Tvůrci filmu Neruda: Když je překážka zajímavá, jako první reaguje tělo

 
Artcam films uvede:
Neruda
(Režie: Pablo Larrain)
Neruda
„Nejlepší film, který jsem letos viděl“ Pedro Almodóvar
     
Česká premiéra filmu  v kinech se uskuteční  ve čtvrtek 7.9. 2017.
Píše se rok 1948 a Studená válka dosáhla k chilským hranicím. Senátor Pablo Neruda (Luis Gnecco) během kongresu obviňuje vládu ze zrady Komunistické strany, za což jej prezident Gonzalez Videla (Alfredo Castro) zbavuje funkce. Následně je policejní prefekt Oscar Peluchonneau (Gael García Bernal) pověřen básníkovým zatčením. Neruda se pokouší uprchnout ze země se svojí ženou, malířkou Deliou del Carril (Mercedes Morán), to se mu však nepodaří a oba jsou nuceni se více než rok skrývat.
Inspirován dramatickými událostmi svého nového života Neruda sepisuje epickou sbírku básní Canto General (Veliký zpěv).V Evropě mezitím legenda o pronásledovaném básníkovi sílí a umělci, vedeni Pablem Picassem, se dožadují Nerudova osvobození. Neruda však vidí tento boj se svou nemesis Peluchonneauem jako příležitost ke znovuobjevení sebe sama. S inspektorem si hraje, nechává za sebou stopy, aby udělal jejich hru na kočku a myš nebezpečnější, intimnější.
V tomto příběhu perzekvovaného básníka a jeho nesmiřitelného nepřítele vidí Neruda svoji příležitost stát se jak symbolem svobody, tak literární legendou.

 
Rozhovor s režisérem Pablem Larraínem
 
Proč zrovna Neruda?
Pabla Nerudu vidíme a vnímáme jako tvůrce tak komplexního a neuchopitelného, v podstatě nekonečného, že jej nelze zařadit do jedné jediné kategorie ani natočit jeden jediný film, který by se snažil natvrdo a ve zkratce vystihnout či definovat jeho osobnost a práci.
Proto jsme si vybrali příběh o jeho útěku, vyšetřování a literární legendě. Film Neruda považujeme za falešný životopis. Je to životopisný film, který vlastně životopisem není, protože úkol vykreslit portrét básníka nechceme brát tak úplně vážně. Jednoduše proto, že to není možné. Z toho důvodu jsme se rozhodli vytvořit film založený na invenci a hravosti. Díky tomu se mohou diváci společně s básníkem opájet jeho poezií, jeho vzpomínkami a komunistickou ideologií z dob studené války.
 
Jak Neruda prožívá události v Chile 40. let coby umělec a jaký přístup k tomuto aspektu jste zvolil?
Během svého útěku Neruda napsal značnou část sbírky Canto General, která je jeho možná nejrozsáhlejším, nejucelenějším a nejriskantnějším dílem, inspirovaným vším, co básník v této době viděl a zažíval. Text je plný zuřivosti a myšlenkových úletů, překypuje děsivými sny a kosmickými popisy Latinské Ameriky v krizi, rozlícené a zoufalé.
Neruda stvořil na útěku obsáhlé politické dílo o válce, vzteku a poezii, jež nám otevřelo cestu k divoce fantasknímu pátrání, film totiž – stejně jako básník a jeho tvorba – leží z kinematografického i literárního hlediska na průsečíku mezi uměním a politikou.
 
Proč jste si vybral Nerudův útěk?
Neruda měl rád detektivní příběhy, proto se také z filmu vyklubala road movie s motivem policejního vyšetřování. K detektivním žánrům patří změny, vyvíjející se postavy a v našem případě také prvky frašky a absurdity. Krajinu a veškerý pohyb v ní vnímáme jako transformační proces a cestu k prozření. Nikdo nezůstane na konci stejný jako na začátku – ani lovec, ani jeho kořist.
Vymysleli jsme si vlastní svět, stejně jako si Neruda vymyslel ten svůj. Náš film je spíše „nerudovským“ filmem než filmem o Nerudovi – nebo je možná obojím.
Stvořili jsme román, jen nás mrzí, že ho nemůžeme dát Nerudovi přečíst.

