Sun Kil Moon Live: Hořkosladké deníky Marka Kozeleka

Dal jsem si na to pár dní, kvůli preventivní soudnosti, ale pořád to platí: tohle byl jeden z nejsilnějších koncertů letošní sezóny.
 
U Marka Kozeleka jeden nikdy neví. Umí se rozněžnit, dlouze se rozpovídat, ale v mžiku někoho seřve za lehké vyrušení. Některé jeho přestřelky jsou díky své břitkosti oblíbeným tématem povrchních novinářů. Inu, stane se. Když mu večer nesedne, dá to najevo. Zprvu to i v LMB vypadalo, že mu příliš brzký nástup kvůli striktnímu startu následného diska úplně nevoní, ale vcelku záhy se rozehřál a během slok pak chodil s mikrofonem až k samému okraji pódia. Kontakt s publikem je pro něho zásadní, ale nějaké obligátní "a teď všichni!!" od něho nečekejte. Není to ta intenzivní bouře Nicka Cavea, tohle je spíše klidná síla. O pozornost se nikterak nedere, ale bude velmi rád, pokud mu ji poskytnete. A pokud ne, nevadí, udělá pár kroků zpátky a odříká text otočený ke klukům z kapely.
 
Nejprve se nezvykle soustředil výhradně na zpěv. Kytaru vzal poprvé do ruky až po hodině a očividně se mu do toho nechtělo, s čímž se nám - s humorem sobě vlastním - samozřejmě okamžitě svěřil ("V tomhle věku... klátit se tady s nástrojem..."). Během setu se probírá sólovými věcmi i repertoárem Sun Kil Moon a s nadhledem a obrovským pozorovacím talentem v mezičase pohotově glosuje aktuální dění. A nenechá se rozhodit. Když mu někdo opilecky zahuláká do prvního verše delikátních Dogs ("Katy Kerlan was my first kiss..."), zorganizuje hromadné hulákání po každém řádku příslušné sloky. Malé gesto, které ostatní pobaví, zatímco dotyčný se možná stydí doteď. Bravo. 
Ve světle často temných témat, o kterých Kozelek zpívá (a kde se čím dal častěji proplétá smrt někoho blízkého, známého, od babičky až po kamaráda ze střední), je během koncertu ve vzduchu mnohem více humoru, než byste čekali. Kozelek by byl možná výborný stand-up komik, materiálu má očividně dost, kdyby se z pár koncertů sestříhaly jeho sarkasticko-roztomilé průpovídky, možná by to vydalo na hodně zajímavé audio CD. Není to bombastický, taškařivý humor, ale velmi chytré stručné glosy přímo na komoru. Umění zkratky. V ryzí podobě.   
 
Kozelek je básník, kterého "přestalo bavit věčné hledání metafor" a proto v poslední době staví písně spíše jako deníkové záznamy. Připomíná to ginsbergovský proud vědomí, který ale stále drží rytmus, tvar a strukturu. Unisono si s ním moc nezazpíváte (většinou), ale uši z něj nespustíte. Když je třeba, jde v textu až do nejmenšího detailu konkrétního večera, konkrétní hodiny, minuty, večeře, pohledu z okna, setkání v zákulisí, ale neztrácí pointu, souvislosti a ten civilní projev je nad všechny efekty a decibely.   
 
Zbrusu nová píseň, která "teď zazní teprve asi potřetí", před pár dny v Německu ještě neměla jméno. My už ji slyšeli pod názvem "Me / We" (podle "nejkratší básně, kterou jsem kdy napsal"). Je o masakru v Orlandu a patřičně mrazivá. Autor až do této chvíle zatím nejsmutnějšího songu letošního roku (Exodus - mimo jiné o tragické nehodě syna Nicka Cavea) však dokáže situaci v místnosti operativně odlehčit, takže si bok po boku s podobnými náložemi se zalíbením střihne sinatrovku Something Stupid anebo ke konci setu pěkně se slečnou z publika houpavé I Got You Babe.  
 
V rámci skladeb toho stihne deklamovat takovou spoustu, až je s podivem, že si lze takovou masu textu zapamatovat. Malou nápovědou jsou mu správně básnicky poházené papíry na zemi, do kterých sem tam nakoukne, případně si k nim raději dřepne - to, když je potřeba unisono s basákem s příslušnou úctou odrecitovat kompletní dopis od fanouška ze Singapuru, který je integrální součástí druhé části songu s ještě delším názvem, než jaké svého času "uměl" Morrissey (tak dobře: "Last Night I Rocked Like Elvis And Had Them Laughing Like Richard Pryor"). Mimochodem, k ruce mu je maximálně funkční kapela, o kterou se během písní, jenž jsou často spíše plochami, může spolehlivě opřít. Basa plus vokál, klávesy, bicí. Stačí. Speciálně pohled na neustále spokojeně se křenícího Stevea Shellyeho (ex-Sonic Youth) za bicími byl k nezaplacení.  
 
Vytěsněte, co jste o něm četli, není to zachmuřený podivín, a ani pro něho není nějaká mediálně vděčná šarvátka s kapelou, která mimochodem na stejném stagi stála před rokem, nikterak podstatná ("ten song o War on Drugs nikdy nezahraju, ani kdybych na to měl dvacet... tisíc.... let. Takže, prosím, sklapni," zamítl klidně a s úsměvem hodně prvoplánové přání.). Během improvizace v jedné sloce pochválí i osvětlovače ("you should work for Beyoncé, man..."), o chvíli dříve mu kruhové pódium v LMB připomene, že v podobně řešeném klubu v Akronu Ohio kdysi viděl Mahavishnu Orchestra. 
 
Atmosféře večera hodně pomohlo striktní no photography, které platilo i pro profíky - velmi osvěžující. Jednak pro Kozeleka, jakožto harcovníka ze staré školy, který si dělá srandu, že jakž takž zvládá sms a maximálně odbaví e-mail, ale stejně tak pro publikum - lidé najednou fakt dávají pozor. Není to nejhorší instrukce: kašlete na věčnou dokumentaci, tady stejně není co fotit. Není třeba mít ze všeho suvenýr, status, tweet. Naslouchjte hlasu vypravěče. Pojďte to prožít teď a tady. Něco se vám tu snažím říct, soustřeďte se a nechte si to pro sebe. Vnímejte naplno. 
 
Zmíněný Exodus, který byl připraven jako přídavek, na poslední chvíli vynechal, zbytečně by to zbořilo povznesenou náladu. A udělal dobře, jedna drtivá zkušenost (Me/We) úplně stačila.   
 
Závěr? Jednoznačný. I když vás třeba Mark na deskách nebaví (a kulisa k žehlení nebo k práci to opravdu není), sáhněte po některém z jeho live CDs. Anebo ještě lépe, až příště přijede, kašlete na fotbaly, na hospody a na Facebooky a přijďte si ho poslechnout. Jeho pravé místo je na pódiu, a čím menším, tím lepší (pro obě strany). I proto byl pražský koncert, zaplněný jen těsně "tak akorát", vskutku speciální. Upřímnost tohoto pána je odzbrojující, mluví sobě i nám z duše. Buďme rádi, že ho máme.