Recenze: Nico, 1988

„Sex, drogy a rock’n’roll v melancholické biografii ženské hudební ikony,“ hlásá podtitul nového hraného snímku Nico, 1988 italské režisérky Susanne Nicchiarelli. Komorní road movie se soustředí na poslední roky života německé modelky a rockerky Nico, jež se proslavila koncem šedesátých letech jakožto múza Andyho Warhola a následně zpěvačka The Velvet Underground.
 
Teď ale zapomeňte na všechno, co o této tajuplné a krásné blondýnce z divokých šedesátek víte. Třiadevadesát minut dlouhý portrét totiž představuje Nico, vlastním jménem Christu Päffgen, o dvacet let později, kdy je vše jinak. Táhne ji na padesát a snaží se vymanit z minulosti. K té se snímek vrací pouze v několika málo otázkách neznalých novinářů a nezdůvodněných snových sekvencích, v nichž se objevuje třeba Warhol. Nico už nestojí o pseudonym, chce být prostě jen Christa. Má dlouhé tmavé vlasy, znavenou tvář a neustále u sebe nosí přenosný magnetofon – to aby našla zvuk připomínající poválečný Berlín.
 
Christa, kterou ztvárnila dánská herečka Trine Dyrholm, koncertuje snad už pouze díky pevné vůli svého manažera. Její pasivita vůči kariéře pak znamená, že nedokáže zformovat pořádnou kapelu – a přitom se najednou ocitá na evropském turné. Do toho se oddává heroinu a pokouší se vybudovat opravdový vztah se svým synem, jenž má fotografický talent, ale zároveň s ním i sebevražedné sklony. A to všechno dohromady jen podporuje chaos, který tou dobou Nico v hlavě má.
 
Snímek potěší i české diváky, jelikož celkem rozsáhle vzpomíná na legendární pražský koncert v říjnu roku 1985, jejž tehdy pořádali Miloš Čuřík s Vojtěchem Lindaurem a který skončil zátahem policie. Christa ve filmu při tomto vystoupení prochází zásadním okamžikem, kdy objeví nový impuls ke své tvorbě a ve výsledku i k životu. Bohužel se jedná o jediný pořádný zlom, jakého se ve filmu dočkáme.

Obdiv si rozhodně zaslouží Trine Dyrholm v hlavní roli, ta se naprosto uvěřitelně proměnila ve stárnoucí Nico. Herečka dokonce i s podobně hypnoticko-temným hlasem přezpívala veškeré použité písně. Z textově fenomenálních These Days a My Heart is Empty až mrazí.

Dvaačtyřicetiletá režisérka a scenáristka si ukousla z hudební historie tak akorát, aby to dokázala přetavit v relevantní biografii plnou lásky, drog i rock’n’rollu a nezamotala se do jednoho velkého klišé. Příběh je prostě takový, jak ho napsal život. I když z onoho posledního – historkami opředeného – turné by se zajisté dalo vytěžit mnohém více zajímavých dramatických situací. Tlachání po hotelech a při přejezdech mezi koncerty je ve filmu až zbytečně mnoho. Vizuální stránka neustále naráží na skromnou výpravu a ničím speciálním neohromí.
 
Sečteno a podtrženo. Nico, 1988 neusiluje o přízeň široké veřejnosti, míří na milovníky alternativní a rockové hudby – a těm předkládá autentický příběh plný melancholie o jedinečné umělkyni.