Yvette Heřtová: Svůj strop člověk nepřeskočí

Dne 19. května 2011 zemřeli v čerčanském hospici Ladislav Simon (82), hudební skladatel, autor znělky televizního Večerníčku, a historička a překladatelka  Yvette Heřtová (78). Její knihy Zákopová válka a Gallipoli 1915 – Místo pro tisíc britských pušek se setkaly s uznáním odborníků i laiků. Za Gallipoli 1915, pojednávající o bitvě dohodových armád s Turky, byla Yvette Heřtová nedlouho před svou smrtí oceněna na Světu knihy Cenou Miroslava Ivanova za literaturu faktu. Poslední rozhovor s Yvette Heřtovou proběhl 29. dubna v čerčanském hospici.

Dnes je Velký pátek. Zajímalo by mně, jestli jste věřící?

Nejsem věřící. Můžu sympatizovat akorát s nějakým hnutím, ale představa Boha tam nahoře je mi tak cizí, jako nic jiného. Jsou různé varianty náboženství. Každé z nich má svou historii, každé z nich má svá dramata a svou víru, ale já ne, já bohužel nemůžu. Mně Pán Bůh nedal ten dar. Je to dar, když se vaše duše může uchýlit někam do závětří, do nějaké víry a tam očekávat, že přijde den spasení.

Nehraje v tom roli i to, že jste jako dítě prožila druhou světovou válku a o té první jste psala?

No, proč jsem psala o těch válkách? Víte, moje dějiny začínají po roce 45, kdy jsem ochotná akceptovat sama sebe a nevzpomínat na to, co bylo. První, co mě vždycky poráželo, byly uslintané romány o lásce. Ať byly od klasiků nebo neklasiků. O lásce, o neobvyklých vztazích mezi lidmi. Přičemž základním vztahem mezi lidmi je boj. Boj o přežití. A tenhleten boj se vede od začátku lidských dějin. A nelze se mu vyhnout. Takže to, že se člověk zabývá něčím, co je člověku tak přirozený jako ten boj, mě fascinovalo natolik, že jsem si říkala: „Ale vždyť tomu vlastně nikdo nerozumí, proč, nač a zač? Proč se jednoho dne postavili do francouzských a německých zákopů vojáci, kteří se stříleli, zabíjeli, nemilosrdně, s největší krutostí. A večer spolu pili čaj.“ Zcela nepochopitelné. Nejhorší na tom je, že nikdy na tom boji nikdo nic nevyhraje. Jenom ztrácí – lidi, území. A vyvolává další a další střetnutí, ve kterých jde o to samé.

Přečetla jsem o tom řadu knih, ale pořád jsem nechápala ty hrůzostrašné ztráty, ke kterým docházelo. Ale pak jsem se dočetla, co to je zákopová válka. Ta vzniká v okamžiku, kdy obě strany jsou stejně silné, nebo jedna je silnější tady, druhá tady, třetí tady. Základem každého vojenského manévru je taktika obchvatu. Obchvátím, zničím. Ale tím, jak zbraně byly silnější než člověk, modernější než člověk, údernější než člověk, se ztratila ta možnost obchvatu. A proto se neustále rozšiřovala od moře k moři. Takže náhle narazila na pevnost moře a nebyla cesta, kterou by bylo možné toho protivníka obchvátit a zničit. A to je podstata zákopové války, kdy obránce byl silnější než útočník.

Bylo tu vyčerpané Německo, protože takoví přátelé nebo spojenci jako Turecko nebo Rakousko-Uhersko byli příliš slabí na to, aby ho udrželi ve hře.

Naštěstí.

