Tryzna za Vanessu... 5. 1. 2017 skončila v Rock Café devadesátá léta

Jak zhodnotit poslední koncert skupiny Vanessa, který je svého druhu už třetí v řadě? Hudebně řekla kapela vše zásadní do roku 1997,  ostatní je (úspěšná) evokace minulosti. A hodnotit vystoupení v teoretických kategoriích je také vyloučené, protože i ty nejsou v kontextu celého fenoménu důležité. Hudba je u mýtu Vanessa vždy až na druhém místě. 
 
 
Čtvrteční koncert definitivně ukončil devadesátá léta v Čechách, toho večera se tady rozloučila celá jedna generace se svojí pubertou. Generace, která si v listopadu 89 otevřela dveře do života a nosy způsobem, který nebude v blízké budoucnosti zopakován. Generace, která ve svých dvaceti letech přinutila autority k odchodu a která se následně dobrovolně podílela na dobývání území a vytváření hodnot a principů fungování nové společnosti. V dobrém i ve zlém. Nikdo nic nevěděl, všichni jsme tápali. Někteří byli chytřejší, jiní zase odvážnější.
Patos stranou, oslava nebožtíka musí být oslavou doby, možností, svobody, talentu, geniality i zmaru. A první poděkování patří kapele za její progresivní vizionářství.
 
Třesk doby, otevřené hranice, dostupnost technologií i vzájemná koexistence a rivalita posouvaly i hudebníky kupředu. Oproštěni od týmových kompromisů, obohacovali se Rodný, Papež a Somolanyi navzájem a jako málokomu se jim podařilo vytvořit důstojnou alternativu zahraniční scéně. Nejde o obvyklé klopýtání, sami se podílí na definici žánru. Vydavatelství, naplněná dynamickými lidmi U30 a neomezenými prostředky, se nemohou nastupující vlny elektroniky nabažit. Prst držený na tepu doby. Bylo tehdy možné získat víc? 
 
Doba ukájela historický hlad po zakázaných a zahraničních interpretech. Skutečný nástup elektronické hudby v Čechách předběhla kapela o 5 let. Až tato vlna mohla Vanesse přinést větší než komunitní zájem publika a komerční úspěch. Supernova se ale  zničila se ve stratosféře vlastních požitků a omylů. Jen díky tomu mohla vzniknout neposkvrněná legenda, na kterou věřící přísahají dodnes. Legenda, zjevující se z podzemí, ve kterém nikdo nenaplňuje Jirousovu ideu undergroundové kultury lépe. „Kultury, která bude nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment. Kultury, která nemůže mít za cíl destrukci establishmentu, protože by se mu tím sama vehnala do náruče,“ psal Jirous...
 
Nebožtíkovi je na tomto místě nutné poděkovat i podruhé - tentokrát za organizaci. V průběhu své existence připravila komunita kolem Vanessy množství vedlejších projektů. Docházelo při nich ke spojení profesně rozdílných umělců, výjimečných  kvalit. Takovou koncentraci a šíři fantaskní geniality nabídlo u nás jenom divadlo Sklep, ovšem s konvenčnějším obsahem a menší mírou oddanosti publika. Pokud jsem zmínil Jirouse, potom okruh tvůrců a jejich děl, svojí  nadčasovostí a velikostí zapadající více do kontextu kulturní Evropy, než vlastní země, vytváří dohromady celek navazující na Warholovu Factory. I velký, nemocný Impresário chybí jen zdánlivě. Všeho je nadbytek, račte vstoupit a požívat. Pokud umělecký projekt vychází z upřímné snahy pobavit sebe, je akceptován. Marketingovou vypočítavost úzký okruh věřících nepřijímá a povrchní fanoušky dlouhodobě nepřitahuje. V tomto je komuna neúprosná, sobě navzájem si pomáhá a sebe chrání.
 
Závěrem musím nebožtíkovi poděkovat i potřetí – za možnost být v blízkosti tohoto intenzivního zdroje a moci se k němu opakovaně vracet a čerpat z něj. Magnetismus Vanessy přitahuje z různých důvodů. Po definitivním konci kapely nenalezne nikdo z nás emočně silnější a dosud fungující umělecké spříznění. Nebuďme ale smutní a nevěřme kapele, která je tady přes 25 let.
 
Praha, Rock Café, Vanessa  5. 1. 2017
text Roman Vaněk