Ukliďme Česko: občas mám pocit, že nesnáším lidi

V sobotu 8.dubna se konala celorepubliková akce "Ukliďme Česko". Rozhodla jsem se zapojit do úklidu Slatin - mokřadů poblíž Bohdalce, který organizoval Český svaz ochránců přírody - a zapojila se také část Strany Zelených na Praze 10. Slatiny mají šanci na záchranu (uznáním za Významný krajinný prvek) před stále se šířící aglomerací v podobě "králíkáren". Obojživelní, hmyzí a savčí obyvatelé tak mají vidinu zdárných zítřků v podobě obnovených tůní.

Slatiny byly již několikrát uklízeny a tohle byla jedna ze začišťovacích prací. Bohužel jsou zde tak neuvěřitelně obrovské nánosy odpadu (i z dob minulých), že to vážně není otázka hodinky, ale celých dní. Pod hlínou najdete několikametrové nánosy igelitových pytlů, smaltovaných hrnců, zbytků automobilů, talířů i lina... 

Ve chvíli kdy vymotáváte kabeláž ze stromů a keřů, sbíráte žížalky ze spodků koberců, vyprošťujete rostliny z pneumatik, máte opravdu chuť zakřičet, že nesnášíte lidi. Je až neuvěřitelné, kam lidská bezohlednost může vést. Vedle pet lahví s chemikáliemi se válí stovky skleněných lahví, igelitek a kovových předmětů. Říkáte si, jak je to možný, že někdo vynaložil takový usilí tam ten bordel vyvézt? To už to mohl mít pětkrát vytřízený doma za barákem. Řeknu vám, je to smutnej pohled. Když si uvědomíme kolik takových míst kolem nás je. 

Za mě ať takových úklidových akcí vzniká mnohem větší množství. Ať se o nich dozví více široká veřejnost v konkrétních zasažených oblastech.  Když lidé uklízejí součást svého "hoodu", místa kam patří, je to pro ně osobní a mají chuť s tím něco dělat mnohem víc. Samozřejmě nejen tady v Praze.

Po úklidu máte dobrý pocit, je vám hezky na duši. To jo. Ale je vám zároveň i ouzko a popadá vás zmar. Sáhněte si do svědomí, třídíte odpad a snažíte se ho vytvářet co nejméně?!