Naštěstí. Kdyby nebyla ovšem skončila první světová válka versailleským mírem a totální potupou Německa, nedovedu si představit, co by následovalo. Naneštěstí skončila tím, že Německo ve Versailles podepsalo mír, který byl nepřijatelný, protože zničil celou průmyslovou strukturu, vojenské elementy a uvrhl Německo do neskutečné bídy. Na základě těchto okolností vzniklo v Německu hnutí a výsledek je jasný, tam se mohl postavit jedině člověk, který sliboval pomstu. A to byl Adolf Hitler. Hitler sám o sobě byl fenoménem toho, co Německo zrodilo. Když křičel o pomstě za Versailles a Němci neměli co žrát, tak ho poslouchalo čím dál tím víc lidí.

Ještě byla světová krize.

To byla ta strašná krize. Úpadek marky, neschopnost se uživit. Ale Německo, protože má pilný a pracovitý lid, se z té strašlivé bídy dostalo, a s ním i NSDAP. Samozřejmě, že se hledal viník. A našel se v rasově odlišných nepřátelích, což byli Židé, Cikáni a Slované. A teď napravo Rusko, nalevo Francie s Anglií, které Německo oloupily nejvíc. A kdesi daleko Amerika, se kterou se moc nepočítalo. Byl tu Hitler s ohromnou brannou mocí, kterého podporovaly všechny fabriky, protože v něm našly program pro německou rozpínavost. A druhá světová válka se vyloupla jak vajíčko. Víme jak skončila. Postupimský mír.

A teď se na scéně objevuje třetí strašlivá velmoc, Rusko. Ale současně se objevuje i fenomén jaderných zbraní. Američani jsou přesvědčeni, že jsou neporazitelní díky atomové pumě, kterou si vyzkoušeli v Japonsku. Netušili, že Rusové je brzo doženou. Tím, že je Rusové dohnali, přes svou zaostalost a bídu, vznikla takzvaná bipolarita, to znamená, že mezinárodní vztahy se rozdělily do dvou stran. Rusové zabrali, díky svému vítězství ve válce, okupované země, a Anglie a Francie, těm nezbylo než se na to koukat a přemýšlet, co dál. Teď proti sobě stály dvě stejně mocné síly. Bez ohledu na to, kolik měly celkově obyvatel, bez ohledu na to, jak byly bohaté, měly jadernou zbraň a jaderná zbraň způsobila takzvaný jaderný pat, jadernou rovnováhu. V okamžiku, kdy by Rusové nebo Američani vypustili jadernou zbraň, následoval by odvetný úder, který by byl pro protivníka tak nebezpečný, že by od svého původního záměru ustoupil. Jaderná rovnováha udržovala svět v napětí, ale i v určitém klidu. Každý přírůstek na té či oné straně, který se týkal jaderných zbraní, byl doprovázen horečným chytáním psa za ocas, to znamená dohnat, předehnat. Rusové měli ke všemu šílenou ideologii a v rámci toho mohli působit jako odstrašující model mezilidských vztahů. Situace zůstala prakticky stejná. Každý z těch jaderných vědců se ptal, co bude, až přijde okamžik, kdy se jaderných zbraní zmocní třetí síla.

Nakonec se ukázalo, že se nestalo nic. No, nestalo… Výše toho zbrojení a úroveň je u Rusů a Američanů tak vysoká, že nějaká indická jaderná síla může způsobit pouze místní poškození, ale nevede ke strategickému úderu, to znamená k nasazení všech zbraní druhé strany a k totálnímu vyhubení národa, který se do této nebezpečné akce pustil.

Zdá se, že svět se na dlouho spokojí tím, že se bude navzájem pokoušet, okusovat, střečkovat, ale že se de facto nemůže nic vážného stát. Ovšem v tu chvíli vstupuje do hry element arabských a asijských zemí, což je třetí obrovská síla, která nejenže má zbraně, ale má taky nepochopitelné revoluční nadšení. Jednak pro Alláha a jednak pro vítězství muslimských národů, Muslimů. Konflikt, který existuje, je postaven na takový trojnožce západ, východ a revoltující Arabové, kteří se nedokážou ani sjednotit mezi sebou, ale dokážou vnést do světa zmatek a chaos. A to je to revoluční nadšení Islámu, který vede postupně k okupaci Evropy. Hrozná představa. Věříte tomu?

