jak mezi karibskými přistěhovalci, tak také bílými holohlavci si vyžádala nové označení – skinhead reggae. Stávalo se, že hudbu nahrávali výhradně bílí hudebníci, z Karibiku byl importován pouze zpěvák jako hlavní hvězda souboru. 

Pravda je, že ačkoli začátky skinheadského hnutí nemají rasistický základ, stoupenci bezvlasýho směru rozhodně žádní světci nebyli. Zatímco omámení hippies snili o míru a o lásce, skinheadi vytvořili mimořádně silový a agresivní styl, který byl vůči středostavovským ideálům květinových dětí v dokonalém kontrapunktu. Konflikt a velmi často i fyzická agrese byl jeho hlavním programem. Nejdřív se projevoval v ochozech fotbalových stadionů, postupem času přerostl do tanečních klubů a převzal i formu fyzických útoků na domnělé homosexuály, na umazaný hippies, ale taky na nový přistěhovalce z Pákistánu, Bangládeše a Indie. Na vysvětlenou: primární důvod k útokům na asijské přistěhovalce nejspíš nebyl vyloženě rasistický. Vyvěral spíš z pocitů ekonomického ohrožení a ze strachu o ztrátu pracovního místa. Ostatně, tlupy pouličních skinheadů utvářely jak bílí krátkovlasí mladíci, tak spolu s nimi i černošští rude boyové.
 
Se vstupem do sedmdesátých let se oblečení skinheads pro jejich nositele stalo vysloveně stigmatem. Policejní kontroly byly na denním pořádku. Skinhead rovnalo se automaticky pouliční násilník. Stejně nespravedlivě se charakteristika hnutí utvářela v britském bulváru. Pro novináře šlo o holohlavce bez mozku (což samozřejmě naprosto vystihuje pozdější směr nazi skins). Výslednicí bylo, že oděv skinheadů znova překvapivě „zelegantněl“. Koncem roku 1970 byli skinheads v londýnských ulicích již vyloženě raritou. Jejich místo zaujali nejdříve tzv. suedeheads, kteří nosili moherové obleky i během dne a nechali si trošku narůst vlasy. Rovněž skinheadským dívkám prodloužení vlasů prospělo. Po londýnském East Endu se brzy promenádovali i crombies, které si vyjma obleků pořídili gentlemanské buřinky a elegantní deštníky. 
Teenagerská móda je však přelétavá a již na konci roku 1971 nastoupily skupiny mládežníků přezdívané smoothies, a tihle kluci se v módě pomalu přibližovali následující vlně glam rocku. Z těchto řad se mimochodem rekrutovali i členové pozdější glamrockový kapely Slade. 
 

Hudební styl reggae se vydal vstříc rastafariánství, který bílý skinheady již neoslovoval. Fotbaloví chuligáni vyměnili svou skinheadskou uniformu za konfekční oblečení známých sportovních značek, aby se pro muže zákona staly neviditelnými. Zdálo se, že s hnutím je už definitivní konec. Ne tak docela! V roce 1976 přišel punk. Zpočátku šlo vlastně jenom o šokující studentskou módičku, kterou s pomocí kapely The Sex Pistols nastartoval obchodník Malcolm McLaren vlastně jenom proto, aby podpořil prodeje ve svém předraženém londýnském butiku Sex. Postupem času se punk radikalizoval a stal se rovněž programem skutečných lidí „zespodu“. Nová punková vlna odmítla zběsilou komercionalizaci stylu a rázně přitvrdila. Zrodila se tzv. streetpunková scéna, pro níž nebozí novináři brzy vynalezli označení Oi!. 

Mezitím se britské mládí zmítalo v rozličných módních návratech do minulosti – společně s teddy boyi padesátých let a mody šedesátých let došlo taky na skinheads. Silná enkláva reinkarnovaných skinheadů se sešikovala právě pod pódiem úderných Oi! kapel. S původními skinheady konce šedesátých let měla nová vlna společné však jenom jméno a estetické výrazivo. I to však doznalo nepatrných změn. Punk pro ně kupříkladu objevil zálibu v nošení leteckých bund – bomberů. Přibyly i další specifické znaky, které šokovaly, jako třeba výrazný tetování v oblasti obličeje. Daleko méně přijatelný se ukázal jinej výraznej jev. Napěněná holohlavá mládež se záhy totiž objevila v hledáčku extremistický britský národní fronty. Právě v tu chvíli se začala psát první kapitola neblahého spojení: skinhead, rovná se neonacista. Smutný rovnítko, který zakrátko takřka vypudilo původní skinheadskou generaci a zapustilo silné kořeny nejen po celé Evropě, ale i v zámoří. 

Ačkoli v osmdesátých a devadesátých letech se vynořilo mnoho skinheadských podskupin, které se postavily rasistické ideologii a připomínaly vpravdě multikulturní základy této sublkultury, nešťastný přídomek nácek se již odstranit nepodařilo – alespoň mimo Británii ne. Ve skinheadský bibli Spirit of ’69: A Skinhead Bible britský levicový skinhead Roddy Moreno shrnuje: „Skutečnej skin nemá s rasismem nic společného. Hnutí skinheads by bez původní jamajské kultury nikdy nevzniklo. Skinheada dělá skinheadem harmonický souznění kultur karibský oblasti a britský pracující třídy.“ Jenže, vysvětlujte to po tolika letech dezinterpretací a nepochopení…