Suede? Suede!

SUEDE

3.12.2010 Columbiahalle Berlin

Tři sólová alba stihl vydat frontman londýnských Suede Brett Anderson po rozpuštění skupiny v roce 2003. Povětšinou akustické balady lemovaly slzavé údolí, do kterého se uzavřel a na příležitostných unylých koncertech v malých klubech, skladby Suede nikdy nehrál mumlaje cosi o tlusté čáře (nikoliv té bílé, neb chemickým démonům minulosti už dal vale). Zkrátka nic nenasvědčovalo tomu, že by chtěl vzkřísit kultovní kapelu, které v polovině devadesátých let ležela Británie u nohou a oprášit své image okouzlujícího androgynního floutka dovedně balancujícího na hraně témat zvrácené a nevyhraněné sexuality.

Na začátku letošního roku udělali Suede výjimku v podobě jediného londýnského koncertu pro charitativní účely. Zřejmě se setkání po letech vydařilo, protože na podzim ohlásili sedm koncertů napříč kontinentem pod názvem Europe Is Our Playground se zakončením na rychle vyprodaném londýnském stadionu O2 Arena.

Zvolil jsem nejbližší možnou destinaci, a tou byla berlínská Columbiahalle o parametrech pražské Roxy. Novou inkarnaci Suede jsem očekával v decentní poloze s ležérním nadhledem čtyřicátníků. Po úvodní This Hollywood Life ve zběsilém tempu jsem pochopil svůj omyl. Jakoby se čas zastavil někdy v roce 1995 a po pódiu zas pobíhal energický Brett Anderson ve svém nejlepším období. To platí i pro vokální suverenitu, se kterou hladce proplouval úskalím falzetových refrénů většiny skladeb – energický v rychlejších věcech typu Animal Nitrate nebo Heroine, křehký a přesvědčivý v baladách Pantomime Horse a By the Sea. Stranou nezůstaly ani staré dobré žonglérské kousky s mikrofonem na šňůře v mezihrách (nikdy jsem nepochopil, jak z toho spoluhráči mohou vyváznout bez úrazu) a typické tanečky à la Mr. Narcis. 

Suede vystoupili v sestavě, která nahrála alba Coming Up a Head Music, tedy bez původního kytarového mága Bernarda Buttlera, přesto byl zvuk celkově tvrdší a bohatší. Zásluhu na tom měl především multiinstrumentalista Neil Codling, který střídal kytaru s klávesami, a přestože vypadá jako Brettův mladší klon, vtipně s ním kontrastoval svojí letargickou nehybností po celou dobu koncertu. 

Průřez celou tvorbou skupiny obsahoval i baladu Next Life, začínající slovy, kterými se v tiskovém prohlášení Suede v roce 2003 loučili se svými příznivci: „See you, in the next life…“.  Na pomalejší věci došlo i v přídavcích, kdy na pódium přišel osamocený Brett, aby s akustickou kytarou odzpíval Living Dead – příběh o tom, jak manželství a heroin spolu nejdou dohromady.
Slova závěrečné The Wild Ones už zněla ze stovek hrdel s trochou toho pruského akcentu. Kouzlo Suede překvapivě funguje i po letech, tak snad zas někdy, ale dřív než “…in the next life…”.

Text: Karel Hron