Tip na výstavu: Tomáš Roubal, České dioráma

28.1.-4.3. 2017, galerie Nevan Contempo

Jeden mudrc kdysi pravil, že „kriminálník, stejně jako umělec, je sociální průzkumník“. Tohle spojení nám může dnes připadat trochu zvláštní či překvapivé, jelikož staví umělce do zdánlivě nelichotivého světla, připomíná nám však jisté kvality a funkce, na které by ve své práci neměl pokud možno nikdy úplně rezignovat. Samozřejmě je vždy nutné počítat s tím, že oba zmíněné druhy „podnikání“ společnost odměňuje dost odlišným způsobem (můžete např. dostat sladkou pusu od Kariny Kottové a jet se podívat do New Yorku, nebo jít tzv. „do tepláků“, přestat si dělat starosti o počasí a pusu dostat od chlápka s přezdívkou Indulona*), a právě proto je rebelství, se nímž se u současných mladých umělců setkáváme, tak často pouze fingované. Zvlášť pokud je vystavíme kupříkladu působení televizní kamery. Ve skutečnosti totiž všichni dobře vědí, co se smí a co ne, co je ještě pro okolí stravitelné a co se zrovna nenosí, kdy a jak se přihlásit o pozornost,a taky jak tohle všechno zakamuflovat nějakou sebevědomou hláškou, která ostatní ujistí o prostém faktu, že to máte na háku a nějaké úspěchy/neúspěchy vůbec nehrotíte. Jenže tohle prokoukne i vaše babča. Takové „rebelství“ je buď planým gestem, nebo příznakem oportunismu – a toho najdete všude kolem asi tolik jako šprtů ve frontě na jednotky. Skutečné potížisty (neboli sociální průzkumníky) působící na naší mladé výtvarné scéně by zkrátka na prstech jedné ruky spočítala i želva ninja, pokud se neschovávají někde za horizontem našeho zájmu. To je možná dobrý důvod, proč stojí za to nepropást lehce subverzivní, vtipné a někdy docela neomalené práce Tomáše Roubala (nar. 1982), delikventa, jehož v dobrém smyslu problémovou výstavu máte nyní možnost zhlédnout v galerii Nevan Contempo.
 
Dílo „České dioráma“, které propůjčilo celé této výstavě název, znázorňuje dvě krajní polohy naší tuzemské srdečnosti. Vyostřený kontrast mezi oběma jejími póly (ve jménu tradice je zde představuje kostel a hospoda) poukazuje na zlověstný směr, jímž se naše společnost aktuálně ubírá. Uměle vytvořené dichotomie jako „lid“ a „kavárna“ nebo „sluníčkáři“ vs „náckové“ snad ani není v této souvislosti potřeba připomínat – právě jejich zástupce je ve veřejném prostoru slyšet zdaleka nejvíc. Názory a argumenty (třebaže logické a racionální), které nejsou krajní, a tudíž postrádají odpovídající emoční náboj, zpravidla vždycky někdo překřičí. Místo jejich poklidné výměny a obhajoby (z dřívějška známé jako tzv. dialog) jako bychom si v poslední době navykli se hystericky konfrontovat, osočovat a vymezovat se vůči sobě navzájem, často za využití notné dávky morální flexibility či prachsprostého pokrytectví, chcete-li. Oponentův názor dnes běžně zpochybňujeme zesměšňováním, pomluvami či rovnou urážkou protistrany. A nezřídka to bohužel zahrnuje výroky a skutky, ze kterých i podprůměrně citlivé bytosti musí nutně naskakovat husí kůže, přinejmenším... Dějiny 20. století, během nichž jsme jako lidstvo jen o vlásek unikli vlastní zkáze, jako by byly již docela zapomenuty. Ostatně, na nějaké analýzy, retro nebo introspekce a podobné ptákoviny stejně není čas, pozornost okolí je nedostatkové zboží, o které je nutno svádět tvrdý boj... pojďme tedy rychle dál: řečeno ve zkratce, vyhrává prostě ten, kdo vytasí větší kalibr...
 
Této neblahé skutečnosti jako by si autor byl vědom i ve svých ostatních realizacích. Součástí jeho umělecké strategie je totiž zřetelná ambice provokovat a vytvářet tak trochu nepohodlné situace. Neštítí se proto sáhnout ani po tzv. celospolečenských tématech, která jsou v jisté míře přítomná ve všech zde vystavených dílech, včetně těch, v nichž nám Roubal ukazuje svou řekněme „citlivější“ polohu – jako je tomu třeba u intuitivnější a uvolněnější série tragikomicky nepovedených váz s názvem „Sick“. I tuto práci můžeme číst jako svého druhu metaforu společnosti, se kterou není něco tak úplně v pořádku, světa, který nám před očima prapodivně zmutoval. Také Giacomettiho „Kráčející muž“ musel očividně hodně přidat do kroku. Jeho kdysi elegantní, váhavá chůze zcela pozbyla svou kontemplativní důstojnost, protože prostě nestíhá. Stejně jako mnozí z nás musí v návalu stresu během své cesty vyřídit ještě bambilion věcí, jak ostatně naznačují jeho chaoticky zmnožené končetiny. Jiná variace na podobné téma nám zase připomíná, že hodnota uměleckého díla, vyjádřena sumou peněz, nás může jeho původnímu smyslu někdy značně vzdalovat: vše, čím kdy měla být bronzová plastika Alberta Giacomettiho, se v roce 2010 přiaukci Sothebyʼs a následně na stránkách médií a v očích široké veřejnosti redukuje na „úžasných 65 milionů liber“ – což je samosebou těžko zpochybnitelná, všem zdánlivě srozumitelná hodnota. Dílo je tak v jedinou chvíli „zhodnoceno“ a zároveň v jistém smyslu pohřbeno, jelikož k nám nadále promlouvá spíše ústy aukčního licitátora než skrze sebe samé: stává se vyjádřením něčeho docela jiného a objektem zájmu (třebaže nyní masového) docela jiného charakteru. Posunu naší společnosti směrem k cynickému pragmatismu a většímu akcentování ekonomických hledisek se ostatně dotýká i další Roubalova práce: jednoduchý flipchart (model „Economy“) – obvyklý to nájemník kdejaké kanceláře – zde vidíme precizně vyhotovený z materiálů, které bychom mohli popsat jako solidní, trvanlivé až luxusní – tedy takových, jaké jsou opět v ostrém kontrastu nejen k masové produkci spotřebního zboží limitované životnosti, ale přímo i k samotným idejím, cílům a hodnotám dominujícího světa tržní ekonomiky, s nimiž nás obvykle konfrontují různé grafy, křivky a „koláče“, nakreslené právě na flipchartových tabulích. Jakkoli seriózní a důvěryhodné nám vizualizace trvalého progresu a donekonečna stoupající křivky spotřeby mohly ještě v nedávné minulosti připadat, poslední světová finanční krize nám mj. připomněla, že mohou ve skutečnosti ilustrovat i jevy stejně efemérní, těkavé povahy a reprezentovat vize naprosto stejně šílené a vymknuté z kloubů, stejnou měrou i fantastické, spekulativní i legitimní jako zde vystavené artefakty.
 
text Pavel Švec