Tachelés: Když mluvit znamená mlčet

 
Praha má tolik aut, kolik má Berlín jízdních kol. Jedna ulice v Berlíně má na nosných sloupech lamp tolik nánosů plakátů, pozvánek na akce, jako celá Praha za měsíce dohromady. Přesto je Berlín v prdeli hlouběji než se může na první pohled zdát.
 
 
WOWI
 
Po delším němém, suchém období se o slovo nad berlínskou oblohou na sklonku letošního léta přihlásil déšť. Dříve než kapky poprvé dopadnou na vyprahlou zem, sklouznou se některé po trupech vzlétajících a přistávajících letadel - ta stále míří z Tegelu, případně do Schönefeldu. A zatímco na Tempelhofu hraje v rámci Berlin Festivalu Paul Kalkbrenner, nad rozestavěným letištěm Willyho Brandta prší, prší, prší. Prší do tmy a do ticha.
 
Na třetího června plánovanou noc nocí (čti přesun leteckého provozu na nové centrální letiště Berlin-Brandenburg) zrušil úřadující berlínský starosta Klaus Wowereit (SPD) vskutku s předstihem, totiž v polovině května. Tehdy oznámil nový termín - otevírat se bude napřesrok zjara, 17. března. Nakonec si ale Wowereit i toto datum rozmyslil a pásku prý přestřihne až 27. října 2013.
 
Za zpoždění mohou jednak potíže technického rázu, ale především skandál kolem celého předraženého monstra. Náklady na šest let budované letiště se vlivem nevýhodně uzavřených kontraktů a řady dalších pochybení vyšplhaly k těžko představitelné sumě 4,2 miliardy Eur. Přihlédneme-li k faktu, že původní rozpočet kalkuloval s maximální vynaloženou částkou o více než miliardu nižší, má Wowereit co vysvětlovat.
 
Žel na zemské úrovní se není zpovídat komu aneb Klaus má dlouhé ruce. Vloni načal své třetí volební období a během jedenáctiletého působení na berlínské radnici se mu podařilo stihnout uzavřít vládnoucí koalici se všemi dnes zastoupenými politickými stranami, tedy vyjma Pirátů. Nejprve úřadoval se zelenými, následně s pohrobky komunistů - Die Linke (tehdy ještě jako PDS). Vloni po svém vítězství podepsal Wowereit koaliční smlouvu s úhlavním rivalem sociální demokracie, s konzervativními křesťanskými demokraty.
 
Z minulosti přenesené kontakty se při současném rozložení sil na berlínské radnici náramně hodí. Jistota silné koalice a nulová opozice, tak vypadá politický sen v praxi a přesně taková je i aktuální situace v Berlíně. Opravdu, nepočítáme-li patnáct křesel Pirátů a hrstku komunistů, neexistuje v německém hlavním městě ani náznak opozice. Občas se sice Klaus se zelenými či právě komunisty pokočkuje, ale jde spíše o přátelské tahání za ocásek, na krev proti sobě programově i vnitro-vazebně spřátelené strany rozhodně nejdou.
 
Berlíňané jsou sice díky předchozím nezáviděníhodným historickým zkušenostem radikální, citliví na bezpráví a vnímaví vůči jakýmkoliv změnám k horšímu, ale kolik Berlíňanů dnes žije v turecko-švábském tříapůlmilionovém Berlíně? A kolik jich je vlastně potřeba, aby byla nucena kapitulovat politická moc? Je jich moc?
 
ARM ABER SEXY
 
Wowereit se už dávno netěší takové přízni jako v minulosti. Vloni byl populistický politik, kterému se familiérně přezdívá Wowi, dokonce vykroužkován z komunální kandidátky, což ho mimochodem stálo důležité body v boji o místo spolkového kancléře, o které se podle původních plánů chtěl v příštím roce ucházet. Vystřízlivění a katarzi voličů a voliček navzdory se po loňských volbách stal Wowi opět staronovým starostou.
 
