Eva Cikrytová a Helena Jirsová: Jídlo jako cesta ke zdraví

K snídani jogurt a banán, k obědu mísa zeleninového salátu a k večeři třeba těstoviny. Celý den popíjíte zelený čaj a myslíte si, že zdravěji už v podstatě jíst nemůžete. Eva Cikrytová a Helena Jirsová vás ale možná vyvedou z omylu. Dvě ženy se před pár lety seznámily na cvičení s dětmi a zjistily, že se obě snaží stravovat podle stejných zásad. Začaly vařit spolu a dnes se na jejich recepty můžete podívat na jejich webových stránkách jimejinak.cz nebo na některém z kurzů, které pořádají.
 
Eva a Helena dlouho hledaly cestu ke zdraví a štíhlosti. Eva se narodila s vážnými vrozenými zdravotními problémy a léta se s nimi marně potýkala. Helena zase léta zkoušela udržet si štíhlou linii pomocí všemožných diet i radikální hladovky, jenže stále se jí to příliš nedařilo. V průběhu těhotenství si obě začaly uvědomovat, že na jejich dosavadním stravování je něco špatně. Eva tvrdí: „V devátém měsíci s první dcerou jsem vážila o třicet kilo víc než dnes“, a Helena dodává: „Po všech možných dietách jsem pochopila, že jídlo musí být dobré. Jinak mě bude pořád honit mlsná. Najednou jsme zjistily, že můžeme být zdravé a štíhlé a netrpět u toho hlady.“
Jejich jídelníček se radikálně proměnil: „Říkáme ne průmyslově zpracovaným potravinám, ne rafinovanému cukru a soli, ne tropickému ovoci, ne mléčným výrobkům. Radíme to všem lidem a necháváme na nich, zda se tím budou také řídit.“ Místo toho jedí hodně obilovin, zeleniny, luštěnin, olejnatých semen nebo oříšků. A neodpustí si ani sladkosti, do kterých ovšem místo cukru používají pro tělo mnohem vhodnější obilný slad. 
 

Také nejedí například brambory, jsou totiž subtropického původu, a tudíž je evropský člověk v minulosti nikdy nejedl. „Navíc mají nevhodný poměr sodíku a draslíku, který nás nutí je přesolovat. Zkuste si dát nesolené brambory, to se nedá jíst. Navíc obsahují jedovatý solanin, který se nenachází jen v zelených bramborách, jak si lidé často myslí, je tam už od začátku a pak se jeho množství násobí. Brambory mají ještě mnoho dalších nevýhod, to je námět na půl hodiny,“ dodává Eva. Dokonce ani rajčata nejsou vítána. Je to podobný problém jako s bramborami: „Ty ze supermarketu nekupujeme. Občas v létě použijeme třeba na dozdobení salátu rajče z farmářského trhu, ale necpeme se rajčaty denně. Podívejte se třeba na Italy – syrové rajče u nich v tradiční kuchyni na stole nenajdete, natož denně. Používají je spíš na omáčky, do polévek nebo sušená,“ vysvětluje Helena. Podobně se staví ke spoustě potravin. „Když jsem při masopustu vynechala maso, přestala mě najednou po třinácti letech trápení bolet záda a po osmi letech pískat v uších. Pochopila jsem, že mi to bez masa svědčí,“ popisuje svůj postoj k masu Eva. Helena si občas například rybu dá, ale to spíše kvůli svému manželovi, který má maso rád. 

Obě svorně prohlašují: „Je to ale hrozně individuální. Co si může dovolit jeden člověk, to by jiný jíst neměl. A že se tohle jedlo vždycky? Tak to je mýlka, ke které dojde, když se díváte jen do nedávné historie. Ale když se podíváme na to, na čem lidstvo přežilo, bylo to obilí, obilí a zase obilí. Říkáte, že vaše babičky vyrostly na mléce a mase? Určitě je neměly denně a navíc měly výrazně odlišný životní styl. Neseděly u počítače a nevozily si zadky v autech. Těžce fyzicky pracovaly, a tudíž si mohly dovolit více živočišných potravin než my dnes. My na sebe musíme být mnohem přísnější, naše těla jsou v současnosti mnohem chatrnější. Co snesli naši předci, to my už si nemůžeme dovolit. Vždyť se na to podívejte. Kdo je dokonale zdravý, kdo nemá alergie, rýmu a koho občas něco nebolí? Kdo není ve stresu nebo v depresi? Zdá se to dnes už vlastně normální, že každého něco trápí. Ale v pořádku to rozhodně není. Normální je být zdravý a bez bolestí či zdravotních problémů. Spokojený, usměvavý a šťastný.“

