Výtvarník Roman Štětina: Člověk by měl poslouchat především sám sebe

V mezinárodní výtvarné soutěži Henkel.Art.Award zvítězila práce studenta AVU Romana Štětiny. Ne že by ostatních zhruba 60 obrazů, fotek a videí nebylo zajímavých, ale tohle bylo něco navíc. Je to video, na jaké nezapomenete: V nahrávacím studiu stojí smutný člověk a nahrává zvkové efekty, jaké se používají v rozhlasových hrách. Když zavřete oči, slyšíte střelbu jak ve westernu, když je otevřete, koukáte na kluka s dřevěným verkem, který ty rány vydává. Obrazu vládne zvláštní atmosféra: prostředí starého studia plzeňského rozhlasu upomíná na časy, které už se nevrátí. Celek působí jako silná, emotivní a přitom neprvoplánová výpověď a spojení aktuálního média a minulosti. Je to silný zážitek a pan Štětina by se s takovou věcí neměl ztratit ani v cizině. Protišedi.cz mělo tu čest být v porotě a rádo s autorem přináší malý rozhovor. 
 
Jak byste představil čtenářům vaše umělecké směřování?
Ještě nedávno bych napsal, že mým hlavním tématem je zvuk, který se snažím zpracovávat v nejrůznějších médiích. Dnes si ale uvědomuji, že je to jinak. Že zvuk, potažmo rozhlas nebo mluvené slovo obecně, může vystřídat cokoliv jiného. Pracuji s rozhlasem a archivním materiálem především kvůli potenciálu, který často zůstává skrytý v minulosti. Nejsem nostalgik, ale je mi blízké vyjadřovat se skrze to, co se už událo nebo bylo řečeno. Představa, že se dějiny odehrávají v opakujících se cyklech, pro mě není frustrující, ale naopak mě uklidňuje. Věřím tedy, že se mohu vyjadřovat k tomu, co se právě děje nebo bude dít, skrze aktualizaci toho, co se už stalo. A vůbec nejraději jsem, když k tomu stačí jednoduché gesto typu komentáře, rekonstrukce, demonstrace nebo přeskládání už hotové věci.
Myslím, že u většiny mých děl si divák může říct onu obávanou větu: „Tohle bych zvládnul také“. A to je něco, co mě ve skutečnosti těší. Je to pro mě ujištění, že pracuji s něčím, co je přístupné a snad i všeobecně sdílené. Snažím se pracovat s tím, co se dotýká mě, ale co má také potenciál mluvit k širšímu publiku. A vzhledem k tomu, že jsem neprošel klasickou průpravou výtvarníka, tedy neovládám žádnou z tzv. klasických technik, pracuji s tím, co je mi blízké. Většinou jsou to tedy videa, fotografie, jednoduché objekty nebo díla, která si nechám vyrobit od ostatních. Málokdy vznikne nějaké má práce bez přičinění někoho druhého. To je ale myslím pro současné umění / společnost typické.
 
Michal Pěchouček použil ve své první divadelní hře moc hezký příměr, který se týkal toho, jak by mělo vypadat ideální umělecké dílo. „Je to podobný, jako když Plánička vykopne z branky a přes celý hřiště dá gól. Všichni se z toho můžou podělat, protože je to tak jednoduchý a krásný.“ S trochou nadsázky se dá říct, že je to i můj ideál.
 
Co pro vás znamená postup v HAA?
Bylo to pro mě obrovské překvapení a pocta zároveň, protože si vážím umělců, kteří byli za Česko nominováni v minulých ročnících. Umístění v podobných soutěžích je vždy o velké souhře náhod, zvlášť když se posuzují pouze portfolia. Netušil jsem, v jakém složení bude zasedat národní komise, a popravdě jsem nezjišťoval ani to, jak bude vypadat komise mezinárodní. Sám jsem zvědavý, zda vůbec a případně do jaké míry zarezonuje moje práce ve Vídni.
 
Řeknete nám víc o natáčení projektu, se kterým jste vyhrál? Jak jste se vůbec v těch studiích octnul?
K rozhlasu mě to vždy táhlo a tušil jsem v něm svou budoucnost. Toto konkrétní studio se nachází v budově Českého rozhlasu v Plzni. Poprvé jsem ho navštívil někdy kolem roku 2006, kdy jsem se seznámil se zdejším režisérem rozhlasových her Miroslavem Buriánkem. V té době jsem ještě netušil, že se později stane středobodem jednoho mého tvůrčího období. Je to tak nabité prostředí, že nejprve muselo zákonitě vzniknout video, které jsem později nazval Studio č. 1 (demonstrace). V něm se jedná skutečně o předvedení specifických architektonických prvků, které po různých peripetiích, kterými studio prošlo, zůstaly v místě zachovány. Studio č. 2 (klapka) je pak logickým pokračováním - studií člověka, který se v architektuře studia pohybuje.
 
