Potkal jsem jednou známého a všiml si, že má na zápěstí hodinky věhlasné švýcarské značky. Nebylo třeba bližšího zkoumání, abych na první pohled poznal, že se jedná o padělek, napodobeninu, kopii, zkrátka fíky jak víno.
„Proč nosíš fejkový hodinky?“ ptám se.
„Jak jsi poznal, že to není originál?“ ptá se udiveně známý.
„Pouťovou cetku snad pozná každý, vždyť se to leskne jak psí kulky.“
„Náhodou, mně se líbí. Přeci nedám dvě stě táců za originál, to by si snad koupil jen blázen!“
„Máš recht, vyhodit pár stovek za bezcenný krám je daleko rozumnější“.
Tato epizodka ve mně vyvolala několik otázek k zamyšlení. Co nás vede k nákupu padělaných hodinek, šperků, kabelek, oblečení a kdo ví co všeho? Uvědomujeme si, co a koho takovým nákupem podporujeme? Odkud k nám ty krámy vůbec přišly a proč se někomu výroba takových „klenotů“ vyplatí?
Faktem je, že valná většina produktů, u kterých dochází k porušení autorských práv obchodní značky, pochází z Asie. Odhady tvrdí, že Čína společně s Indií zaujímá více než 94% z celkové produkce padělaného zboží luxusních značek. Při jedné ze svých cest jsem měl možnost osobně navštívit jednu z mnoha manufaktur v jihovýchodní Číně ve městě Shenzhen. V na první pohled obyčejné městské budově probíhala právě výroba modelů těch nejznámějších značek, jako jsou Omega, Rolex, Patek Philippe, IWC, Audemars Piguet, Breguet a mnoha dalších. Odhadem 300 dělníků v několika špatně odvětraných místnostech a s mizerným osvětlením skládalo dohromady plastová kolečka hodinových strojků. Po prohlídce výroby mně místní bos nabídl katalog, ze kterého si můžu vybrat libovolný model a na počkání mi ho nechá vyrobit. S díky jsem odmítl a klidil se z toho pekla. Nedělám si iluze, že v ostatních dílnách se podmínky liší.
Jednomu by se mohlo zdát, že článek s titulkem „Fake watches are for fake people“ (Falešné hodinky jsou pro falešné lidi) vydaný roku 2009 v internetovém magazínu www.hautehorlogerie.org se naší současnosti netýká. Při bližším pohledu na česká zápěstí se obávám, že je velice aktuální i v naší krajině. Pravděpodobně cítíme nutkání si zvyšovat takzvaný machrindex a ukázat se před ostatními. Nalháváme sobě i okolí, že jsme něco víc nebo někdo jiný. Jinak si tento jev nedokážu vysvětlit. Občas se setkám s argumentem typu: „Ty značky jen profitují na svém jménu, mají nemorálně vysokou marži - to nehodlám podporovat.“ Ano, luxusní značky si své jméno cení vysoko a co je na tom špatného? Svoji dobrou pověst si musely nějak zasloužit a nikdo nás nenutí jejich produkty kupovat. Tím spíš, existuje-li bezpočet dostupnějších alternativ – originál Swiss made automatické hodinky se dají pořídit za méně než 5 tisíc, bateriové dokonce od dvanácti stovek. Rád bych Ferrari, ale nemohu si ho dovolit, tak jezdím ve Škodovce. Pokud svojí touhu po vysněném autě nedokážu ovládnout, rozhodně si nenechám vyklepat škodovácké plechy do tvaru Ferrari a místo okřídlené slepice si nalepím na kapotu černého oře. Oklamal bych tak pouze sebe. Místo toho na sobě budu pilně makat a možná si divokého supersporta jednou budu moci dovolit, možná ne. Ferrari zkrátka nechce prodávat své produkty jako lidová vozítka. Podobně jako nejpadělanější hodinářská značka Rolex není ukazatel času určený pro širokou veřejnost. To ale neznamená, že musíme chodit pěšky a místo z Rolád odečítat čas pomocí pohybu slunečního kotouče. Máme široké možnosti volby.
Kdo z vás se v mých myšlenkách našel? Jaký je váš postoj? Je správnější podpořit gigantický koncern typu Swatch group nebo raději šmelináře a de jure zloděje vykořisťujícího pár nebožáků? Buďme autentičtí, kupujme originální zboží, respektujme poctivé řemeslo, odmítejme faleš.
text Adam Urban