Windows Gallery pořádá výstavu Romana Franty Freud Dreams

Před nabídkou výstavy z Českého centra ve Windows Gallery, Roman Franta četl životopisný román Irwinga Stonea „Vášně mysli“ o Sigmundu Freudovi. Jeho život je spojen s Čechami, kde se narodil a s Vídní, kde studoval a žil. Shodou okolností také v té době Franta shlédl film „Nebezpečná metoda“ o pracovním vztahu psychiatra Carl Junga k Sigmundu Freudovi.

Freud se s velkým důrazem věnoval významu snů a jejich důvodům a vztahům s naším reálným životem, který má neobyčejný význam i pro výklad umělecké tvorby.Sám nepochybně také snil. To přivedlo Frantu na myšlenku koncipovat výstavu jako vzpomínku na kontroverzní postavu dějin medicíny a jeho lékařské metody – psychoanalýzy. Franta se svými obrazy ponořil do snění samotného Sigmunda Freuda a obrací jeho vlastní metodu proti  němu. „Poodhaluje“ tak i psychiatrovo možné snění.Cílem je v přeneseném slova smyslu „rekonstruovat“ pravděpodobné obrazy z jeho „nižších schopností mysli“.
 
ROMAN FRANTA, SOUKROMÁ ZÁTIŠÍ 2,
VELVYSLANECTVÍ ČR, VÍDEŇ, 11. 9. - 11. 10. 2013

Když sledujeme práci Romana Franty v rozsahu celých dvaceti let, nacházíme v ní hned několik asociací k subkulturám jako je rock a punk. Nejen několik titulů jeho prací odkazujících k protagonistům různých proudů rockové muziky, ale také vztah k rytmu a výrazným tónům modré a červené, různé formy redukce tvarů a naopak stupňovaná ilusivnost detailu - to vše dohromady vyvolává atmosféru spojovanou s výtvarnými atributy této scény, Roman Franta zpočátku hledal v jiné oblasti, a sice v systému odvozeném od gestické malby, kdy byly jeho ruce, nohy, paličky vedeny hudbou japonských bubeníků Taiko dojo. Série makroskopických detailů stála na počátku jeho rozhodnutí postupovat konceptuálně, ovšem za podpory klasické malby a spolu s dokonale předvedenou fikcí tak trochu škádlit své diváky. Poznávacím znamením jeho práce se stal časem americký brouk, v minulosti nepřátelský symbol imperialismu a později posmívaný inventář totalitní propagandy( mandelinka bramborová). Pohyblivou množinu brouků „jako živých“ se pokoušel organizovat do určitého řádu a přeladil do op-artově cítěné barevnosti. Zdánlivě nezávaznou hrou provokuje k mnoha otázkám spojeným s teorií umění a rozporuplnou společenskou realitou.

Strukturální stavba obrazové plochy jeho představivost zcela ovládla a tak sáhl k dalším a dalším motivům z živočišné i rostlinné říše, aby je úhledným rukopisem vložil do pevnější či volnější kompoziční mřížky obrazu. Po úrazu ramene nebyl schopen pracovat tak, jak byl zvyklý a hledal nové metody práce. Je to vynucený návrat k začátkům, kdy také pracoval na zemi. Musel rezignovat na svůj ekvilibristický rukopis a nechával barvu roztékat, odkapávat, či naopak používal silných pastózních nánosů. Vznikla zcela odlišná materie, která mu však přinesla nové, inspirující zkušenosti. V současnosti se pomalu vrací ke svému ilusivnímu rukopisu a do popředí se dostávají další zoomorfní témata s důrazem na strukturu a dezén, který předkládá sama příroda. Magdalena Juříková Praha, 2013
 
Součástí výstavy bude i několik obrazů s tenisově-uměleckou tématikou, Frantovou srdeční záležitostí. V cyklu obrazů Grand Slam přináší ojedinělý pohled na tenis a výtvarné umění, propojuje je a nachází mezi nimi překvapivé paralely. Díky tomu se ocitáme nejenom ve slavných tenisových chrámech, jakým je třeba londýnský Wimbledon nebo aréna v Melbourne, ale zároveň poznáváme Guggenheimovo muzeum v Bilbau či dům z obrazu Davida Hockneyho, Rafaela Nadala vedle Franciska Goyi či Césarova vztyčeného palce, Andy Warhol spolu s Venus Williamsovou. Jiskří to mezi nimi. Dochází tak až k surrealistickým kombinacím, které jsou však podány s přesvědčivě stupňovanou malířskou expresí. Právě tohle přece od umění čekáme: vidět, co jsme netušili. Roman Franta umí malovat i hrát tenis. Vystavěl si tak svá „soukromá zátiší“. Petr Volf