Hodně jídla

Podle autorek webu jimejinak.cz není pro většinu lidí ani optimální jíst pětkrát denně, jak nám léta radí odborníci na výživu. „Mnohem lepší je jíst méněkrát s několikahodinovou pauzou. Dejte tělu alespoň tři hodiny čas, ať může pořádně rozštěpit sacharidy z obilí,“ vysvětluje Helena a dodává, že někdo jí třeba jen dvakrát denně: „Ale každý to má jinak. Časem sami vycítíte, co je pro vás nejlepší.“ Helena dnes jí mnohem více než v minulosti, má mnohem větší kalorický příjem, ale přesto nemá problémy s nabíráním kilogramů. Jak říká, o množství kalorií tady opravdu nejde. Dokonce i někteří úspěšní sportovci se stravují stejně jako obě ženy, ale ve vrcholovém sportu tato snaha často narazí na nesouhlas trenérů, kteří svým svěřencům nutí proteinové koktejly a další stravovací omyly. 

Podle Evy nemá civilizace problém s nedostatkem: „Naopak, žijeme v hrozném nadbytku. Jsme prostě přežraní. Ale cpeme se jako popelnice většinou samým odpadem, prázdnou, těžko stravitelnou hmotou, a většině z nás chybějí opravdu důležité živiny, jako jsou minerály a další potřebné látky. Také panuje všeobecné přesvědčení, že když chcete jíst zdravě, nemůžete si pochutnat. To vůbec není pravda.“ Dnes již rodinám Heleny a Evy zdravé jídlo chutná mnohem víc než komerční strava: „Přetučnělé, přesolené a přeslazené produkty bez energie jsou ve srovnání s čerstvě uvařeným pokrmem z prvotních surovin opravdu nuda. Víc si pochutnáme na svém jídle a je nám po něm podstatně lépe.“ Na společné dovolené Eva vařila své skoro šedesátileté tetě, která trpí cukrovkou a silnou nadváhou. Po Evině stravě se jí znatelně ulevilo a začala hubnout. Dnes se již stravuje podle Eviných rad a nejenže nemusí brát inzulin, ale zlepšil se jí i krevní tlak a nepotřebuje tolik léků jako předtím. Teta je nejvíc nadšená z toho, že si dokáže třeba vsedě dát nohu přes nohu, což pro ni bylo dlouhá léta nemyslitelné.

Eva vypráví: „U závažných problémů je zlepšení očividné. Kdo je na tom hodně zle, zaznamená zlepšení v řádech dnů. Ale i celkem zdraví lidé nám říkají, že začali jíst podle našich kurzů a najednou s údivem zjistili, že je přešly nepříjemné drobné problémy, které je léta trápily a na které si už vlastně zvykli  – přestanou je bolet klouby nebo hlava, zmizí jim ekzém, pneumatika kolem pasu nebo třeba chronická rýma.“

Člověk však musí nejenom jíst, ale i pít. Helena s Evou doporučují horkou vodu, která je pro organismus optimální. Eva vypráví: „Dříve jsem pořád pila zelený čaj. Myslela jsem, že když to pijí Asiaté, musí to být zdravé. Jenže jsem si pořád připadala vysušená. Potom jsem se dočetla, že čaj opravdu dehydruje a oslabuje ledviny. Podívejte se na ty Asiaty – zalijí lístečky čaje, vypijí první silný nálev a dále pokračují v zalévání té samé porce čaje. Nálev je postupně slabší a slabší, až nakonec pijí v podstatě jenom horkou vodu a tou poměry v organismu zase vyrovnají. To jenom my si z každé národní kuchyně půjčíme to zajímavé, ale zapomeneme si k tomu vzít návod k použití.“

Pro děti

Helena s Evou začaly podle svých zásad vařit i svým dětem. Neobešlo se to bez problémů. Když Eva dětské lékařce sdělila, že své půlroční dceři rozhodně nebude vařit hovězí maso, dávat jogurty, piškoty nebo brambory, pediatrička i zdravotní sestra se vyděsily. Vypadalo to, že by na ni snad zavolaly i kontrolu ze sociálky. Holčička se jim zdála hubená, ale pouze do chvíle, kdy jim Eva odkývala, že dítěti vaří podle jejich rad. Protože Eva nechtěla dál lhát, našla si jinou dětskou lékařku. Pediatričku, která se stravuje podobně jako ona a svoje děti odchovala také bez masa: „Je dobré najít si podobně orientované lidi. Když se zajímáte, časem se to povede. Jenže jsou v menšině.“ Zvláště pro matky malých dětí je to náročné, když se na ně neustále valí ze všech stran naprosto protichůdné názory lékařů. Když jim děti povyrostly, našly obě ženy školku, do které si mohou děti nosit svoje vlastní jídlo. Ve školkách sice kromě obligátních jídel s masem nabízeli i vegetariánské menu, jenže to se skládalo z únavně se opakující brokolice, sýrů, těstovin, brambor a dalších potravin bez obsahu kvalitní celozrnné stravy, dostatku tepelně upravené zeleniny a dostatku luštěnin. 