Dokud v minulosti vládl se zelenými a komunisty, veřejně se prezentoval jako zastánce alternativy, díky své sexuální orientaci se zase nechával často fotografovat na queer-akcích. Neopomněl jedinou příležitost, aby mohl být objektivy zachycen jak pomáhá gayům. umělcům, squatterům nebo bezdomovcům. Čím bizarnější subkultura, tím působivější výsledné fotografie na titulcích deníků. Osvojil si heslo „Arm aber Sexy” („Chudý ale sexy“), které do médií hlásal jako motto soudobého Berlína.
 
Frázi „Arm aber Sexy“ je v berlínském kontextu třeba brát jako vykalkulovanou pózu, o tom žádná, v jednom ovšem Wowereit pravdu má, totiž chudý Berlín opravdu je, vždyť současný dluh 18 tisíc Eur na hlavu jej řadí na nelichotivý piedestal nejzadluženějších evropských měst vůbec. Sexuální přitažlivost však Berlín vlivem prostupující gentrifikace rychle ztrácí. Stává se z něj evropský New York, další nudné anonymní velkoměsto.
 
DVĚSTĚTISÍC HLASŮ PROTI JEDNOMU
 
Po delším němém, suchém období se o slovo nad berlínskou oblohou na sklonku letošního léta přihlásil déšť. Dříve než kapky poprvé dopadnou na vyprahlou zem, sklouznou se některé po hlavách papírů, vlajících na dlouhých natažených provazech, spuštěných z nejvyšších pater před několika hodinami vyklizeného uměleckého domu Tachelés. Petiční podpisové archy poprvé, vlastně i naposledy moknou. Na dvěstětisíc jmen se nenávratně rozpíjí a pozvolna odkapává na chodník před sto let starou židovskou budovu, před jednu z nejzásadnějších turistických atrakcí poslední berlínské dekády.
 
„Neumím si vysvětlit, že kauza letiště nezlomila Wowereitovi vaz,“ vypráví s nevěřícným výrazem ve tváři Linda Cerna, mluvčí komunity umělců sdužených pod střechou Tachelés. „Když nic nezmění ani takový skandál, co se ještě musí v tomhle státě stát?“

Inu, děje se toho mnoho a právě Tachelés může o politických pletichách a systematické genocidě umění na kulturní scéně armabersexy města vyprávět celý příběh.
 
PŘÍBĚH TACHELÉS
 
Street-artem bohatě zdobená ruina stoletého židovského domu by působila ve středu jakéhokoliv jiného města nepatřičně. Pro Berlín se ovšem stala symbolem svobody. Svobody tvůrčí, psychické i fyzické. Když bylo čtvrtého září Tachelés vyklizeno, došlo bezesporu k největší kulturní tragédii od uzavření newyorského hotelu Chelsea.
 
I Tachelés si vybudovalo naprosto unikátní kult - i zde se psaly dějiny umění. V roce 1980 byla započata řízená demolice budovy a na květen 1990 komunisté naplánovali její definitivní konec. Ten svůj ale nenaplánovali, a tak krátce po pádu zdi, 13. února 1990, obsadili rozbombardovanou ruinu umělci a umělkyně. Vznikla Künstlerinitative Tachelés.
 
Ve východní části města se po sjednocení Berlína objevovaly zajímavé volné prostory, které podobně jako Tachelés brzy obsadili squatteři a umělci. Dnes se o těchto uměleckých dílnách bavíme sice v množném čísle, ale v minulém čase. Bavíme se mýty, jež devadesátá léta v Berlíně doprovázejí. Pro další generace nebyla umělecká centra zachována, neb ustoupila gentrifikaci, výstavbě bank a kanceláří.
 
Na celý východní střed města, právě na desetitisíce bank a kanceláří, vychází po pádu Tachelés již jen šest domovních projektů. Čtyři z nich stojí před vyklizením. Smrt Tachelés ručičky pomyslných hodin, odpočítávajících konec alternativního Berlína, notně přiblížila jejich poslednímu záškubu. Když mohlo skončit poutní umělecké místo, jak lze zachránit o poznání menší centra?
 
Tachelés jistě pohlavářům poslouží jako precedens. Když mohla být městem uštvána největší šelma, která dlouhá léta zdobila přední stránky turistických průvodců, co brání srovnat se zemí už demoliční četou nakousnutou budovu Linie 2, která vlastně nikoho nezajímá, protože to torzo přežívajících obyvatel před turisty i médii beztak zatahuje záclony, zatemňuje okna. Podobných příkladů je hned několik a vězte, že konec Tachelés předchází naplnění katastrofického scénáře.
 
