Ať vejde ten pravý: I upíři mají srdce

Toluen, krev, sníh a rituální vraždy. Vítejte na šedivém švédském sídlišti. 
 
Díky popularitě Stiega Larssona a jeho trilogie Milénium se zájem o skandinávskou literaturu (resp. krimi) rozrostl až do obludných rozměrů a kromě šitózních detektivek se na pultech knihkupectví objeví i podařené kousky.

Mezi ně patří debut švédského spisovatele Johna A. Lindqvista Ať vejde ten pravý. Název knihy může evokovat šestákové melodrama, ale 448 stran v překladu Jany Holé je věnováno upírské dívce Eli, šikanovanému Oskarovi a sérii podivných rituálních vražd na stockholmském předměstí Blackeberg v 80. letech.

Upírská lovestory plná krve, toluenu, nožů i prvních polibků nabízí jednak sociální sondu do zdánlivě ospalého sídliště, kde se dá ve volném čase maximálně fetovat ve sklepě, vystřihovat si články z novin o rituálních vraždách nebo koukat na Chcete být milionářem, ale hlavně ukazuje směr, jak uchopit a pracovat s pokleslými žánry (detektivka, upírská lovestory).

Lindqvistova forma psaní není bůhvíjak revoluční, ale způsob, jak žongluje s jednotlivými žánry, je minimálně pozoruhodný. Děj se točí okolo událostí, jejichž iniciátorem je upír. Nelekejte se, postava Eli je vykreslena velmi civilně a vedle ostatních „normálních smrtelníků“ a jejich všemožných úchylek působí její chuť na „bloody Mary“ tak nějak přirozeně.

Přestože je kniha uvedena podtitulem „upírský horor“, daleko víc by jí slušelo označení „mrazivé sociální drama“,  a to nejen kvůli ročnímu období, ve kterém se odehrává. Lindqvist uspokojivě vystihl genius loci švédského sídliště, které vzniklo na prázdné louce, a na svých postavách ukazuje pokřivené charakterové panoptikum, kde nechybí sexuální deviace, šikana, frustrace, ale i dětská naivita a lidská odhodlanost.

V roce 2008 vznikla ve Švédsku pod režijním vedením Tomase Alfredsona stejnojmenná (a velmi povedená) filmová adaptace.