Strach i radost z jídla, aneb vařme (i jezme) s láskou

Žijme nejlépe jen s vodou a hodně spěme, když můžeme. Nic nám neuteče! Maximálně dobré knihy, anebo dobří přátelé a čas strávený s nimi (a tyhle dvě ztráty jsou docela bolestné)…
 
Že máte pocit, že nic bez výše uvedených věcí neuvaříte? Tak na to v 21. století rychle zapomeňte. Díky bohu!
 
Moje matka má snad každý druhý den po ránu průjem. Prý je to rodového původu, dostalo se mi odpovědi na můj dotaz, proč se jí to děje a co proti tomu dělá. Nedělá nic! Ale prý si zajde k doktorovi. Já tomuhle postoji říkám pasivní přístup. A navíc je to dle mě ztráta času v čekárně plné bacilů. Moje prohřešky? Jednoznačně čokoláda a vlastně celkově celý cukrárenský průmysl. Bohužel jsem si na cukru vybudovala během svého dětství závislost, která se mi tak nějak cyklicky vrací, dle toho, v jaký jsem psychický náladě, a co se mi v životě zrovna děje. Tahle moje neřest pak většinou věští dva (pro mě nechutné) následky: kila navíc a následné pocení se ve fitku. Ani jedno nemám ráda! Jenže protože ještě pořád žijeme ve světě, kde víc frčí hubenost, jsem do ní blázen, který se vlastně tak trochu ztotožňuje s větou, kterou nedávno pronesla zpěvačka Courtney Love: „Lidé vám odpustí všechny drogy světa (tou drogou je v mém případě cukr, pozn. autorky), ale nikdy vám neodpustí, že jste ztloustla“.
 
Nadváha je pouze vnějším projevem strachu
Takže když jsem na e-knihkupectví Martinus.cz narazila na knihu Jediná dieta, která funguje od Sondry Ray, která byla popsána slovy: Poselství fyzické a duševní transformace, neváhala jsem a knihu si objednala. S pocitem, že až ji přečtu, vyzraju nadobro nad svými „nezdravými prohřešky a kily navíc“. Jaké pak bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že se v knize ani trochu nepíše o jídle, ale o strachu, který nás dělá tlustými, zadržuje v nás vodu, unavuje nás a zanáší nás až tak moc, že někteří z nás onemocní i vážnějšími chorobami, než jen nadváhou. V knize se píše, že si máme dopřát dietu odpuštění, zříci se negativních myšlenek, zříci se představ, že jsem oběti, opustit a odpustit křivdy a staré ublížení od lidí, kteří byli, anebo stále jsou v našich životech. A prostě a jednoduše se začít milovat, žít přítomným okamžikem a myslet čistě, jemně a pozitivně a vybírat si jen dobré myšlenky i pocity.
 
V knize jsou i tzv. uvědomovací cvičení. Správně se v ní píše, že ze začátku nebude váš mozek věřit ani jedné jediné větě, která je tam napsaná. A je to pravda. Můj mozek po několika prvních stránkách vydedukoval, že to jsou žvásty a nesmysly. Jenže pak jsem si jedno cvičení jen tak zkusila udělat a doslova jsem zírala, co všechno jsem na papír v intimní samotě napsala. Kolik zranění si v sobě nesu, kolika lidem mám mnoho věcí za zlé a nad kolika blbostma, který navíc považuji za zásadní a za své, se trápím... Takže ve finále jsem ráda, že je tahle kniha součástí mé knihovny, že jsem si ji přečetla a vím, že se k ní ještě mnohokrát vrátím. Přestože není vůbec o jídle, nutričních tabulkách a plánování, co jíst a nejíst. Vlastně popisuje tu jemno-hmotnou esenci života, kterou všichni tak nějak tušíme, ale nemůžeme se jí dotknout, můžeme jí pouze pocítit. Takhle kniha nám dovolí nakouknout do našich nejskrytějších míst a zákoutí, aby nás vyčistila, pokud jí to ovšem dovolíme. A o to tady přesně jde. Dovolit si to, a prožít to a nechat to (ať je to cokoliv) odejít!
 
Vaříme s láskou a zdravě – pro dospělé i děti (protože i dospělí byli kdysi dětmi)
Když mi sotva tříletá holčička řekla větu „Mlíčko je moc zdravé. To říká moje maminka. Že je to tak, teto?“ a při tom na mě koukala těma svýma velkýma krásnýma kulatýma zelenýma očima, neměla jsem tu sílu říct jí, že maminka se plete, že mlíčko si někdy dát může, ale neměla by se jím prolévat každé ráno při snídani a ještě navíc poslouchat od rodičů, jak moc dopřává svému zdraví… Pocitově jsem byla nejdřív smutná, pak se dostavila naštvanost na ten systém vymývání mozků reklamou a pak mě napadlo, že když my, dospělí, který máme informace na dosah ruky 24 hodin denně v podobě internetu a knih, ládujeme svoje děti těmito naprostými nesmysly, je docela zbytečné očekávat, že se zdravé stravovací návyky začnou nějak masivně a celospolečensky měnit!
 