SQUATTING NEBO HIGH-SOCIETY SHOWROOMY?
 
„Umění je v pořádku jako dekorace, nesmí být politické. Berlínská radnice reguluje volnost politického umění,“ nabízí další pohled na současnou situaci mluvčí Tachelés, Linda Cerna. Pokud k jejím slovům připočtete snahu o oddlužení města (například prodejem pozemků a vybudováním bank, které při finanční krizi dotuje stát jako u HSH), dává smysl, že Wowereit o skupiny, explicitně poukazující na nedostatky vně berlínské neoliberální politiky, právě dvakrát nestojí. A přestože ještě před čtyřmi lety Tachelés četnými návštěvami mediálně znásilňoval ve svůj prospěch, tentokráte už heslo armabersexy nerazí. A kdo jde proti pravidlům, ten narazí. Arm aber sexy? Zapomeňte. V této hře jde o peníze, ne o sex.
 
„Celá záležitost má hořkosladký nádech, stačí když si vzpomenete jak Wowereit pro Tachelés před lety naoko loboval. Wowi, ochránce potřebných, takový měl být mediální obraz. Přitom to je právě Wowereit, kdo vytrvale bojkotuje naše snahy o setkání u kulatého stolu a vyřešení celé otázky Tachelés. Mám dojem, že berlínský kulturní senát, kterému Wowereit předsedá, během finanční krize přehodnotil svůj pohled na kulturu. Alternativa je, co se byznysu týče, neatraktivní, radnice tak raděj ostří na high-society showroomy, jejichž vznik podporuje,“přibližuje celou záležitost Linda.
 
DIE GRENZE VERLÄUFT NICHT ZWISCHEN OBEN UND UNTEN SONDERN ZWISCHEN DIR UND MIR
 
Problémy Tachelés, které vyústily v jeho řízenou smrt, vybublaly na povrch krátce po vypuknutí finanční krize v roce 2007. Ale začátek potíží se datuje už do roku 1998. Tehdy zbankrotovala společnost Fundus-Gruppe, která umělcům Tachelés pronajímala za odvádění symbolického nájmu. Pozemek byl při restrukturalizaci závazků předán na konto HSH Nordbank. Téměř deset let byl relativní klid. Finanční krize ovšem vyvolala bouři. HSH Nordbank zatoužila umělci využívaný pozemek zpeněžit, tím pádem pohřbít myšlenku Tachelés.
 
Série odstřižení, tu od vody, tu od elektřiny, nebrala během všech těch let konce. Tlak HSH Nordbank se ale stupňoval. Zakládaly se požáry. Zavřel se klub Zapata. Po úplatě ve výši milion Eur, kterou banka v utajení nabídla umělcům, pokud se z noci na den vystěhují (a že několik jich touto štědrou nabídkou nepohrdlo), nastal teror prostřednictvím černých šerifů s nápisem Security na zádech.
 
BERLÍNSKÁ ZEĎ DVACET LET POTÉ
 
Vloni byla v Tachelés vystavěna třímetrová zeď, která zablokovala průchod na dvůr. Banka si od tohoto kroku slibovala rozmělnění síly umělců a narušení jejich přirozené jednoty. Umělci na stavbu reagovali projekcí záběrů ze stavby reálné berlínské zdi, aby nakonec zhotovili most, kterým se dalo dostat na oba břehy. Bezbřehé nadšení utlumili až černí šerifové, kteří most přesně v polovině zničili s půvabným odůvodněním, že prý bance patří vzduch, který prochází mezi zdí a mostem. WTF?
 
Následoval pokus o oplocení Tachelés, kdy si najatá služba již na místě připravovala základy budoucího plotu, jenž měl obehnat budovu s rezidenty uvnitř. Na pomoc v nouzi si ale tehdy na padesát umělců (včetně českého rezidenta - Alesh One) v bleskové akci přivolalo své věrné. Akce „Frühstück für Tachelés“ („Snídaně za Tachelés“) přilákala stovky podporovatelů, kteří společně ve čtyři ráno proměnili uměleckou galerii ve snídárnu. Oplotit zaplněný dům si banka netroufla a tak od plánu ustoupila.
 