 
Rozhovor s hercem Luisem Gneccem
 
Co pro vás znamenalo hrát tak slavnou osobnost, jakou byl Pablo Neruda?
Když mám mluvit o tom, jaké pro mě bylo přiblížit se k Nerudovi, je podle mě zajímavé zamyslet se nejdřív nad tím, co znamená hrát ve filmu reálného člověka.
Zhostit se role pro mě znamená spíš opatrně našlapovat po konkrétní, již narýsované čáře než brát na sebe úkol tu čáru od základu nakreslit. Právě tak tomu bylo i v tomto případě. K herectví patří shromažďování všech materiálů, z nichž se bude čára kreslit, a také schopnost tuto čáru obhájit nebo upravit, aby mohl vzniknout dialog.
Jedná se o nevyhnutelně nebezpečný proces, kterým herec žije a ze kterého čerpá. Z tohoto hlediska mi nepřipadá správné říct, že někdo „hraje Nerudu“.
Tento myšlenkový proces vyplynul z prvotní úzkosti, kterou jsem pociťoval při načrtávání obrysů této cesty. Ze samotné představy, že mám proniknout k podstatě nezměrného života tohoto velikána, jehož existence byla dost možná ztělesněním postavy velkého umělce té doby, na mě padla jakási otupělost a zmatek, od nichž jsem se rozechvěle oprostil až poté, co jsem se lehce dotkl – a byl to jen letmý dotek, víc prostě není možné – povrchu jedné části jeho neuchopitelné tvorby.
Byl vždy plný paradoxů, smyslný, jak jen člověk může být, hédonistický a zároveň politicky angažovaný a aktivní. Od dětství úžasně nadaný a odhodlaný, ovšem někdy také slabý, dokonce povrchní. Kategorický, statečný, dobrodružný a elegantní. Vždy zářil, neboť ho požehnalo světlo génia a inspirovala múza vášně, která – kdyby existovala – by v jeho případě byla slepá a svéhlavá.
Důvodem, proč jsem se pokusil proklestit si vlastní cestu takto rozsáhlým a extravagantním životním příběhem, je jednoduše fakt, že jsem režisérovi řekl ano. Vzal jsem tu roli s vědomím, že přijetím této výzvy zároveň přitakávám možnosti budoucího uspokojení.
 
Čím při natáčení přispěl k vytváření postavy Nerudy Pablo Larraín?
Pablo Larraín patří k režisérům a umělcům, kteří chápou a doopravdy vědí, jak se herci noří do scénáře a přibližují se k příběhu. Dokonce ví nebo dokáže odhadnout i to, kdy se herec potopí pod hladinu a kdy se zase vynoří.
Jeho neutuchající velkorysost spočívá v tom, že vás s velkým citem vyzve, abyste ho doprovázeli při jeho dobrodružství. Ten cit pramení z jeho velice osobního zaujetí.
Každý den se tak při natáčení setkáváte s neúnavným pracantem a z materiálů, které si přinesete, tkáte látku a postupně ji vylepšujete a předěláváte, dokud nejsou všechna očka taková, jaká jste očekávali, a neleží tam, kde jste je chtěli mít.
Jak už jsem říkal, prvotní úzkost z přibližování k Nerudovi a z toho, že mám režisérovi předložit hrubý nástin role (je-li to v tomto případě vůbec možné), ze mě spadla tehdy, když se mi Larraín velkoryse svěřil, že ani on nemá o konečné podobě společně tkané látky jasnou představu a ode mě potřebuje především odhodlání a důvěru vyplývající z vědomí, že i kdyby se nám utkané dílo tisíckrát rozpadlo pod rukama, musíme se celého procesu od prvního očka po poslední účastnit oba dva.
 
Jaké bylo pracovat s Mercedes Morán a Gaelem Garcíou Bernalem?
Spolupráce s Gaelem je vždy osvěžující zážitek. Díky své všestrannosti je to neocenitelný herec. V tomto projektu se mu podařilo hladce vplout do scénáře, kde jeho postava ožívá podle slov básníka, který se snaží zajistit si nesmrtelnost. Co však Neruda ani scénář nemohli tušit, bylo to, že se tento výtvor zhmotní na pomezí směšnosti a zoufalství. Jedině herec s jeho sebejistotou a talentem se dokáže pustit do tak rafinované a smělé hry s takovou rozvahou. Herec, jehož baví jeho řemeslo, který je přístupný a vždy dokáže překvapit. Herec inteligentní a horlivý, neustále otevřený emocím. Vždy se s ním budu rád setkávat před kamerami. Neruda, kterého tu vykresluji, je v mnoha ohledech určován Delií (La Hormiga – „mravenec“), jak ji vykreslila Mercedes Morán.
Je to velkolepá herečka, která pracuje v tichosti a s obrovským soustředěním. Herečka s překvapivými zdroji, která se dokáže vypořádat s nepostřehnutelnými drobnostmi tak bravurně, jak jsem to u nikoho jiného nezažil.
Její portrét argentinské malířky s aristokratickými kořeny, která měla velký podíl na utváření básníkovy osobnosti, je pravdivý a zároveň dojemný. Každý den natáčení za její přítomnosti pro mě znamenal obrovskou školu, lekci spolehlivosti a umírněnosti před kamerou.
Závěrem chci říct, že netuším, zda byla mnou zvolená strategie práce s tkalcovským stavem správná, vím však to, že úchvatná a tvrdě pracující herečka jménem Mercedes Morán ji svou přítomností velice obohatila.
 
