Filmový tip: Tarantino a jeho Osm hrozných

Osm hrozných. Před hodinou jsem se vrátil z kina a pořád to rozdejchávám. K traileru jsem se nedostal, recenzi jsem žádnou nečetl a na děj jsem se nikoho neptal. Vůbec jsem nevěděl, co bych měl čekat. Jedinej důvod, proč jsem tam vlastně šel, byl vizionář Quentin Tarantino, jenž ovlivnil už tolik generací filmařů, filmových nadšenců a i puberťáckých divňáků, že prostě není možný, abych si na něj ten čas nenašel, protože jeho snímek může jen těžko zklamat – a to ať od toho díla očekáváté nový Pulp Fiction, nebo vůbec nic. A musím říct, že prostě zase nejsem zklamanej, naopak, jsem fakt nadšenej.

Bezmála tři hodiny rozdělené na knižní kapitoly, kde se střídají záběry kamer, co jsou natolik propracované, že působí přirozeně, levně a hlavně jako film. Nesnaží se přiblížit reálnému životu; nejsou to takový ty vymazlený záběry padajících budov s kompozicí, do který se vejde snad všechno, ale jak kdyby spontánní reportáž nezaujatého dokumentaristy. Pohledy na zasněženou horskou krajinu, možná až zdlouhavě detailní záběry běžících koní, které si vychutnáte a vůbec vám to nakonec nepřijde zbytečné. Filmové zrno v kvalitě obrazu. Co víc si přát? Upřímně. Podívali byste se radši na shot z nejlepší FX zrcadlovky s co možná nejdražším sklem a nebo na záběr levného, sotva barevného, kinofilmového foťáku? Já rozhodně na tu analogovou fotku, poněvadž v ní je cítit to kouzlo, ten okamžik – a přesně to samé cítím ze záběrů Osmi hrozných. Hlavní kameraman Robert Richardson nemohl vizuálně vystihnout Tarantinův styl líp.
 
A k samotnému ději, nechci vkládat spoilery, běžte si do kina, ať máte taky autentický zážitek a vytvoříte si svůj subjektivní názor. Ale je to prostě nářez, necenzurované střílení hlav, kontroverzní, skoro až brutální, humor a určité scény tak krvavé a nechutné, řekněme až zvráceně vyhrocené do úchylného extrému, že to tak dokáže podat jen skutečnej umělec. Postavy; žádnej skutečnej klaďas, žádnej opravdovej záporák, žádná hlavní role. A když už si začnete k někomu budovat ten potřebný filmový citový vztah, zklame vás. Tolik prolínání dějů, jenž ale mají smysl – všechny se postupně vysvětlí a vy se ani nezeptáte na takové to typické: ,,A proč se to stalo, proč to udělal?“ Vy ty postavy budete chápat, protože mají lidské vlastnosti, nikdo není dokonalý, ale i přes to se nebudete cítit jako někdo z nich, nikdo vám nebude na první pohled sympatický. Budete jen hltající divák té hry, jenž očekává každý další okamžik, v němž se dozví nové rozuzlení. Hned z kraje roku si troufnu tenhle film nazvat jedním z TOP 10 2016.