Případná nevyžádaná mediální pozornost se ukázala být jedinou zbraní v rukách umělců. Zbraní dočasně úspěšnou, než ale HSH Nordbank ztratila i zbytek soudnosti a důstojnosti a vyslala security službu, aby se v prosinci loňského roku činila. Rameny prostorově rozměrná ochranka tehdy vtrhla do pátého patra Tachelés a zabavila několik děl běloruského malíře Alexandra Rodina. Co šerifové neodnesli, to alespoň zničili. Rozřezali tak velkoformátové obrazy, pomočili, doslova pochcali skicy a jiná menší díla.
 
Po demonstraci, kdy umělci oblepili Rotes Rathaus petičními archy, následoval další atak. Brzy celou budovu Tachelés opět obsadila ochranka, zatarasila všechny vchody a začala demolovat soukromý majetek umělců. Mimochodem, na YouTube naleznete poměrně brutální videa z celé akce. Ve zrychleném řízení soud po třech dnech budovu umělcům vrátil. Saša Rodin dostal odcizenou část svých děl nazpět o půl roku později, když začátkem května shledal soud akci security za nezákonnou.
 
Jiný soud ale dvacátého května rozhodl, že se ke čtvrtému září musí umělci vystěhovat. Definitivně. Jednalo se o rozhodnutí nezvratné, přesto HSH Nordbank po předchozích čtrnácti neúspěšných pokusech o ukončení činnosti Tachelés, v brzký konec nevěřila, přistoupila tak na otevřenou válku, která měla proces vyklizení výrazně urychlit.
 
Následující dny security služba zničila hlavní pojistky ve sklepě budovy, což se ukázalo být jako fatální problém, neb umělci neměli k poškozenému zdroji přístup. Tachelés se tedy rozezněly generátory, což zase byla pomyslná voda na mlýn banky. „Poslali na nás stavební úřad, protože nám díky odstřiženým pojistkám samozřejmě scházela předepsaná požární ochrana. Bez elektřiny ji zajistíte těžko. Asi si mysleli, že stavební úřad Tachelés okamžitě vyklidí, nakonec nám ovšem úředníci vyšli vstříc a sice jsme dočasně museli pro veřejnost Tachelés uzavřít, ale umělci mohli v ateliérech tvořit na generátorech,“ vypráví Linda Cerna.
 
„Bylo zarážející, že se berlínský kulturní senát celou záležitostí vůbec nezabýval. Podklady rozhodně měl. Po rozhodnutí květnového soudu o nuceném zářijovém vystěhování jsme ihned poslali starostovi a zároveň kulturnímu senátorovi Wowereitovi symbolické klíče od Tachelés. Jednalo se o ohromný svazek nasbíraných klíčů, chtěli jsme tímto gestem vyjádřit naše přesvědčení, že víme, o co radnici v celém sporu jde. O peníze. Tachelés není právní problém, Tachelés je politický problém. A co myslíte, že Wowereit udělal? O svazku symbolických klíčů si myslel, že jsou pravé a nechal je poslat bance. Ta je předala security službě, jejíž vyslanci se po několik následujících dní snažili falešnými klíči prostor uzamknout. Vyzkoušeli snad všechny klíče a všechny dveře. První, co kulturní senátor udělá, zašle klíče kulturním vrahům, neuvěřitelné...“
 
Policie se snažila být v celé záležitosti korektní, nestranná a ve většině případů jen asistovala. Těžko ale soudit, zda by razantněji nezasáhla, kdyby čtvrtého září umělci Tachelés na základě soudního nařízení neopustili a nepředali do rukou security tentokráte pravé klíče.
 
