Speciálním koncertem v klubu La Fabrika oslaví 10. ledna 2018 své desáté narozeniny kapela Vložte kočku. Uzavře na něm turné k aktuálnímu albu Klub Bublinka a slibuje speciální vizuální efekty a tajemné hosty. Na povídání o historii i současnosti kapely přišli bratři Cyril a Kryštof Kaplanovi (první v Kočce obsluhuje bicí a druhý elektroniku - kromě toho spolu působí také v dalším projektu Kaplan Bros.), chyběl pouze houslista Jiří Konvalinka.
Za pár týdnů bude vaší kapele deset let. S čím jste ji tehdy zakládali – jaké jste měli cíle, plány a touhy?
C: Vždycky to bylo stejný: dělat hudbu s přesahy. Hrát a zkoušet realizovat nejrůznější nápady, ať už jde o stagedesign nebo o video. Na začátku byla vize kapely. A na začátku každýho nápadu je vždycky vize, její realizace často přesahuje naše současný schopnosti. A to nás posouvá.
Co to konkrétně znamená?
K: Hlavně se snažíme mít zajímavý koncerty. Třeba ten před pěti lety v NoD – na čtyřech pódiích ve čtyřech rozích sálu. To byla docela zajímavá akce. Nic takového jsme předtím neviděli, ale napadlo nás, že bychom mohli hrát každý na jedné straně klubu. Vymysleli jsme, co by to tak zhruba mohlo s divákem dělat – posluchačsky i scénograficky. A ta akce se dost povedla, lidi na ní dlouho vzpomínali.
Říkáte, že jste si chtěli něco vyzkoušet – k čemu jste po těch letech dospěli? Změnilo se ve vašem přístupu něco, nebo ne?
K: Náš přístup se v čase nějak zásadně nezměnil. Ty roky jsou vlastně taková řada událostí, zkušeností. Naučili jsme se věřit, že všechno, co si vymyslíme, je možné udělat metodou do it yourself, tedy svépomocí a v kruhu kamarádů. Těch, kteří něco umí, máme kolem sebe pořád víc. Víceméně rádi nám s něčím pomůžou nebo něco propůjčí, takže dál pokračujeme v modu, že děláme věci, které jsou trošku víc, než dokážeme udělat sami.
C: Každý nový nápad je výzva. Někdy to nedopadne, někdy je lepší tu výzvu nechat ležet, a někdy relizace trvá roky a nakonec k tomu dojde. V tuhle chvíli vidíme, že x věcí z toho, co jsme tehdy na začátku chtěli, se už splnilo. Jasně, že to nikdy není úplně přesně tak, jak sis představoval, ale, máme třeba k dispozici svoje studio. Příjemný, nezvykle prostorný, výborně vybavený. Teď jsme tam natočili desku, budeme v něm dělat hudbu k filmu.
Některý nápady a představy z prvních let, co nám přišly naprosto nereálné, jsou teď do jisté míry reálné. Největší změna je v tempu dění. Ty první roky byly mnohem rychlejší. Teď věci trvají déle, buď něco žere čas, nebo jsme nějakým způsobem výrazně pečlivější. Což je asi přirozený vývoj. Už toho nechrlíme tolik jako v prvních letech. První rok jsme stihli složit dvě hodiny vlastního repertoáru, živou hudbu k představení Turista a k tomu vedlejší projekt s básníkem Josefem Strakou. Teď nám každá věc zabere víc času. Laťka je výš, asi.
K: A taky se změnily životní podmínky nás všech. Už je nám přes třicet a musíme se starat i o jiný věci, nejde to pálit jako když jsme byli studenti, vkládat veškerou energii do jedný věci. Ale stejně to do jistý míry pořád děláme.
C: A stejně jsme to nikdy nedělali.
Jak jste přišli na to celkem neobvyklé nástrojové obsazení?
K: Tehdy před deseti lety jsme měli potřebu dělat to jinak, než je zavedeno. Tahle kombinace nám přišla sexy.
C: Chtěli jsme nemít nutně v kapele kytaru, basu a zpěvačku, jako ve svých předchozích kapelách, ještě na střední škole.
K: A všechny kapely, co jsme znali, to měly taky.
C: Tak jsme se dohodli, že naše nástrojový obsazení bude vypadat jinak – natriggerovaný bicí, elektrický housle hnaný přes ringmode a distortion, brácha měl ze začátku, myslím, jenom looper...
K: Měl jsem pár krabiček. Časem se to rozšířilo do současný podoby. Celkem zkraje existence Vložte kočku se nám podařilo na Rock for People vidět kapelu Holy Fuck, a to nás ke krabičkám nakoplo ještě o hodně víc. Už předtím jsme tam směřovali, ale tohle byl hezký a svěží impuls.
