Čtenářská recenze: Labyrint - zkoušky ohněm

Labyrint: zkoušky ohněm aneb okružní prohlídka post-apokalyptického světa
Projektor se rozsvítil a na plátně se rozběhl nový film režiséra Wese Balla. Pokračování skvělého mysteriózního snímku Labyrint: útěk, na které jsem se velice těšil. První díl ukázal zajímavý příběh s nápadem a originalitou, odehrávající se v tajemném obřím bludišti. V něm žila skupinka mladých hrdinů, kteří přišli o paměť, a zoufale se snažili dostat ven z labyrintu. To, co jsem ale dostal jako pokračování, by se dalo popsat jako dokument o skupině běžců trénujících na olympiádu.
 
Syndrom prostředního dílu
Hned ze začátku je nám připomenut otazník z minulého dílu, tedy proč byli naši hrdinové uvězněni v labyrintu a přišli o paměť, a na vrch je přihozeno několik dalších ve scénách z minulosti. Netušíme, o co jde, a jsme vrženi přímo do víru děje, který, jak se později ukazuje, vlastně není, protože celý film trpí syndromem prostředního dílu a příběh tak nemá začátek ani konec, pouze jakýsi střed pochybné konzistence. Postavy z minulého dílu jsou zachovány, ale ztrácejí vlastní identitu a charakter. Po celý film působí jen jako přitakávající loutky hlavního hrdiny Thomase (Dylan O’Brien). Nudně a uměle vytváří hádky a konflikty, jen aby je vzápětí uklidnily jednou klišovitou poznámkou. Což mě přivádí k tomu největšímu neduhu celého filmu, a to ke klišé.
 
Zkoušky ohněm zkouší, co divák snese
Scéna, kdy na klaďase míří padouch s nabytou brokovnicí. Zazní výstřel, k zemi však nepadá klaďas, ale onen padouch. Za ním stojí jiný klaďas a na obličej si nasazuje masku hrdiny. Tento a podobné momenty nejsou výjimečné, naopak jsou po celé délce filmu nahuštěny těsně vedle sebe, až se tomu nejde zasmát ani ze zoufalství. Pak nastoupí náhodná a nesmyslná rozhodnutí hlavních postav, která pokaždé vedou k útěku. Zmatené pobíhání po rozbořeném obchodě je sice efektní, ale jen poprvé. Po první třetině filmu se totiž scénář zdá být napsán metodou ctr+c, ctrl+v. Absurdní rozhodnutí vede k útěku z momentální lokace do jiné, kde je komunita přeživších, kterou nám představí jejich vůdce, následuje další nesmyslnost, nebo náhoda, a už zase utíkáme. Útěk, představení nové komunity, útěk, komunita, útěk a tak pořád dokola, až se objeví závěrečné titulky. Za něž jsem byl více než rád a to hlavně kvůli spánku, který na mě začal útočit už v polovině filmu.
 
Třetí díl bude stát za to
Zkoušky ohněm tedy trpí na klasické filmové klišé, sklouzávají do toho horšího z young-adult a diváka unudí tak, že si musí dojít pro další popcorn, aby měl v kině co dělat, ale je špatný i jako kousek celé ságy? Ne není, protože ho lze chápat jako faktografický úvod do světa, v němž se odehrává celá sága. Neposunul příběh ani o píď dál, ale ukázal nám skvělý svět po apokalypse, dal nám nahlédnout do všech frakcí a společenství, které hrají nějakou roli. Nastínil hlavní motiv, padoucha, kterého je třeba porazit i klaďase, které si máme zamilovat. Grafici a animátoři se předvedli s nádhernými kulisami a John Paesano s výjimečným soundtrackem. Jen by šlo vše zvládnout za třicet minut a neprotahovat to na dvě hodiny. Nakonec je důležité podotknout, že přesto že tento snímek nebyl tak dobrý, jako první díl, napovídá, že ten třetí a finální by být dobrý mohl.
Režie: Wes Ball
Námět: James Dashner
Scénář: T.S.Nowlin
Hudba: John Paesano
Obsazení: Dylan O’Brien, Thomas Brodie-Sangster, Alan Tudyk, Kaya Scodelario, Barry Pepper, Giancarlo Espozito, Patricia Clarkson