Já byl v létě v Norsku a jedna paní mi vyprávěla, že to tam za chvilku bude jeden Arab, muslimský stát se tam z toho stane.

A tady staví mešity. Svět a světoví politici se chovají jak blázni. Hledají v Arabech podporu proti druhé straně. Já si neumím představit, že by se to odehrávalo nějak jinak, ale Arabové jsou čím dál tím agresivnější. Islám, který byl vždycky považován za boží náboženství, mírumilovný, se stává militantním nástrojem těch vztahů. A ty vztahy jsou čím dál tím horší vůči nearabům. Přitom oni je potřebují, protože většina islámských měst je založená na ropě a turistice. Bez Evropy není schopna přežít. Ale zatím mají tolik prostředků a tolik ropy, že mohou ovládat prakticky mezinárodní obchod. No a tohle je naše budoucnost – islamizovaná Evropa, nešťastná Amerika a nebezpečné Rusko, ve kterém Putin čím dál tím víc připomíná skálopevné komunisty, schopné se přizabít pro ideologii. Co nás čeká? Já jsem celkem ráda, že končím, ale bojím se o své děti. A všechny tyhle úvahy mě vedly k tomu, protože jsem byla dost vzdělaná v oblasti mezinárodních vztahů, že jsem se pustila do objasňování té první etapy, kterou byla první světová válka.

Tak teď jste mi vylíčila celé dvacáté století. Z vašich knih, ať už je to Zákopová válka nebo Gallipoli 1915, cítím tu jasnou faktografičnost. A o to je to možná těžší čtení, nejde o román z války.

Nemůžete napsat román z války, protože těch románů by muselo být deset milionů. Každý člověk by vydal za jeden román.

Měla jste možnost sejít se s někým, kdo na vlastní kůži zažil zákopovou válku?

Ne, ale navštívila jsem ta  místa.,byla jsem se tam podívat.  U Verdunu mě nejvíce zaujaly ty obrovské hřbitovy. A teď si představte, že jsem jela o pár let později do Francie na pobřeží invaze, a tam byly ty samé hřbitovy. A ještě mě provázel takovej hajzlík. Židé tam měli hvězdu, kdežto křesťané tam měli křížek. A on mně povídá: „Yvette, tady vidíš, kam jde rasismus a fašismus, až na hřbitov.“ A já jsem říkala: „Co tady vidíš, ty blbe, za rasismus?! Že mu tam dají židovskou hvězdu?!“ Rozumíte tomu?

Rozumím, ale osobně se mě to nedotýká.

Mě se to dotklo, strašně se mě to dotklo. V Le Havre byl takový spolek komunistů, kteří byli velice závistiví, protože podstatou komunismu není nic jiného než sociální závist. A oni tomu říkají „třídní nenávist“. Tak to je podstatou. Dodneška s tím žijete. Já jsem se tady ve špitále setkala s babou, která ze mě cítila „maloburžoazní pach“. 

Kamarád, co se po třiceti letech vrátil ze západu, mi říkal, že se to tady ještě nevymýtilo. Že to bude trvat tak dvě tři generace.

Kdepak! Protože když jste neschopný a nemůžete si pomoct, tak co jinýho vám pomůže, než třídní nenávist. 

Grafik Vladimír Boudník, který byl za druhé světové války totálně nasazený v Německu, ten třídní boj dobře popsal ve svých dopisech národům, co psal po 45. roce.

Já bych si to s vámi vyměnila! Mně je sedmdesát osm let a jsem úplně hotová se silami. Já se domnívám, že už umřu. Už mám to tělo takový oslabený.

To přišlo naráz?

To přišlo naráz. Začala jsem padat. My máme krásnou vilu, teda moje dcera. Tam je obchod, který se jmenuje Penny, a před tím obchodem je taková chlupatá zahrada. Veliká, celá porostlá. A tam stojí dva baráky; jedna vila a jedny kanceláře. A tam funguje moje dcera se zetěm.