„Učitelky byly zvědavé, co to naše děti vlastně jedí, tak jsme jim nabídly přednášku. Samy jsme ostatně chtěly, ať nám porozumí. Přednáška měla úspěch, po kurzu pro personál školky přišel kurz pro rodiče a dnes už jejich školka nabízí rodičům tři jídelníčky – konvenční, vegetariánský a náš,“ usmívá se Eva a Helena přiznává: „Většina dětí tedy stále jí normální jídlo a jen malá část jí podle nás. Některé maminky to odmítají třeba s tím, že je ve stravě málo bílkovin. Ale my se na ně za to nezlobíme. Ještě před pěti lety bychom ostatně tvrdily totéž.“ Nicméně se celá věc brzy rozkřikla a přednášek začalo přibývat. 

Spokojenost

Dnes Helena s Evou provozují svůj web věnovaný zdravé výživě a pořádají velmi oblíbené kurzy vaření. Jestli vám jejich recepty evokují makrobiotická jídla, nejste zase tak daleko od pravdy. „Naše stravování se vlastně s makrobiotickým přístupem dost protíná. Jenže nám makrobiotika dříve připadala hodně šílená. Přitom je to celkem dobrý systém, jenže o něm lidé mají zkreslené představy, a proto se tomu pojmu spíš vyhýbáme, ať někoho zbytečně neodradíme,“ osvětluje Helena, proč nemají slovo makrobiotika moc rády. Zdravá výživa je pro ně vášní, ale zatím se jí nevěnují naplno profesionálně: „Pořád nám někdo říká, ať si otevřeme nějakou restauraci, nebo mají lidé zájem o zdravý catering, ale my zatím nechceme. Už příprava kurzu a kurz samotný nás stojí spoustu vyčerpávající práce. Vaříme rády a s láskou, ale jednou za čas to stačí.“ 

Stravovat se zdravě není ani finančně náročné. Konvenčně se stravující člověk utratí spoustu peněz za jogurty, sýry nebo salámy. Helena říká: „To vše jsou dvaceti- nebo třicetikorunové položky a nakupujete jich spousty. A když přejdete na různé zdravé tyčinky nebo sójové jogurty, nedoplatíte se. My si koupíme za tři stovky pytel luštěnin a vydrží nám měsíce. Nepotřebujeme mléčné výrobky nebo cukr, takže je ničím nenahrazujeme a ušetříme. Nepotřebujeme polykat multivitaminy a zase ušetříme.“ Suroviny kupují obě dámy v ideálním  případě sezónní. Rýži, polentu nebo luštěniny shánějí ve velkém přímo od dodavatele, což vyjde mnohem levněji než kilogramový pytlík v prodejně zdravé výživy. Některá jídla lze navíc připravit ze surovin, které najdete za domem, například z kopřiv.

Dokonce ani Heleniny a Eviny děti nemají pocit, že by byly ve stravě nějak ochuzovány. Exotické ovoce, natož čokoládu prostě nejedí. Helena vysvětluje, že dětem zvyklým odmalička na jemnou chuť jídel bez přehnaného množství koření stačí ke spokojenosti obyčejné plané jablko. Při jeho chroustání se prý tváří jako jiné děti, když dostanou zmrzlinu. „Markétka jednou ve třech letech někde dostala mandarinku. Nechtěla jsem dělat scény a vyrvávat jí mandarinku z pusy a jenom jsem sledovala, co se děje. Markétka ji snědla, ovoce jí celkem chutnalo, ale nezanechalo v ní žádný hluboký dojem,“ popisuje Eva a Helena přikyvuje.

Žádná z nich zatím netuší, co se stane, až děti trochu povyrostou a začnou vnímat všudypřítomné reklamy na sladkosti a nátlak ze strany spolužáků, ale prozatím jsou s návyky potomků spokojené. Dokonce jsou jejich ratolesti mnohem méně náchylné k nemocem než konvenčně se stravující děti. Přežily například bez úhony vlnu spály, která sužovala celý kolektiv školky hned několikrát. Když už na ně něco „vleze“, děti se prostě vypotí, bez antibiotik či jiné léčby, a po dvou dnech horečky se vrací do kolektivu. Většinou v ještě lepší kondici než předtím.

Obě ženy a jejich rodiny našly svou cestu ke zdraví a spokojenosti a jejich recepty rozhodně stojí za vyzkoušení. Třeba budete překvapeni. Helena s Evou na závěr říkají: „Nemusíte hned radikálně změnit jídelníček. Funguje to, i když to děláte pomalu a po troškách.“

 
Text: Ondřej Tylčer
Vydáno ve spolupráci s projektem Galerie NE, www.galerie-ne.cz