Vendetta - recenze filmu

Ve středu 23. listopadu proběhla v kině Lucerna premiéra filmu Vendeta, debutového počinu režiséra a scénáristy Miroslava Ondruše. V Lucerně panovala premiérově-slavnostní nálada, všem to ohromně slušelo, stoly ve foyer jako by se už třásly nedočkavostí, až se začnou prohýbat pod náporem rautových laskomin… až se ve všem tom hemžení, korzování a ležérním konverzování skoro zdálo, že zhlédnutí premiéry Ondrušova filmu je jen jakousi společenskou povinností, kterou je třeba absolvovat, než bude možné se přesunout k tomu klíčovému – tedy premiérovému večírku. Přes veškeré toto zdání to však byla právě Vendeta, o kterou ten večer šlo a o kterou půjde i zde.
S debutovými počiny je obecně jeden velký kříž – alespoň u mě. Mám tendenci zohledňovat to, že dotyčný tvůrce teprve začíná a tedy by měl být nazírán i o něco shovívavější optikou než ostřílený matador, který už si musí hlídat reputaci. Na druhou stranu, když to s tímhle přístupem člověk přežene, musel by u každého debutanta a jeho děl nekriticky tleskat jazykem až za ušima, což bezesporu také není dobrý přístup. Takže, co s Ondrušem?
K zápletce filmu jako takové – sama o sobě je celkem jednoduchá. Tři čtrnáctiletí po koitu toužící výrostci (Ondřej Havel, Václav Vostárek, Daniel Novák) pod záminkou módního focení vylákají svoji důvěřivou spolužačku (Lucie Šteflová) do opuštěné fabriky, kde mají v plánu si s ní užít. K velkému překvapení všech zúčastněných však poté, co vysvitne pravý důvod celého podivného „výletu“, dívka ani náznakem neprojeví, že by se jí snad chtělo spolupracovat. A tak ji pánové bez větších skrupulí znásilní, neboť si jsou dobře vědomi toho, že vzhledem ke svému věku je nikterak tvrdý postih nečeká. Traumatizovaná dívka pak v zoufalství ještě na místě činu vyskočí z okna. A skutečně, naše mladé anti-hrdiny žádný úder ruky spravedlnosti nečeká. V této chvíli se zlomený a zdeptaný otec (Ondřej Vetchý) rozhoduje dojít spravedlnosti svépomocí. Technickou podporu mu při realizaci plánu poskytují dva zkorumpovaní policisté (Igor Chmela, Marek Taclík). Všechno se začíná komplikovat, když se na scéně objeví lesní správce (Oldřich Kaiser) a v celé záležitosti se začne aktivně angažovat.
Pro krimithriller, nebo lépe psychologický thriller, je to poměrně solidní základ, ze kterého by se dalo vykutat hodně – obzvlášť s obsazením takových herců, jako jsou Ondřej Vetchý a Oldřich Kaiser. Jenomže se někde něco zvrtlo. Z filmu je patrné, že by byl rád hlubokým a šel až na dřeň, jenže místo hloubkového ponoru se dostanete maximálně na psychologické brouzdaliště. Oscilace mezi dvěma póly oběť – vrah, přemítání nad tím, kdy jste ještě prvým, a kdy už stojíte na druhé straně barikády. Polemika na obecné téma spravedlnosti a její slepoty. Syrové naservírování faktu, že i na místech, kde byste si ideálně představovali prototyp kladného hrdiny, může stát morální mrzák, kterému stačí říct tu správnou částku. Že i chlapci ze spořádaných a fungujících rodin můžou být pěkní hajzlíci. Že je těžké vynášet soudy nad tím, kdo si co zaslouží. Témat na úvahy by bylo dost. Jenže ve Vendetě všechna vyznívají jako výkřiky do tmy. Vetchý dezorientovaně běhá po lese, Kaiserův lesní správce nedostává tolik prostoru, kolik by mu bývalo slušelo, Chmelův „policajt záporák“ je záporný až příliš učebnicově a „hlavní násilník“ vypadá jako Justin Bieber z nápravně výchovného ústavu. Když si připočteme místy slabší dialogy, je jasné, že značná část snah o hloubku odplouvá do nenávratna. A přitom by to šlo! Vetchý a Kaiser jsou páni herci, jenže všechno ostatní jim na mnoha místech podráží nohy. Bylo by taky možné se pozastavit nad celou řadou jaksi nezapadajících momentů – čtrnáctiletí kluci celkem bez problému řídící auto, policejní ústředí, které připomíná daleko spíš věznici… a jak se nám na konci lesní správce dostane do lesa? Drobná pochvala za Jiřího Vyorálka a jeho krátké zjevení na plátně v roli policisty, jenž Vetchému obdivuhodně slizkým způsobem vysvětluje, proč chlapci nebudou stíháni a snaží se ho přesvědčit o tom, že přece není rozumné jim takhle zničit život.
Celkový dojem z filmu se usadil teprve postupně – což by se dalo říct, že bylo - alespoň pro mě - pro Vendetu příznačné. Nebudu zastírat, že při samotném sledování filmu jsem několikrát skutečně napjatě zaryla nehty do sedadla (v Lucerně mi zajisté odpustí, ale určitě bych nebyla první, kdo jim trochu zcuchal polstrování) a párkrát snad i mimoděk odvrátila hlavu. Po projekci jsem pak víno na rautu skutečně ocenila. Ovšem, jakmile se rozjitřené smysly uklidnily, zbyl po Vendetě pocit jakési bezzubosti a dutosti. Je to film „na efekt“, kterého se mu v určitých momentech celkem daří dosáhnout (přiznávám se, že v momentu, kdy byla jako hudební podkres použita Mozartova Lacrimosa, mi skutečně běhal mráz po zádech), jenže to je asi všechno. Přesahy se nekonají. Zhudebněná verze Skácelovy Písně o nejbližší vině při závěrečných titulcích byla sice dobrým nápadem, ale na to, aby z filmu udělala opravdu plnotučný psychologický thriller sama nestačí. Místo pravé italské pasty s parmezánem a rajčatovým sugem vám prostě naservírují špagety s eidamem a kečupem. Snad proto, že na tohle je český divák už tak nějak zvyklý a vždycky to stráví… Není to ale škoda?