Den se prodlužuje, tmy ubývá a barev v ulicích přibývá. Šeď jako by z našich šatníků zmizela spolu s mizejícími pozůstatky sněhu. Slunce zažehlo plamen, který probarvuje naši duši. A co na duši, to na sobě...
Někdy se tak zdá, že dotyčného kolem-chodce prosluněné ráno přivedlo k barevnému dilematu, jakouže barvou prozáří svůj den. Rozjitřenou mysl pak zasáhlo přechodné (snad) barevné šílenství. Předpokládejme, že je to dáno důsledkem dlouhého ne-barevného zimního spánku. Dá se očekávat, že s probouzejícími smysly se také probudí naše zdravá soudnost, oprášíme zrcadlo a znovuobjevíme větu – nic se nemá přehánět.
Avšak slunce nesvítí věčně, říkám tedy vděčně: barvy vpřed!
text a fotografie: Veronika Moudrá