Zmínili jste školy – co jste vlastně vystudovali a co děláte v civilu?
K: Náš houslista Jirka Konvalinka studoval herectví na DAMU. Když to dodělal, tak šel ještě na grafický design. Takže teď je herec – grafický designér. Hodně hraje, dělá i hudbu k různým divadelním představením. Já jsem studoval sochařství a nějakým způsobem to pořád dělám. Jak své vlastní věci, tak i zakázky.
C: Já jsem vystudoval psychologii. Teď dělám ještě doktorské studium a v rámci toho se zabývám programováním rozhraní, které mapuje momentální mozkovou aktivitu, její proměny v čase a převádí to na zvuk, který pomáhá se v té mozkové aktivitě orientovat. Říká se tomu biofeedback.
Jak vám k tomu ještě zbývá čas na muziku?
K: Nikdo z nás nemá žádné pevné zaměstnání, všichni jsme na volné noze a máme flexibilní pracovní doby. Takže to máme spíš naopak. Asi by byla trefnější otázka, jak nám k muzice zbývá čas na ostatní věci.
Jste tak trochu jako mušketýři – občas tři a mezitím čtyři. Pročpak?
C: To větší obsazení tenkrát začalo vznikat z toho důvodu, že brácha dostal žloutenku, zrovna když jsme měli domluvený první koncert mimo Prahu, v Ústí. Což se nám nechělo zrušit. Tak jsme se domluvili s kamarádem, pianistou z kapely Ufajr, že s námi dá pár zkoušek a odehraje tyhle koncerty. Já jsem tehdy něco rapoval od bicích, některé věci se udělaly jen instrumentálně.
K: Zvali jsme ho dál i na nějaké větší akce a pak postupně do kapely vrostl. Jeho kapele Ufajr, kterou zakládal, jsme dohodili zkušebnu hned vedle nás, takže pak bylo mnohem snazší zařídit, aby s námi mohl zkoušet. Od té doby s námi už hrál jako regulérní člen kapely.
C: Když potom odešel, tak jsme nechtěli jít rovnou do tria, protože už jsme byli zvyklí, že jsme kvartet, ve kterém si melodicky můžeme dovolit víc věcí. Dohodli jsme se s naším vzdáleným bratránkem, který je profi muzikant, kytarista a cimbálista, a zkusili jsme jednu sezonu takhle ve čtyřech. Nakonec jsme se hrozně rádi vrátili do tria. Během toho období jsme v podstatě objevili cestu zpět k triu. Přikoupili jsme další krabičky, vymysleli jsme, jak ty nejdůležitější části práce toho čtvrtého člověka nahradit v rámci nás tří a teď nám to vyhovuje. Koncerty jsou dobré a pro spoustu lidí je to takhle naopak přehlednější. Možná pro někoho zmizela ta vějička v podobě piána, které je takový srozumitelný a hezký nástroj...
K: Ale zase už nás nemůžou srovnávat s Topolem...
V jakém prostředí se vám hraje nejlíp?
K: My jsme zvyklí na ledacos a myslím si, že už nás žádné prostory až tak moc nezaskočí.
C: Prošli jsme si obdobím, kdy se nám nejlíp hrálo v klubech. Pak jsme po albu Seat najednou začali hrát velký stage pravidelně. Mně chvíli trvalo, než jsem si na to zvykl, a pak se mi zase naopak blbě hrálo v klubech. Člověk z té velké stage nechce dolů, do stísněnýho prostoru klubu, kde se zvuk různě odráží, tluče. Ale, nedávno jsme hráli koncert na nejmenší stagi za x let - v Českém Krumlově v krásném prostoru Club Museum Czech Underground, což je v podstatě takový vagón, zevnitř obložený dřevem. Nepřišlo nám reálný se tam naskládat, ale povedlo se to. A byl to výborný koncert.
Jak často hrajete?
K: Kdybychom to zprůměrovali, tak to vyjde jednou týdně. Někdy máme dva týdny volno a potom zase třeba čtyři koncerty.
C: Když děláme desku, tak moc nekoncertujeme, aby byl čas a klid ve studiu. Takové období nás čeká i v nejbližších měsících, kdy budeme dělat hudbu k filmu.
Už jste trochu nakousli své vedlejší aktivity – filmovou a divadelní hudbu. Co teď všechno chystáte?
C: Nejdřív jsme dělali věci kolem divadla.
K: Ale vždycky jsme chtěli dělat hudbu k filmu, to byl náš sen.