Vaše práce mají mezinárodní přesah - ovlivňuje vás při tvorbě vědomí toho, že třeba neděláte jen pro české publikum? Musí dnešní umělci uvažovat v kontextu Evropy či světa?
Já mám naopak velmi často obavu z toho, že moje práce v zahraničí nevyzní, protože pracuji téměř vždy s nějakým lokálním kontextem, ať už je to rozhlasové studio v Plzni, Rudolf Hrušínský, čeští malíři nebo Max Renner a jeho experiment se včelami. Jsem pak vždy velmi mile překvapen, pokud tato práce hovoří i k někomu, kdo žije mimo tento kontext. Neexistuje žádný univerzální návod na to, jak pracovat. Myslím, že je důležité mít přehled v současném umění, ale člověk by měl poslouchat především sám sebe. 
 
Pracujete s videem - jak se dá taková věc řešit finančně, a jak se dá případně takovými projekty uživit?
Stejně jako většina jiných umělců v Česku jsem daleko tomu, abych se dokázal živit svým uměním. Není žádným tajemstvím, že pokud už se to někomu daří, pak velmi často pracuje v médiu malby. Na druhou stranu musím přiznat, že díky úspěšnému umístění v Essl Art Award 2011 a díky galerii Polansky, která mě zastupuje, se mi podařilo navázat kontakt se sběrateli, kteří se orientují na podobný druh umění, který vytvářím já.
Jak se zdá, prodávat videa není zase tak neobvyklé. Záleží jen na mentálním nastavení sběratelů a institucí. A věřím tomu, že se brzy tímto směrem nastaví i české prostředí. Pokud se ptáte na technickou stránku prodeje, postupuje se podobně jako v případě klasické grafiky. Autor určí množství kopií v sérii a do hry tak vstupuje vzájemná důvěra mezi kupujícím a prodávajícím, že umělec neprodá více kopií, než deklaroval.
 
Kdy jste si řekl, že chcete být umělcem, a měl jste nějaké "idoly"?
Pocházím z prostředí, které je k výtvarnému umění téměř netečné. Nebyl jsem zvyklý chodit do galerií a popravdě se k tomu musím stále jistým způsobem přemáhat. Vždy jsem ale cítil potřebu být umění nějak nablízku. To byl důvod, proč jsem se rozhodl studovat humanitní obor se zaměřením na estetiku. V té době mi byl vzorem například Jiří Kolář, právě proto, že sám neprošel žádným výtvarným vzděláním. Byly doby, kdy jsem tento svůj obdiv ke Kolářovi přehodnocoval a nechlubil se jím. Nyní si k němu ale znovu nacházím cestu. Po dlouhé době se mi do ruky dostal jeho Slovník metod a objevuji v něm věci, které mi v jisté době zůstávaly utajeny. S uměním jsem začal pozdě, a i proto je pro mě stále pohodlnější uvažovat o sobě nikoliv jako o umělci, ale jako o studentu umění. Doufám, že si tento statut udržím co nejdéle.
 
Text k vaší výstavě Studio No.2 hovoří o kutilství. Cítíte se být kutilem, a pokud ano, kde se to vzalo?
Asi by mě to nenapadlo předtím, než Jiří Havlíček přišel s touto myšlenkou v tiskové zprávě k výstavě STUDIO No. 2 v galerii Polansky. Myslím si ale, že umělci, kteří pracují ve zdejším prostředí, musejí být větčinou z principu tak trochu kutilové. Necítím se dobře, pokud mám pracovat ve větším týmu. A to pak předpokládá jistou míru svépomoci, která by se v některých případech dala nazvat kutilstvím. Ale jak říkám, nejsem řemeslně zručný a ke kutilství jako takovému mám hodně daleko.
 
 
Máte už představu, co dáte do MUMOK, až vyhrajete?:)
Do této doby se mi téměř vždy vyplatilo nepřemýšlet příliš nad tím, co bude. Volím proto tuto taktiku i teď. Jak už jsem říkal, vnímám už umístění v národním kole jako velký úspěch.
 
Kde budete v nejbližší době vystavovat a kde jsou k vidění vaše věci - kromě webu, samozřejmě?
V současné době se chýlí ke konci výstava STUDIO No. 2 v galerii Polansky na Smíchově. Ta je k vidění do 13. 7. Do poloviny srpna je v galerii města Třince otevřena výstava, kterou jsem nazval NULTÁ SÉRIE. Prezentuji zde proces práce z připravovaného rozsáhlejšího projektu, který doufám dokončím do konce tohoto roku. V době konání tohoto rozhovoru také prezentuji své video Povídání o umění na MFF v Karlových Varech a v říjnu se pak chystám na stáž na Staedelschule do Frankfurtu nad Mohanem, takže jsem rád, že na tu dobu žádné výstavy naplánované nemám a budu se moci plně soustředit na dění tam.