Tři kroky s láskou

Tentokrát nebudu psát přímo o mých zážitcích odsud; všichni víme, že některé zážitky nemají místo, některé zkušenosti mohou být nad tím, co nebo kdo je tou jiskrou, která nám zkušenost poskytuje. Říkal jsem si, čím se náš život stává součástí nějakého místa nebo nějaké osoby; někdy to může být pomalé, někdy to může být rychlé, ale pokaždé je to stejný proces, ať už jde o místo nebo o člověka. Mluvím o vstupu do života nějakého místa nebo nějakého člověka. Mojí jiskrou bylo zapamatovat si jednu strofu z literatury v Sanskrtu, Bhagavad Gītā, která popisuje process tří kroků, tří činů, které bychom měli udělat. Jsou to tři slovesa v infinitivech, která nám dávají základ, abychom se mohli o této otázce bavit. Tyto tři kroky jsou vědět (jñātum), vidět (draṣṭum), vstoupit (praveṣṭum).
 
Nazývám je třemi kroky jenom kvůli tomu, že nemám lepší termín; nemusíte totiž nejdřív udělat krok první, abyste mohli udělat ten druhý. Ačkoliv vstoupit existuje jenom v souvislosti se dvěma předcházejícími činy. Představte si obrázek: trojúhelník. Máme dvě odvěsny a jednu základnu. Když se na něj koukáme, máme nahoře vždycky vrchol; to znamená, že se díváme na trojúhelník se dvěma vrcholy jako základ pro vrchol nahoře, jinak by byl tento horní vrchol samotný a potom bychom obrázek nemohli vidět. Pochopili jste to? Činy vědět a vidět jsou zákadem, vstoupit je pak čin, ve kterém se oba předchozí musí sbíhat, a aby tenhle proces byl lepší, musíme mít mezi předchozími činy dobrou spojnici (dobrou základnu), ale každý ze základních činů musí být dobře spojen s činem vstoupit. Pokud to tak máme, získáme rovnostranný trojúhelník, dokonalý proces; protože každý čin bude pomáhat tomu dalšímu, a nejen to, budou se navzájem vylepšovat. Tímhle procesem dosahujeme skutečnosti (sloveso pravestum znamená v Sanskrtu také “dosáhnout”).
 
Ale jak s tím souvisí láska? Tyto tři činy je možné naplnit pouze pomocí lásky. Je to vůbec první verš strofy, mimochodem. A není těžké ho pochopit. Nejdřív si musíme uvědomit, že “láska” zde neznamená (jenom) pocit a nijak nesouvisí s romantickou představou lásky, o které slýcháme. Pojďme tomu tedy říkat přístup, přesně tak o tom filozofie Gītā mluví. Jestliže chceme něco nebo někoho poznat, musíme být trochu pasivní; chci říci, že ze začátku nemůžeme tu věc nebo člověka proměnit, jinak je nepoznáme. Tento proces je ještě snazší pochopit pomocí činu vidět; jak můžeme změnit člověka, kterého vidíme? Tímto činem se realita ukazuje přesně taková, jaká je. Potom můžeme vstoupit. Takže realitu můžeme poznat, vidět a vstoupit do ní pouze pomocí lásky, a nezáleží na tom, jestli chce vědec vstoupit do reality subatomárních částic, nebo jestli chce muž vstoupit do života ženy. Realita má svoje úrovně, stejně jako je mají tyto jednotlivé činy, a je to druh zkušenosti, který můžeme zažívat kdykoliv a kdekoliv.