Jediné, co mě uklidnilo je, že se můžu vykašlat na celou společnost a začít u sebe. Takže! Ke knize Jediná dieta, která funguje, jsem si na e-knihkupectví Martinus.cz objednala ještě dvě kuchařky. První je bezlepková. Jmenuje se Vaříme s láskou – Bezlepková kuchařka nejen pro celiaky od Zuzany Kobíkové & spol. Jsou v ní prima recepty, jak uvařit bez lepku, bez mléka a bez vajec. Recepty nejsou těžké, což jsem potřebovala, protože mě jednak nebaví vařit složitě a dlouze a ani nejsem ten typ ženy, která se považuje za kuchařku. Spíš mě baví jíst zdravě, vybírat si, co jím a baví mě chutě. Ale jiné, než ty které jsem musela nedobrovolně snášet celé své dětství v podobě typické české kuchyně, což znamenalo knedlo vepřo zelo, knedlíky, svíčkovou, rajskou, maso na různé způsoby a koprovku… Nic proti těmto jídlům, ale chtěla jsem prostě poznat pestřejší kuchyni. Což tahle kuchařka splňuje. Recepty jsou v ní rozděleny na snídaně, polévky, bezmasá jídla, maso, ryby a drůbež, saláty, přílohy a pečivo a moučníky a dezerty. Zatím jsem u polévek :-)…. Zkusila jsem mexickou a fenyklovou. Obě za jedna – postup je popsán lehce a jasně a navíc je k receptu i extra tip navíc, jak udělat pokrm ještě chutnější. Co na knize oceňuji je to, že je v ní krásně popsáno, proč je dobré stravovat se bez lepku, mléka a vajec, jaké jsou zdravotní příčiny konzumace právě těchto surovin, pěkně se v knize popisuje i to, co znamená celiakie, co to je lepek a odkud se bere a hlavně tam je návod na to, jak pozvolna ze svojí kuchyně i stravovacích návyků vytěsnit právě lepek, mléko i vejce.
 
Druhá kniha se jmenuje Vaříme zdravě pro děti bez mléka, vajec, pšenice a sóji od Christiane a Birgit Schärf. Sice děti ještě nemám, ale můj bratr ano, takže se možná tahle kniha brzo přesune z mé knihovny na jeho kuchyňský stůl! :-)
 
Kniha je tady hlavně pro rodiče, jejichž děti jsou už od věku batolat alergická na nějakou potravinu, anebo na ní mají intoleranci. Znám rodinu, kde bylo dceři ve dvou letech zjištěno, že je alergická na vejce, mák, sezam a ještě spoustu dalších potravin, a vím, že tehdy z toho byla maminka nešťastná, protože když začala číst příbalové etikety zjistila, že vejce je přítomno v 90% produktů, které byla zvyklá kupovat a dceři dávat. Věřím, že takových rodin je hodně. A věřím, že když se toto stane, je to problém. Hlavně pro matku, protože ona je ta, která se stará o kuchyň a blaho dětí spíš než otec. Navíc, u dětí je ještě daleko větší hrozba toho, že něco pokazíme, protože děti se vyvíjejí a my jim musíme dopřát bohatou stravu, aby jim správě vyrostly kosti, zuby, mozek a celé tělo a následně aby se z nich staly zdravé, sebevědomé a schopné bytosti! Bohužel v naší společnosti ještě pořád převládají mýty typu – vápník je hlavně v mléku, proteiny jsou jedině v mase… Takže když pak řekne doktor, že dítě má alergii na mléko, jsme v koncích, protože si hned představíme, že naše dítě nebude mít dobře stavěné kosti, protože nebude pít denně dvě nebo i více skleniček mléka, jak nám to pěkně každý den opakuje reklama v televizi!
 
Přesně pro tyhle životní situace se tahle kniha hodí. Pěkně, srozumitelně a postupně vysvětluje celou problematiku výživy dětí, kteří nesmějí mléko, vejce, pšenici nebo sóju. Píše o tom, čím nahradíme všechny tyhle produkty, v jakých potravinách jsou skryty a my to častokrát ani nevíme, jakými surovinami zajistíme našim dětem právě ten důležitý vápník, ale i železo, vitaminy a omega-3 mastné kyseliny nebo kyselinu listovou. Také nabízí dietní doporučení, což znamená výčet vhodných a nevhodných potravin u kojenecké výživy, zeleniny, ovoce, obilnin, mléka, masa a ryb, vajec, tuků a olejů, sladkostí nebo již hotových výrobků či koření. Pokrmy v kuchařce jsou rozděleny podle měsíců dětí, tedy od 5. – 12. měsíce a od 13. měsíce věku. A recepty jsou rozmanité – přes kaše a nejrůznější pyré, polévky, hlavní jídla jak vegetariánská tak masitá, až po dezerty. Navíc u každého jídla je uvedena jeho výživová hodnota.
 
Pijme čistou ovocnou vodu. Třeba z Define Bottle.
Kromě toho, že mě potěšilo, že v e-knihkupectví Martinus.cz můžu sehnat knihy podobného typu, zajásala jsem i nad zprávou, kterou mi poslala před nedávnem e-mailem moje kamarádka. Je to článek o klukovi. Američanovi. Je mu patnáct let a jmenuje se Carter Kostler. Prý se naštval na velké potravinářské koncerny a jejich marketing, který cpe všem věkovým generacím ochucené nápoje typu coca cola, fanta, nejrůznější džusy a jiné „zdravé vody či šťávy“ a vymyslel tzv. Define Bottle. Je to plastová lahev, která se skládá ze dvou polovin. Do té první si každý vloží ovoce nebo bylinky, které má rád a do té druhé poloviny si nalije čistou vodu. Vše se promísí dohromady a vy pak pijete ochucenou vodu bez cukru a dalších éček, které jsou prakticky v každém uměle vyrobeném nápoji. Ani tak nejde o tu láhev, protože něco podobného můžete sehnat jak na netu, tak v prodejnách s čajem, ale spíš se mi líbí, že kluk v 15 letech má kuráž a odvahu říct „ne, sladkým limonádám“. A co víc, dokonce dostane podporu svých rodičů a jeho projekt se stane reálným. Mnoho lidí z mého okolí na Američany nadává, ale já je mám ráda, a tenhle kluk jenom potvrzuje můj pocit, že v Americe se sny stávají skutečností…