SOFIE THORSEN – MOSAIC

 
DŮM UMĚNÍ ČESKÉ BUDĚJOVICE
TERMÍN: 20.2.– 24.3. 2013
ZAHÁJENÍ: ÚTERÝ 19.2. 2013 OD 18.00 HOD.
Kurátor DU: Michal Škoda
 
Sofie Thorsen (1971) původem dánská umělkyně od roku 1999 žijící ve Vídni, připravila pro českobudějovický Dům umění nový projekt, jež volně navazuje na autorčiny práce z posledních let.
 
Thorsen se v této době věnovala především třem projektům. The Achromatic Island
(Bezbarvý ostrov, 2009) vztahující se k schopnosti vnímání a rozpoznatelnosti. Autorka zde vycházela z historie dánského ostrova Fuur, kde až do třicátých let minulého století lidé trpěli genetickou barvoslepostí. Thorsen v tomto projektu pomocí fotografie, videa a prostřednictvím textů a rozhovorů, přiblížila  tamější krajinu i každodenní život z perspektivy lidí trpících touto poruchou. Dotkla se tak tématu otevírajícího otázky vnímání reality a fikce.
 
Vedle médií fotografie a videa je pro autorku typické také využívání kreseb a koláží.
Ty se uplatnily v dalším cyklu – Spielplastiken (Hravé sochy, 2010-11), které vznikly v rámci programu zaměřeného na umění ve veřejném prostoru po druhé světové válce. Tehdy byla ve Vídni vytvořena řada sochařských a architektonických realizací na dětská hřiště. Prostřednictvím těchto utopisticky vyhlížejících plastik, jež upoutávají svou uměleckou úrovní, formou i barevností, dosti netypickými pro vídeňské prostředí v padesátých létech, se zamýšlí nad situací jejich vzniku i pohledem současné perspektivy.
 
Poslední z výše zmíněných tří projektů, poprvé představený v Kunsthaus Graz 2012,
je Schnitt A - A (Průřez A – A), odkazující k estetice forem socialistického modernismu, k prostředkům filmového jazyka i tradici „expanded cinema“, zkoumající projekční situaci a konvenci kinoprojekce. Jedná se o film, který vznikl v Bratislavě na základě architektonického díla Vladimíra Dedečka a jeho projektu z roku 1979 v podobě Slovenské národní galerie, respektive prostoru jejího kinosálu.
Thorsen zde nabízí sekvence obrazů, bohatých na kontrasty, v kolážovitém uspořádání, jež jsou věnovány filmovému jazyku světla a abstraktnímu přetvoření pohledu na expresivitu architektonické formy.
 
Sofie Thorsen ve své práci soustředí zájem především na kulturně utvářené zjevy a tvary a jejich politické, společenské i umělecko – historické kontexty. Hlavními rysy její tvorby je zkoumání viděného a vnímaného, prostřednictvím využití rozličných médií.
 
Autorka má za sebou dlouhou řadu jak samostatných, tak mezinárodních skupinových výstav. Při setkání s její tvorbou se nejedná o jakási „náhodně“ vybraná díla pro jednotlivé výstavy, ale vždy se ocitáme v prostředí komplexního projektu, vázajícího se k danému tématu i prostoru.
 
Vedle již zmíněných aktivit stojí za zmínku rozhodně také výstava v její „domovské“
berlínsko-vídeňské galerii Krobath (Berlín 2010) – Tokyo Marching Song.
Projekt, vycházející z „Tokyo March“ – což byla jedna z prvních jazzových písní v Japonsku, složena S. Nakayamou v roce 1929. Jednalo se o kontroverzní, zakázaný song, znázorňující noční život v Tokiu, jež se stal hymnou japonského modernismu. Japonský Jazz Age byl krátkým obdobím vášnivých debat, zájmu, otevřenosti a svobody v architektuře a umění a jeho zlomky lze číst stále na tokijských fasádách. Thorsen v tomto projektu pracovala především s kresbou a fotografií, které jí sloužily v rámci analýz stávajících kompozic fasád a zabývala se otázkou, jak jsou kulturní, ekonomické a politické parametry vepsány do městského, prostorového a architektonického designu.
 
Nejnovější projekt Sofie Thorsen, připravený pro Dům umění sestává se ze série koláží, jejichž základem tvarů je „mozaika“. Autorka zde vychází ze skutečné mozaiky z roku 1954, jež stále existuje na jednom z domů v 15. vídeňském okrsku od rakouského umělce Josefa Seebachera Konzuta, který je rovněž autorem mnoha vídeňských skulptur s kterými se autorka zabývala již v zmiňovaném cyklu Spielplastiken.
 
Mozaika nese název Dekoratives Band, tedy dekorativní pásmo nebo linie, která však sama není nijak výjimečně působivá. Právě tento moment spolu s formálním vztahem ke Konzutovým trojrozměrným objektům je jedním z důvodů autorčina rozhodnutí s ním pracovat.
Thorsen vnímá /jak sama uvádí / tvary mozaiky téměř, jako části skládačky puzzle, materiál, který lze upravovat a do jisté míry osvobodit od přísně pravoúhlého rámce architektury tak, aby se z něho stalo něco nového. Autorce se tak otevírá volné napojení na předválečnou abstrakci, jako například na díla Noguchiho či Hanse Arpa.
 
Stěžejní částí této metody Sofie Thorsen je rozebírání jistého předmětu na malé jednotky, které tak dokáží najednou odhalit svůj význam a dají se také upravit.
 
Autorka k tomuto cyklu mimo jiné poznamenává: „ Toto dílo je pro mne nové pro svoji abstraktnost a skutečnost, že zdroj materiálu o sobě netvrdí, že je víc než dekorativní“. To je jistě pravda s dodatkem, neboť abstraktní dílo ve veřejném prostoru ve Vídni kolem roku 1954 bylo v podstatě zcela radikální.
 
Thorsen bere na zřetel také dispozice vlastního výstavního prostoru a daří se jí tak přispět k celkové rytmičnosti prezentovaných koláží.