Stručně z LMB: Jací byli White Lies?

White Lies nemají to nejlepší zdaleka za sebou. Díky neuvadajícímu zájmu o synťákovej zvuk zní tahle londýnská parta pořád aktuálně a narvaný LMB taky mluví za sebe.

Na úvod nás teda trošku nasral začátek hluboko před osmou, aby neutrpěla nekonečná šňůra pátečních retro diskošek, ale s tím s enikdo předem netajil. Zbytek večera stál za to.

Po třech letech potřetí v Praze. S novým albem, který sice ničím nepřekvapí, ale skalního nezklame a nováčka má čím zaujmout. A velkou vlnu nováčků z našeho okolí přitáhnul předloni film Sama nocí tmou, kde White Lies měli pecku z prvního alba. To se stejně jako ty následující vyškrábalo v různejch hitparádách a žebříčcích hodně vysoko a oslovilo kvanta fanoušků, kupodivu celkem napříč všema skupinama. 

White Lies nejsou jednou z těch extatickejch kapel, kde hlavní hrdina pobíhá po pódiu, hecuje publikum a za podlomenejch kolenou s bělmem v očích vytahuje nejkrajnější polohy svýho hlasu. Tady ne. Harry McVeigh představuje umírněnýho lídra umírněný kapely, kterej i přes svůj většinou emočně strohej recitál cílí přímo na střed. Lucerna s rukama nad hlavou zpívá s Harrym až do konce. Jednoduchej celek tvořenej souborem dvou jednoduchejch součástí (stage a projev) nakonec i bez zbytečnejch keců výborně fungoval.