„Byla bych opravdu nerada, kdyby to vyznělo, jako že jsme kapitulovali. Ne, my nic nevzdali, jen už nemělo smysl dál bojovat. Nabízelo se mnoho krátkodobých řešení a odsunů termínů definitivního vyklizení. Ale nebyl prostor pro to jednat o dlouhodobém řešení, nebylo s kým. Berlín, soudě dle pražádné odezvy kulturního senátu, nejeví o Tachelés více zájem. Nemělo smysl vystavovat umělce delšímu psychickému i fyzickému teroru security. Čtvrtého září jsme mohli buď odevzdat klíče, ustoupit moci a odejít se ctí, anebo se totálně zdiskreditovat případným vyhroceným násilným konfliktem. Nechtěli jsme show pro lidi. Navíc, když budeme jen stavět barikády, nikdy nevyhrajeme. Nemělo smysl pokračovat. Nechtěli jsme budovu opustit, ale pro budoucnost Tachelés jsme tak museli učinit.“
 
KDYŽ MLUVIT ZNAMENÁ MLČET
 
V překladu z jidiše znamená výraz „Tachelés“, „mluvit otevřeně a bez postraních úmyslů“, což je symbolické. Politici totiž um tachelés právě neovládají. Politici totiž nemluví otevřeně a už vůbec ne bez postraních úmyslů, ti berlínští dokonce nemluví vůbec. A to umělci po tamním kulturním senátu nechtěli žádné peníze daňových poplatníků na uhrazení nájmů soukromým vlastníkům pozemků, protože nájem platili dle platných smluv z vlastních zdrojů. Chtěli jen dialog o budoucnosti města. Dostalo se jim mlčení.
 
Prostor pro dialog o budoucnosti města za současné konstelace není a příběh Tachelés byl dost možná poslední šancí, jak to změnit. Jen tak na okraj – kulturní senát se nijak neangažuje ani ve věci komunálně vlastněných uměleckých dílen, které jsou prodávány investorům a vyklízeny; nereflektuje přání většiny Berlíňanů o zastavení gentrifikace na nábřeží Sprévy (kauza Spreeufer); ignoruje vysídlování malých ateliérů, divadel či galerií mimo Berlín; neřeší plánované zastavění místa konání legendárního blešáku v Mauerparku bytovými koloniemi; kulturní senát neřeší nic, kde nemá jistý profit z transakcí.
 
„Nedivila bych se, kdyby to bylo celé domluvené a nyní se jen zinscenoval tyjátr. Tachelés má být v nejbližší budoucnosti dáno do aukce. Není vyloučeno, že berlínská radnice už svého vítěze zná a kšeft někde v utajení proběhl ještě před našim konečným vyklizením,“spekuluje Linda Cerna. Vše podobným závěrům opravdu nasvědčuje a indicie směřují k tiché dohodě mezi městem a HSH Nordbank ve věci budoucnosti Tachelés.
 
Podle nedávno zveřejněné zprávy, byla v roce 1998, když se Tachelés dostalo pod patronát hamburské banky, cena uměleckého domu 35 milionů Eur. Dnes se jeho hodnota na politické rovině odhaduje na částku téměř o polovinu nižší. Argument, že budovu mezitím umělci zničili, neobstojí. Byli to právě umělci, kdo budovu do dnešního dne uchránil před zubem času i čelistí bagrů. Kam se vytratily miliony Eur? Nebo se jedná o záměrnou mystifikaci a jen se chystá orná půda pro aukci?
 
PIRÁTI VS. KULTURNÍ SENÁT
 
Na nesrovnalosti kolem Tachelés se snaží dlouhodobě upozornit Piráti, kterým se podařilo v létě otevřít téma na komunální úrovni. Od kulturního senátu se jim dostalo odpovědi na dvanáct položených otázek. Zde nabízím přepis sedmi nejzajímavějších fragmentů dialogu, včetně následných glos nejvyšších představitelů Tachelés:
 
Piráti:Jaké jsou odhady finančních nákladů spojených se čtrnácti pokusy o vyklizení Tachelés?
Senát: Výše nákladů je pro senát neznámá a nezjistitelná. Senát sám žádné peníze nevynaložil. Budova je ve vlastnictví HSH Nordbank.
Tachelés: Budova není ve vlastnictví HSH Nordbank, ale je pod její nucenou správou. Oficiálním vlastníkem je stále Johannishofprojektentwicklungs GmbH des Anno August Jagdfeld (zbankrotovaná Fundus Gruppe). I proto by přece měla jít budova po vyklizení do aukce.

Piráti: Pokusil se Berlín odkoupit Tachelés?
Senát: HSH Nordbank nechce Tachelés prodat. Budova (1253 m2) je součástí okolního nezastavěného komplexu (25300 m2), který HSH Nordbank vlastní a samostatný prodej, dle předchozích vyjádření, není na programu dne.

