Stylově mám blíž spíš ke starším filmařům, říká režisér Vít Zapletal.

 
 
Po uvedení na domácích filmových festivalech vstupuje do kin film Prach debutujícího
Víta Zapletala. Subtilní rodinné drama, které se z běžné české tvorby vymyká
přirozeným akcentem křesťanské víry, má distribuční premiéru 11. srpna. 
Synopse:
Mrtvice otce odstartuje příběh tří dnů a dvou nocí v životě jedné rodiny. Kvůli ní přijíždějí k rodičům na venkovskou samotu oba synové se svými partnerkami. Po dlouhé době jsou společně na jednom místě. V domě se pomalu zastavuje čas, pietní nálada vybízí k meditacím o základních otázkách života. A nenápadné, podivné náhody směřují jejich cesty nepředvídaným směrem. Decentní snímek, spoléhající na divákovu aktivní spolupráci, navrací do české kinematografie duchovní rozměr. 
 
ROZHOVOR S REŽISÉREM VÍTEM ZAPLETALEM:
Váš film je volně inspirovaný jedním obrazem Jakuba Schikanedera.  O jaký obraz jde a co přesně vás na něm inspirovalo?
Zapomněl jsem už název, jde o méně známou krajinku, kde před venkovským stavením ve světle zapadajícího slunce stojí starší žena a něco dělá na zahrádce. V době, kdy jsem hledal příběh filmu, jsem si několik týdnů jen půjčoval a prohlížel různé obrázkové knihy o výtvarném umění. A že mě to všechno najednou docvaklo zrovna u tohohle obrázku nepovažuji za tak příznačné, pravdou ale je, že první záběr Prachu má vlastně skoro stejnou kompozici jako ta Schikanederova malba. Jinak mě zaujaly především jakési teplotní kontrasty, studené zdi domu kontra teplé světlo soumraku a teplé tělo ženy. Napadlo mě, že v tom stavení může být další tělo – muž, který už nemůže vstát z postele, pomalu umírá, tedy chladne, stává se studeným jako ty zdi. Pak se už nápady začaly řetězit samy, ale ty teplotní kontrasty naše uvažování směřovaly dál. Chtěl jsem, aby synové, kteří muže přijedou navštívit, měli tendenci pořád utíkat z chladného domu ven na slunce a celý film jsme si se spoluscenáristou Vaškem Hrzinou dlouho představovali jen jako síť těchto trajektorií útěků za sluncem a návratů. 
 
Prach je snímek, který se z běžné české tvorby vymyká. Byl to váš záměr, odlišit se nějakým způsobem?
Nevím, jestli se dá říct přímo záměr. Byl to spíš trochu experiment, o kterém jsem nemohl dopředu přesně vědět, jak bude nakonec působit. Když byl po dvou letech natáčení materiál konečně kompletní a viděl jsem poprvé celý hrubý střih, překvapilo mě, jak je ten film zvláštní, protože já jsem si představoval spíš nějakého křížence Karla Kachyni a Františka Vláčila, myslím ty z jejich civilnějších snímků. Když jsem to pak takhle řekl svému střihači Jirkovi Procházkovi, upřímně se zasmál.
 
Kteří světoví filmoví tvůrci jsou pro vás zajímaví jako inspirační zdroj, stylově či jinak?  
Myslím, že jsem už za fází nějaké přímější inspirace jinými tvůrci, snažím se čerpat přímo ze života. Stylově pak mám blíž spíš ke starším filmařům, klasikům jako Antonioni, Bresson, Pialat nebo Evald Schorm. Je to ale taky složitější. Téma si vynutí svůj adekvátní styl. Dokážu si lehce představit, že bych natočil film stylově ve všem naprosto opačný než Prach, pokud by si o to jeho příběh a myšlenka řekli.
 
