Smutek Ivana Hlinky

Pojďme si chvíli zauvažovat v intencích již zaniklého československého státu. Národa radši ne, ten nikdy doopravdy neexistoval, i když se jednalo o velký utopický, a zároveň pragmatický historický projekt Tomáše Garrigua Masaryka. Z tohoto úhlu pohledu můžeme směle konstatovat: Není Hlinka jako Hlinka.

Zasloužil se o Slovenskou republiku

Jméno slovenského politika Andreje Hlinky stále probouzí spíše negativní konotace, především s ohledem na to, že jím započaté národně emancipační aktivity vyústily ve vznik tzv. slovenského štátu, tedy mezinárodně-politického satelitu Hitlerova Německa. I když dnes už historici hodnocení jeho osobnosti a činů do značné míry revidují a Národní rada Slovenské republiky dokonce roku 2007 přijala  Zákon č. 531/2007 o zásluhách Andreje Hlinky o státotvorný slovenský národ a o Slovenskou republiku, nemůžeme jinak než označit Andreje Hlinku za kontroverzní postavu československých dějin.

Sportovec a trenér

To Ivan Hlinka, to je jiná. V těchto dnech by oslavil 61 let, kdyby nebylo oné osudné autohavárie. Až se bude za pár desetiletí, ale spíš mnohem dřív, znovuobsazovat České nebe, Ivanu Hlinkovi tam budou držet místo. Nejenže se jednalo o fenomenálního hokejistu (což má generace zná už jen z bájného vyprávění otců), který s bratry Holíkovými, Vladimírem Martincem a dalšími stál u jednoho z nejbáječnějších období československého hokeje (taková historie Kanadského poháru 1976 má takřka filmové parametry: je tam napětí, pot, slzy, krev i politika).

Ivan Hlinka byl navíc i naprosto výjimečný trenér. Výsledky jeho práce především na úrovni národní reprezentace jsou toho neoddiskutovatelným důkazem. Jeho úspěch se ani tak nezakládal na propracované metodice či geniální strategii, ale především na vrozené empatii a aplikované psychologii. Reprezentační výběry, s kterými vítězil, byly v první řadě skvěle poskládány, co se týče opravdových individualit, ochotných část své individuality obětovat fungování celku, jak my sportovní fanoušci říkáme (spolu s Michalem Davidem), týmu.

Když už to musí být…

Ivan Hlinka také působil jako pokorný člověk oddaný své práci (Zde opravdu nemůžu sloužit než mediálně nabytou zkušeností, tak mi odpusťte třeba i značnou idealizaci Hlinkovy osobnosti). O to tragičtěji či ironičtěji působí, jakého „politického“ ozvuku se výsledkům jeho práce, hlavně bezprostředně po vítězství jím koučovaného týmu, dostalo. Většina z nás má ještě v živé paměti to, co se v České republice dělo v průběhu naganského turnaje a hlavně po slavném vítězství našich „zlatých hochů“. Ve školách se přestávalo učit, dělníci opouštěli pásy, většinu nespokojenců na čas opouštěly chmury. Jako by se zastavil čas. Hrálo se o hodně. My neměli sice moc co ztratit, protože jsme rozhodně nepatřili mezi žhavé favority, ale prohrát nechce takřka nikdo.

A pak jsme vyhráli!!! Neskutečné, nečekané, nezměrné štěstí zalilo český národ. (Samozřejmě až na pár škarohlídů, kteří neholdují sportu, nebo prostě neholdují vůbec). A zástupy lidí vytáhly do ulic (což se pak mimochodem  stalo určitou tradicí po vítězstvích na mistrovství světa, ale už nikdy s tou intenzitou, energií). Přímý účastníci i většina ostatních prostřednictvím televizního vysílání zažili ten nejopojnější pocit spontánní manifestace národní hrdosti, pro nějž těžko nacházím v moderní české historii srovnání, snad by se daly uvést prvorepublikové sokolské slety, jenže ty nebyly ze své podstaty zas až tak spontánní.

Kde národ můj

A tady je asi ten problém. V parafrázi Škvoreckého bych ho nazval Smutkem Ivana Hlinky. Uvědomuji si, že národní hrdost či vlastenectví je do značné míry už anachronický a historicky vůbec dost pochroumaný termín. Přesto mi přijde poněkud absurdní, že se nejzřetelněji manifestuje na podnět něčeho tak do značné míry nahodilého a prchavého, jako je sportovní úspěch. A nechci tady nějak zabředat do filozofie sportu (opravdu existuje) či sociologického hodnocení téhož.

Nechci taky tvrdit, že by Ivanu Hlinkovi tyto projevy radosti a nadšení byly nějak proti srsti, ale lidově řečeno „zas tak moc je nemusel“. Byl to profesionál, pro kterého byla nejdůležitější hlavně odváděná práce, samotný proces spění k úspěchu. To, co následovalo, bral jako určitou satisfakci, ocenění, setrvačnou silou poháněnou nezbytnost.

Odpusť, Kafka, odpusť

V hodně rozvolněných souřadnicích mi Hlinkův případ připomíná situaci kolem tzv. kafkovského odkazu. Po psychické stránce byla osobnost legendárního česko-německého spisovatele židovského původu mj. stižena sociofobními sklony, Kafka trpěl depresemi a neurovnanými vztahy k blízkým i rodině. Za Kafkova života ani zdaleka nedošlo jeho dílo plného docenění, čehož se mu zpětně dostalo až několik desetiletí po spisovatelově skonu. 

Právě při vědomí Kafkovy společenské indispozice (myslím tím především to, že se mu protivil veškerý povrchní společenský humbuk) si vždy při vzácných návštěvách Prahy, když procházím ulice kolem Staroměstského náměstí a sleduji ty obchůdky s „kafkovskými“ suvenýry, ty upoutávky do podniků lákajících na Kafkův odkaz, říkám, jak asi musí chudák Franz rotovat v rakvi, jestli o tomhle cirkuse nesoucím jeho jméno ví. To už ani není smutek (jako v případě Ivana Hlinky), to je snad rovnou posmrtná nausea.