Piráti: K jakému výsledku vedl dialog Berlína s umělci?
Senát: Už před sedmi lety jsme se snažili umělce kontaktovat, požadovali jsme od nich dlouhodobý koncept, ten nedodali.
Tachelés: Senát zapomněl dodat, že na dlouhodobém konceptu měl sehrát poměrně zásadní roli i faktický vlastník Tachelés, bývalá Fundus-Gruppe. S konečnou vizí jsme v jejím nepřijatelném znění opravdu nemohli souhlasit. Vloni jsme naopak za pomoci studentů technické univerzity vypracovali tři koncepty, jak s budovou a jejím přilehlým okolím naložit. Na místě Tachelés mohl vyrůst komplex „Metropolitan Gardens Berlin“, který by kromě zachování stávající umělecké galerie obsahoval i eko-designhotel, kanceláře a byty, a také rezidentní farmářský trh s lokálními produkty. Druhá alternativa se jmenovala „Kunst- und Kulturforum am Neuen Tachelés“ a počítala se začleněním fenoménu gentrifikace. Byli jsme ochotni nechat se obstavět výškovými budovami, aby Tachelés fungovalo jako jakýsi nabíječ energie v tomto nám cizím, ztraceném světě. Třetí model byl více urbanistický a počítal s vybudováním rozsáhlého podzemního parkoviště, domovem důchodců a tříhvězdičkovým CO2 neutrálním hotelem. Kromě zmíněného by kolem uměleckého domu Tachelés ze stávajících neudržovaných zahrad vyrostl ovocný sad. Kulturní senát na předložené vypracované projekty nikdy nijak nereflektoval.

Piráti: Jak dále probíhaly snahy o dialog s umělci?
Senát: V roce 2008 nabídl Klaus Wowereit Tachelés podporu ze zdrojů loterijní daně. Umělci nabídku nepřijali.
Tachelés: Nešlo nám o peníze, ale o budoucnost. Chtěli jsme záruky, že se nejedná jen o populistické gesto, kdy jsou „špinavé“ loterijní peníze odkloněny na podporu „čistého“ umění. Chtěli jsme mít jistotu, že město Berlín bude ochraňovat Tachelés, nechtěli jsme, aby jej dotovalo, protože to by nám zase vzalo svobodu.
 
Piráti:Jaká suma je v berlínském rozpočtu vyhrazena pro umělecké domy?
Senát: Žádná.

Piráti: Jaká suma byla v berlínském rozpočtu vyhrazena pro Tachelés? Včetně historického kontextu.
Senát: Budova na Oranienburgerstr. 54-56 byla otevřena v roce 1909 jako obchodní dům a má velice bohatou historii. V současnosti je registrována na památkovém ústavu. V roce 1990 ji obsadili squatteři, kteří zachránili Tachelés před demolicí. V roce 1998 podepsali squatteři za výrazné pomoci kulturního senátu smlouvu s investorem Fundus Gruppe, vlastníkem pozemku. Nájemné bylo určeno symbolické, jedna marka na měsíc. Město následně dotovalo Tachelés po dobu čtyř let celkovou sumou přesahující milion marek. Po roce 2002 přestalo Tachelés splňovat požadavky.pro dotace.
Tachelés:Od roku 2002 jsme se rozhodli pokrývat náklady na provoz Tachelés z vlastních zdrojů. Bylo to pro nás mnohem pohodlnější, neb jsme nebyli nuceni žádat o dotace, odůvodňovat jejich potřebu a mohli jsme začít tvořit svobodné umění. Od té doby jsme od města opravdu neviděli ani cent.
 
Piráti:Bylo v souvislosti s vyklizením Tachelés navržena pro umělce přijatelná alternativa?
Senát: Ano. Chtěli bychom, aby bylo Tachelés nově založeno. Berlínská radnice v minulosti podnikla mnoho vstřícných kroků, aby vznikl nový prostor pro současné moderní umění, aby vzniklo nové Tachelés.
Tachelés: (cynický úšklebek)
 
ALTERNATIVNÍ KONEC?
 