Kde jste pro svůj film hledal herce a jak se vám s nimi spolupracovalo?
Měl jsem pocit, že by ten film naprosto nefungoval, kdyby se v něm objevily známé tváře. Prostě jsem si to nedokázal představit, respektive při té představě jsem se sám musel smát. Proto jsem se rozhodl hledat zcela neznámé herce nebo úplné neherce. Některé postavy ale měly ve scénáři tolik textu, že jsem musel chtě nechtě vsadit na profesionály. Narazil jsem na Radka Valentu, kterého sice každý zná jako Jindřicha z Princezny ze mlejna, to mu ale tehdy bylo asi 18 let a jeho současný vzhled je natolik jiný, že si ho s tou rolí už nikdo nespojuje. Podle něj jsem pak začal hledat další členy filmové rodiny tak, aby si byli opravdu nějak základně podobní, aby divák mohl věřit, že jsou příbuzensky spjatí. Radkův filmový bratr je Vojta Poláček, herec samouk z avantgardního divadla Potrvá, maminkou neherečka, ale zkušená komparzistka Hilda Novotná a otcem herec a loutkoherec Rudolf Fuchs, který se ale hraní už posledních třicet let nevěnuje. Hanka Jagošová je mladá herečka z Brna, v té době byla ale už asi šestým rokem na mateřské, a Eliška Stejskalová byla naprostá neherečka, seznámili jsme se na hodině francouzštiny na FAMU. Spolupráce s nimi všemi byla krásná, protože vše probíhalo na velmi osobní úrovni, ale zároveň občas i trochu nervózní, protože kvůli natáčení na 35mm materiál a nedostatku peněz jsme museli často točit na první pokus, což je velmi nepříjemné i pro mnohem zkušenější herce.
 
Film vznikal poměrně dlouho, jaké všechny peripetie jste musel překonávat při natáčení a následné výrobě? 
Jenom fáze natáčení trvala nějakých 22 měsíců, samozřejmě s dlouhými přestávkami. Stručně řečeno, došly peníze, protože nikdo nebyl schopný odhadnout, jak bude film vlastně dlouhý. Souvisí to s tím, že to byl opravdu experiment, především co se týče práce s tempem vyprávění. Ty záběry byly opravdu dlouhé, a i když jsme se snažili často točit na jedno jetí nebo scénář trochu redukovat, po pár dnech materiál došel a my jsme museli přemýšlet, kde sehnat peníze na zbytek filmu. Přes půl roku to vypadalo dost beznadějně. Nakonec nás zachránil Radim Procházka, který náš projekt prosadil jako koprodukci v České televizi. Objevilo se pak samozřejmě ještě mnoho dalších komplikací - s počasím, se závazky herců, se stěhováním do ateliéru kvůli příchodu zimy nebo s dalším sháněním peněz na práva k použité hudbě, ale to by bylo nadlouho.
 
TRAILER: https://www.youtube.com/watch?v=E2oxQZY_fdo

Distribuční premiéra 11. 8. 2016
Film je součástí nové řady Cyklus Citrus, jejímž cílem je zvýraznit vybrané nezávislé filmy nastupující generace. Cyklus Citrus upozorňuje na originální autorská díla mimo mainstream, skutečné vitamíny kinematografie bez umělých sladidel. 
 
Vít Zapletal (scenárista a režisér, nar. 1986, Hustopeče u Brna)
Vystudoval užitou malbu na SUPŠ v Uherském Hradišti, poté režii na pražské FAMU v dílně Jana Němce a Petra Marka. Ohlas vzbudily už jeho studentské filmy: za snímek Pokoj (2008) získal Stříbrného dinosaura na festivalu Etiuda & Anima v Krakově, snímek Pět měsíců
a tři dny (2008) byl oceněn na Famufestu jako nejlepší cvičení studentů prvního ročníku. Je spoluautorem scénáře k filmům Entertainment (2010) a Road-Movie (2015) režiséra Martina Jelínka a Holka 180 (2010) 
a Cesta do Říma (2015) režiséra Tomasze Milenika. 
V roce 2011 natočil bakalářský snímek Život přede mnou, který se objevil v české soutěžní sekci Fresh Film Festu. Subtilní rodinné drama Prach je jeho absolventský film.