C: Hudbu k divadlu jsme začali dělat už v prvních letech. Brzo jsme udělali asi šest představení, kde jsme často i hráli naživo. Přerostlo to do toho, že jsme se dostali i k filmu, který jsme měli naplánovaný už dlouho. Teď nás konečně čeká samotné nahrávání. Je to film Domestik, bude to debut režiséra Adama Sedláka. Náš houslista Jiří tam hraje hlavní roli.
K: Vypadá to, že by to mohla být docela dobrá konstelace.
C: Nedávno jsme si navíc všichni zahráli v Krobotově novém filmu Kvarteto, který měl premiéru na konci listopadu. Hráli jsme tam sami sebe – kapelu Vložte kočku. Hlavní hrdina filmu, houslista, je ve fiktivním světě filmu členem naší kapely. Společně ve filmu hrajeme koncert v olomouckém klubu Ponorka.
Takže budete mít jednou co ukazovat vnoučatům...
K: Možná, jestli erupce na slunci nezničí všechny disky a dévédéčka.
Jak funguje váš label, na kterém si vydáváte muziku?
C: Landmine Alert, kde vydáváme desky, není tak úplně náš label.
K: Naše studio a videoaktivity zajišťuje náš vlastní label, který se jmenuje Lubl Label. A Landmine Alert je zase další nálepka, pod kterou tak trochu jsme. Občas nám s něčím pomůžou, občas zase my jim. Teď to v podstatě funguje tak, že nám třeba zprostředkují to, že naše věci jsou dostupné na Spotify nebo Apple music.
C: Jinak jsme vlastně většinu věcí kolem poslední desky zařizovali sami. Se Seatem a s Hedvikou nám pomáhal Josef Jindrák z Polí5. Pomohl nám i teď, ale novou desku Klub Bublinka vydat nechtěl, protože tam je jedna skladba, která by se dala považovat za cover, což by pro něj znamenalo příliš byrokracie kolem vydávání. Takže vydání zůstalo na nás. Náš názor totiž je, že kusy starších skladeb se klidně mohou stát kusy nových skladeb, nová skladba je pak samostatná plnohodnotná nová věc. Ty tuny věcí, co za život slyšíš, nemůžeš ignorovat, a vždycky je lepší citovat než plagiovat.
Když se koukáte zpátky na těch deset let, které jste strávili s tímhle tělesem, z čeho máte nejlepší pocit, že se vám nejvíc povedlo?
K: Kdybych dnešní situaci viděl před deseti lety, tak budu spokojenej a nebudu tomu věřit, na první pohled. Být v tom, to už je věc druhá. Hlavní je, že se nám pořád daří realizovat věci, co chceme.
C: Máme radost z kamarádů, které jsme potkali cestou.
A ty různé ceny, které jste dostali – Vinyla a žánrový Anděl - nebo předskakování slavným Prodigy?
K: To jsou přesně ty věci, kterým bych před deseti lety nevěřil. Že budeme předskakovat Prodigy nebo že si s bráchou v Kaplan Bros. zahrajeme na afterparty 65daysofstatic... Ale jinak myslím, že furt děláme to stejný – prostě svoje věci.
C: Dostat Vinylu nebo Anděla byla radost a hlavně překvapení, ale zároveň jsou to takové věci, které jdou trochu mimo tebe. Je to něco, co může mít význam pro cizího člověka, který o tom nic neví. Že mu o tom můžeš říct, ale není to úplně zdroj radosti. Protože pak by musel být zdroj smutku v tom, že jsi nějakou cenu nedostal. Těžko se dá viset na tom, co si o tom všem myslí ostatní.
Ideální je, když za to ještě zaplatí...
K: Bylo by hezké, kdybychom jednou mohli dělat jenom tohle a nemuseli bychom si shánět peníze na životy. Kdyby nás to nějakým způsobem živilo. To by bylo pěkný, ale zatím to máme tak, že všechno, co Kočka vydělá, jde zpátky do Kočky a nikdo si z toho nevezmeme ani korunu. Tím pádem nám Kočka může růst. Otázka je, jestli o to někdo pořád stojí...
Když o to stojíte vy, tak asi ano, a to je hlavní.
C: My už jsme se do toho navezli.
Takže to máte na doživotí?
C: Kdoví. Třeba brácha by se mohl rozhodnout, že začne studovat klasický zpěv a udělat si kariéru jako bas nebo něco takového. Ale zatím takovéhle změny, pokud vím, neplánujeme.
K: Nebo bych se jenom naučil zpívat.
C: V každém případě je složitý, být v tom vlaku a nějak z něho vyskakovat. Život už nám lehce vyrostl právě kolem kapely.
K: A točí se nám kolem toho i všechny věci okolo. Kapela je takový chapadlo, který tě drží, a když už ho máš, cokoliv tě v životě potká, se tomu chapadlu musí přizpůsobit.