Film Trafačka - Chrám svobody jde do kin

Film Saši Dlouhého TRAFAČKA je dokumentem o stejnojmenné galerii a "domově" mladých výtvarníků.
Trafačka alias Trafo Galerie je chátrající objekt v pražských Vysočanech, který byl před několika lety propůjčen mladým umělcům - ti v něm jednak pracují na svých věcech, jednak pořádají výstavy a občasná hudební vystoupení. Od začátku je jasné, že jde o dočasný projekt, ale plánované bourání se stále odkládá, takže, jak říká jedna z postav filmu, "se to dřív rozpadne, než budeme muset pryč".
Dokument sleduje několikaletou proměnu jak baráku samotného, tak interakcí mezi jeho osazenstvem. Trafačka dostává nové nátěry a občas dostanou nátěr i osobní vztahy mezi umělci - podle našich zdrojů je atmosféra mězi některými z nich nyní ještě o něco vyhrocenější, než ukazuje snímek, ale to koneckonců diváka zajímat nemusí.
Co ho zajímat může, je popis aktivit zmíněných umělců. Je příjemné a jaksi posilující vidět, kolik je za prostou údržbou takového baráku práce, a s jakou vervou umělci na své klubovně pořád něco natírají, opravují a vylepšují - kromě toho, že malují a dělají sochy nebo hudební nástroje. Mimoděk se tím ukáže, že "umělec" nemusí znamenat "nepraktické tvoření neschopné natřít futra," ba dokonce si troufám odhadovat, že pro případné divačky dokumentu budou zdatní mladíci docela sexy.
Kontrast a napětí obstarává paralelní příběh: soud s trafačkáři, kteří jsou členy Ztohoven, a během filmu se soudí kvůli své slavn akci s atomovým výbuchem v televizi. Téměř současně pak osadníci Trafo galerie přebírají důležitou výtvarnou cenu a o chvíli později jedou reprezentovat české umění na Expo do Šanghaje.
Osobně považuji za klad, že se umělci nestaví do role ubohých psanců pronásledovaných zlým systémem, ale spíš jsou rádi, že na Trafačce a díky ní si mohou dělat, co chtějí - včetně pruzení onoho systému. Atmosféru dokreslují i poměrně roztomilé scénky se sousedy (obyvatel sousedního domu pocházející odkudsi z východu kvituje, že se na mejdanech a akcích na Trafačce lidi neperou, protože "to by u nás nebylo") nebo uznalé komentáře výtvarníka Cimaly k průběhu stavby nákupního centra hned u Trafačky - protože má rád stavby a dokáže ocenit pořádnou práci. (Exkurze na otvírací party nákupního centra je pak pro diváka docela sranda.)
Cimala, Jan Kaláb (aka Point aka Cakes), Roman Týc (nejviditelnější část Ztohoven) a další umělci jsou tu zobrazeni jako lidi, kteří něco umějí. Není to konzistentní skupina - někomu z nich vyhovuje víc medializovat scé aktivity, někdo spíš nechává ohlasy plynout kolem sebe a soustředí se na výtvarnou práci. Není to dojemná partička skautů, která budovatelsky piplá rychlošípáckou klubovnu, ale nekoherentní a velmi zajímavá směs lidí. Ve filmu jsou oni i jejich počiny zobrazeni tak, že si divák řekne něco jako "tady to žije" nebo "hele, to je fakt zajímavý" - a o to nejspíš šlo. Za mě OK.