Rozhovor s Gaelem Garcíou Bernalem
 
Jednalo se o vaši druhou spolupráci s Pablem Larraínem. Jak na vás tento nový zážitek zapůsobil? Jak se stalo, že jste se zapojil do filmu Neruda?
Naše první spolupráce mi připadala, jako bych seskočil s padákem do velice dobře fungující filmové rodiny. Zvídavost a instinkt Pabla Larraína i všichni ostatní zúčastnění mi dávali pocit, že jsem součástí kreativní skupiny, která potřebovala někoho „zvenčí“, aby si s nimi zajamoval při natáčení filmu No. U filmu Neruda se tato filmařská rodina – stále rozvášněná, kypící energií a vysoce profesionální – opět sešla, aby dala vzniknout karnevalu inspirovanému Nerudovými texty. Mluvím pouze o jeho práci, protože u básníka jeho kalibru se tvorba rovná celoživotnímu dílu. My se pak po tomto prazvláštním lidském oceánu plavíme. Režisér Pablo Larraín většinu z nás opravdu dobře zná a musím dodat, že tohle je skutečně velmi sympatická a nesmírně talentovaná skupina. Takže nás často sledoval, jak se při natáčení pouštíme do neuvěřitelně riskantních pokusů a občas se taky strašlivě otravujeme ve střižně. Z toho důvodu a také vzhledem k přátelstvím, která jsme na place i mimo něj navázali, se mu podařilo odhadnout náš potenciál. Díky citlivosti a odvaze režiséra jsme se dokázali do tohoto filmu epických proporcí – se scénami z přechodu And, sněhovými poli a pronásledováním – opravdu ponořit a soustředit se na jeho nejjemnější a nejkouzelnější aspekt, totiž poezii. Není pochyb, že existuje jen málo režisérů, kteří mají dostatek kuráže a talentu, aby se odvážili vrhnout do tvorby hluboké jako sněhová závěj. Člověk očekává, že bude uvnitř zima. Pablo Larraín jako by vždycky dokázal odhalit nový rozměr toho, co původně vypadalo neproniknutelné.

 
Jak jste přistupoval k postavě lovce, který se prolíná se svou kořistí, který svoji kořist potřebuje, stejně jako ona potřebuje jeho?
S každým natáčením jsem si jistější, že když je překážka dostatečně zajímavá, nebezpečná a opravdová, jako první zareaguje tělo. Postava Peluchonneaua vznikla právě z těla – nebo prostřednictvím charakterizace, abych použil správný termín. Touží být „skvělým policistou“, i když je to mizera, je to postava bez minulosti i budoucnosti jako z filmu noir, inspektor, který dokáže spát vestoje, postava ve stále stejném oblečení a s jedním okem přivřeným, která nerespektuje společenské konvence, zdvořilostní otázky a obvyklé odpovědi. S Pablem Larraínem jsme o mé postavě vedli dlouhé debaty a dá se říct, že do jejího těla vstoupila duše ve chvíli, kdy jsme se rozhodli, že Peluchonneau bude synem prostitutky. Vyvrhelem nebo vyhnancem, který se vrací, aby si vydobyl jméno nebo identitu tím, že se poměří s tvůrcem životných okamžiků, jako byl Neruda.
Proč by měl policista nenávidět básníka? Klíčem k nalezení jiskry inspirace pro postavu Peluchonneaua se stal archetyp poválečného konzervativce, v němž porážka vyvolala hlubokou zášť a na němž je jasně patrná vnitřní nejistota.
 
Jak tento film zapadá do aktuálních filmových trendů?
Zdá se mi, že v současné době existuje jen velice málo filmů, jako je tenhle. Nemyslím tím volný životopisný snímek inspirovaný hlavní postavou – spisovatelem. Mám na mysli konkrétně kontroverzní téma, s nímž tento film pracuje – poetické slovo. Film je úžasné místo pro zobrazení emocí a jejich intelektuálních i narativních důsledků. Nepotřebuje poetické slovo k tomu, aby se stal tím, čím se touží stát. Zároveň je však poetické slovo, to nebezpečné slovo, které v člověku vzbudí lásku a vytváří nové světy, pro film východiskem. Postavy během zápletky strhává větrná smršť. Trpí, protože se nedokážou oprostit od tlaků vyvíjených poetickou tvorbou. A básník je samozřejmě tím, kdo dokáže tento jazyk přečíst, kdo jej dokáže vrátit na zem, přetvořit jej v mýtus a zároveň v pravdu. Nenapadá mě žádný jiný současný film, který by dokázal brázdit tyto vody a přitom nabízet tak dobrou zábavu jako právě Neruda.

