NE fluktuantství

Hodinkám se Vladimír Bechyně věnuje celý život, ať už jejich prodeji nebo opravám. A za těch padesát let už ví, že lidé umí kvalitu ocenit. "Proto věřím, že se u jednoho řemesla vyplatí zůstat," říká známý pražský hodinář. Nikdy za celou svou pracovní kariéru nezměnil povolání. 

Ve vašem životě hrála často velkou roli náhoda. I hodinářem jste se vlastně stal náhodou...
Je to tak. Jako syn ze zemědělské rodiny jsem v padesátých letech neměl možnost pokračovat v hospodaření na rodičovském gruntu, a možností, co studovat, moc nebylo - vše se soustřeďovalo do průmyslu. Navíc s hodinkami jsem neměl nikdy nic společného a moje budoucí hodinářské angažmá vyplynulo z debaty mezi mojí maminkou a jednou paní, se kterou se tehdy potkala v nemocnici. Ta mojí matce poradila, že bych se mohl vyučit hodinářem, což se po dlouhých diskusích s pracovním úřadem i povedlo, a já nastoupil na učiliště v Polné, což byla tehdy jedna z pouhých dvou hodinářských škol v republice. Ta druhá byla v Novém městě nad Metují.
 
Bylo pro vás těžké opustit statek rodičů?
Původně jsem chtěl zůstat doma na gruntu a pokračovat v rodinném hospodářství. O to jsem hodně stál, ale zkrátka to v tehdejší době nebylo možné a tak jsem se šel učit na hodináře. A mohu vám říci, že dnes jsem za to rád. Zemědělství mě dodnes baví a zajímá, a kdybych měl tehdy možnost živit se jako hospodář, věřím, že by ze mě dnes byl úspěšný farmář,
 
Díky rodičům jste také dostal své první hodinky...
Když jsem se vyučil hodinářem, pochopitelně jsem vlastní hodinky neměl. Můj tehdejší hodinářský mistr Waltr, který měl krámek na Malé straně vedle Tyršova domu, mi jednou ukázal zlatý chronograf Lemania. Jeho cena byla na tehdejší poměry ohromná, stál ne méně než tři tisíce tehdejších korun. Ale moc se mi tenkrát líbil a pan Walter byl tak hodný, že mi ho dokonce na týden půjčil, abych ho mohl předvést rodičům.
Celý rozhovor si přečtěte na webu GALERIE NE