Jak kulturní senát správně zmínil, Tachelés podepsalo v roce 1998 za asistence města smlouvu s majitelem pozemků, s Fundus Gruppe. Kontrakt tehdy zahrnoval několik závazných bodů, které musejí být do roku 2005 splněny, jinak se Tachelés vrátí zpět do vlastnictví města. Když před sedmi lety vypršela lhůta původní smlouvy o užívání budovy, kterou město s investorem podepsalo, Fundus Gruppe nesplnila z kontraktu žádný ze zásadních bodů a ze slíbené investice 400 milionů Eur také nic nebylo. Logicky tak mělo město Berlín vypovědět s Fundus-Gruppe smlouvu.
 
A teď pozor, ano, Berlín opravdu může od smlouvy v důsledku jejího porušení i dnes zpětně odstoupit (!) a Tachelés získat zpět do svého vlastnictví. „Je podivuhodné, že se touto alternativou kulturní senát nikdy nezabýval. Aktuálně se bude celá záležitost řešit v Bundestagu, kde se sérií otázek stran Tachelés v nejbližší době vystoupí poslanec Gregor Gysiz Die Linke,“ otevírá možnosti pro spekulace Linda Cerna.
 
„Bude to ještě velmi zajímavé, ale navrácení Tachelés nevěřím. Ta budova má mnohem větší cenu bez nás než s námi. Těžko se vrátíme zpět. Navíc by se jistě opakovala patová situace. Chystáme demonstrace a velkou výstavu v klubu Cube, v Neuköllnu. To je aktuálně naše práce. Samozřejmě není vyloučeno, že se někdy jako Tachelés vrátíme, že zase získáme nějaký dům, ale bude dlouho trvat, než se tam podaří vybudovat alespoň zlomek toho, co mělo původní Tachelés.“
 
Nikdy už to nebude tak moc Tachelés, jako když Tachelés sídlilo v Tachelés. K čemu tedy mají demonstrace pomoci, když umělci ztratili svůj domov? „Kapitola Tachelés v současném znění skončila, s tím se musíme naučit žít. Demonstrovat nám ale přijde přirození. Nyní totiž nastává poslední válka o přežití berlínské alternativní kultury jako takové. Politici si musí uvědomit, že tím, že zavírají umělecké prostory, škodí městu nejen v současnosti, ale především do budoucna. Žádné nové podobně laděné alternativní projekty už řadu let nevznikají, politici si musí konečně uvědomit, že když zavřou stávající domy, žádné jiné tu už nikdy nebudou.“
 
UMĚLCI JSOU IDIOTI
 
Tachelés je od čtvrtého září zavřené. Co umělci nedokázali k tomuto termínu vyklidit, skončilo na veliké skládce uprostřed dvora. Pozemek ze všech stran hlídají kamery. Tachelés střeží černí šerifové. Oplocení kolem budovy připomíná vojenskou zónu.
 
K domu přesto stále proudí davy turistů. Podivují se, že je žádaná atrakce zrušena, v krátkosti před ní zapuzují, vyfotografují se a pokračují v dalším poznávání Berlína. Podobný kout jako Tachelés, místo kde stěny uměly mluvit, v něm už ale nikde nenajdou. Kdo zažil okouzlení a poblouznění, když poprvé vkročil do Tachelés - nebo spíše, když mu Tachelés poprvé vkročilo do života -, ten může vyprávět mýty. Kdo to nazažil, zůstane o nenahraditelný okamžik nejspíše navždy ochuzen.
 
„Už aby všichni ti idioti konečně vypadli,“nechal se pro Berlinek Zeitung v polovině srpna slyšet hamburský investor Harm Müller-Spreer. Reálná cena metru čtverečního pod Tachelés je přibližně 3000 Eur. A umělci, ti idioti, mu už dlouho seděli na penězích.
 
Jedná éra končí. Jiná začíná. Éra bez Tachelés. Wowereit by si za její realizaci zasloužil, aby brzy Berlín započal éru bez Wowiho. Uvidíme, kdo (a kdy) bude přestřihávat pásku letiště Berlin-Brandenburg. Každá svině najde svého řezníka. Pro zesnulé Tachelés by byla Wowereitova politická smrt jistě alespoň malou náplastí za všechno to peklo, kterému kulturní senátor a starosta v tichosti dlouhá léta přihlížel.