 
Rozhovor s Mercedes Morán
 
Co Delia na Pablovi Nerudovi vidí?
Delia Pabla vnímá jako svoji osudovou lásku. Miluje ho zcela bezpodmínečně, takřka mateřskou láskou. Kromě toho vzhledem k tomu, že je sama umělkyně, dokáže ocenit básníkovo nadání. Pracuje jako jeho asistentka, jeho pravá ruka, a autoritativně se podílí na vydávání jeho děl – má pocit, že je v podstatě spoluautorkou sbírky Canto General. Zároveň se dobrovolně odsouvá do pozice jeho ženy a spolubojovnice.
 
Jaký vliv mají Deliiny myšlenky na Nerudovy politické postoje?
Deliiny názory Pabla ovlivňují velice silně. Je to právě ona, kdo ho přesvědčí ke vstupu do Komunistické strany. Tato ideologie je pro ni svázaná s mezinárodní inteligencí, s níž Delia udržuje přímý kontakt.
Ve Španělsku je Pablovi průvodkyní, seznámí ho se svými blízkými přáteli Garcíou Lorcou a Picassem a v neklidném období revoluce působí jako prostřednice mezi ním a těmito umělci. V očích evropské intelektuální elity se stane Nerudovým nejlepším doporučením.
 
Co je pro Nerudu nejdůležitější – Delia, jeho politická kariéra, nebo poezie?
S myšlenkami na budoucí generace dával Neruda před čímkoli jiným přednost budování své kariéry. Delii miloval, avšak ne více než sebe sama. V jejich vztahu vyplavala na povrch jeho sobecká stránka a to, že mu Delia navzdory jeho neustálým milostným pletkám dávala najevo obrovské porozumění, ho nakonec spíše odrazovalo. Když se rozhodne vztah s Delií ukončit, naprosto ji to zničí. Znamená to pro ni ztrátu jak duchovní, tak materiální, protože celé její jmění, které bylo původně stejně obrovské jako její láska, padlo ve prospěch Pabla, jeho kariéry a strany.
 
Životopis režiséra
Pablo Larraín se narodil v roce 1976 v Santiagu de Chile. Je zakládajícím partnerem produkční společnosti Fabula, která zajišťuje služby pro film, televizi, reklamu a produkci.
V roce 2005 režíroval svůj první celovečerní film s názvem Fuga. Dalším z jeho režisérských počinů byl snímek Tony Manero z roku 2007, který měl premiéru v roce 2008 v sekci Patnáctka režisérů na filmovém festivalu v Cannes. Jeho třetím celovečerním filmem se stal snímek Post Mortem, jehož premiéra proběhla v září 2010 v rámci oficiálního výběru filmového festivalu v Benátkách.
V roce 2010 režíroval historicky první seriál HBO produkovaný v Chile s názvem Prófugos (Uprchlíci).
V následujícím roce se jako režisér zhostil filmu No, který měl premiéru v roce 2012 v sekci Patnáctka režisérů na filmovém festivalu v Cannes a byl nominován na Oscara za nejlepší cizojazyčný film. V září 2013 se vysílala druhá série seriálu HBO Uprchlíci.
V roce 2015 na mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně měl v rámci oficiální soutěžní sekce premiéru film El Club (Klub) a získal zde Stříbrného medvěda – Velkou cenu poroty. Film byl nominován také na Zlatý glóbus za nejlepší cizojazyčný film. Neruda je režisérovým šestým celovečerním filmem. V roce 2016 Pablo Larraín režíroval také svůj první film natočený v angličtině, snímek Jackie s Natalie Portman v hlavní roli.
Původní název  Neruda /Režie Pablo Larrain /Producent Juan de Dios Larrain/ Scénář Guillermo Calderón /Střih Hervé Schneid/Kamera Sergio Armstrong /Hudba Federico Jusid /Hrají Luis Gnecco, Gael García Bernal, Mercedes Morán, Diego Muñoz, Pablo Derqui, Michael Silva, Jaime Vadell, Alfredo Castro, Marcelo Alonso, Francisco Reyes, Alejandro Goic, Emilio Gutiérrez Caba /Rok výroby 2016/Země Chile, Argentina, Francie, Španělsko/Jazyk španělsky, s českými titulky/Kopie DCP, blu-ray,DVD, MP4/Přístupnost  přístupný/Stopáž  108 min.
TRAILER https://www.youtube.com/watch?v=neUwXV_cSwM
INFO http://artcam.cz/neruda/
https://www.facebook.com/FilmDistributionArtcam  
 
www.artcam.cz