A vy se tam odsud vrátíte?

Ne. Já už se nikam nevracím… Jste hezkej kluk.

Ve vašich knihách popisujete ryze mužský svět. Všichni ti vojáci… Byli to chlapi.

Asi proto, že jsem měla chlapy ráda. A bylo mi jich strašně líto.

Já měl prababičku. A její bratr zemřel v osmnácti letech na východní frontě.

Já jsem ztratila tolik chlapů. Kdyby mi pánbů dal aspoň jednu tisícinu. Před dvaceti lety jsem pohřbila mého muže, kterého jsem neskutečně milovala. Zplodila jsem s ním dvě děti a strašně mně pořád schází.

Ta válka ale byla strategicky zajímavá. Naprosto neřešitelná situace. Jako obrovská hádanka, proč a zač a nač? A jak se to nepovedlo těm Němcům? Proč ta technika byla na daleko vyšší úrovni než myšlení člověka. Proč, když se chtěl prát, nezvládl svůj nůž. Chápete to?

Rozumím. Ale já si pořád první světovou válku představuji tak, že jsou do ní zapojení koně. Vidím tu éru Rakouska-Uherska. Ale když jsem četl o Gallipoli, tak jsem objevil moderní válečné křižníky.

Mám nesmírně ráda lodě. Já nevím proč, ale loď je svatá věc, která by neměla být ničena. Obrovská konstrukční dovednost člověka, která posadí střílející monstrum na moře. Já jsem udělala seznam lodí německé a britské flotily. A tam když vidíte jejich tonáž, ráži jejich děl a koneckonců dočtete se o jejich zmařeném osudu a bezvýznamnosti vůči celé té válce, která se odehrála na zemi, tak k čemu?

Byla jsem v Le Havre, tam jsem seděla dvě hodiny a dívala  se na La France, to je francouzská největší loď, aspoň tenkrát byla. Tak, jak mě okouzlily lodě, tak mě zdaleka neokouzlila letadla nebo kanony. Ale loď je vznešený fenomén lidské dovednosti, existující od začátku lidských dějin.

Co hrálo hlavní roli, když jste se rozhodla psát o bitvě o Gallipoli?

Gallipoli je strašně maličký. To byla jenom taková příhoda. To byly vlastně okraje poloostrova, který Francouzi, Britové ani Australané nedokázali dobít, protože nahoře seděly rozbitý turecký pevnosti a v nich byly moderní německý zbraně, které tam Němci dováželi podloudnou cestou.

Mají vaše knihy nějaké mezinárodní renomé?

Ne, ne, myslím, že ne. To jsou knihy české autorky. O první světové válce je napsáno tolik knih. Dneska se už nesahá ani po druhé světové válce. Dneska se hledá spíš  budoucnost, jak to všechno tady dopadne. Špatně.

Máte nějakou osobnost, ať už z války nebo diplomacie, které si považujete?

Winston Churchill a Charles de Gaulle. De Gaulle byl fanatik, který předvídal, co se stane. Předvídal dobře to sjednocení Evropy. Churchill udělal za celý svůj život jedinou velikánskou chybu, což bylo Gallipoli. Tam to teda podělal strašně.

Ještě bych se vás zeptal na to, co by vám udělalo v současné době největší radost?

Kdybych byla zdravá. Mohla se vrátit domů, k pejskovi a lehnout si na gauč a číst a číst a číst.

Pronásledují vás vzpomínky?

Ne. Teď leda s Monikou, co píšeme paměti. Ale jinak ne. Všechno je to mrtvý, pasé. Všichni aktéři jsou buď mrtví, nebo nejsou k mání. Ne. Pronásledují mě chyby, které jsem v životě udělala. Ale taky si nejsem jistá, že bych se mohla chovat jinak, než jaká je moje povaha. Svůj strop člověk nepřeskočí.

Autor textu děkuje Mgr. Monice Hankové za jeho redigování.