Šéfredaktor nakladatelství Paseka: Knižní trh se změnil k nepoznání

Knihou roku se podle porotců ceny Magnesia Litera stala Opuštěná společnost od Erika Taberyho, kterou vydala Paseka. Samotné nakladatelství letos na podzim oslaví 29. narozeniny. Pojďte lehce rekapitulovat se šéfredaktorem Paseky Jakubem Sedláčkem.
 
Jak se změnil knižní trh za tu dobu?
K nepoznání. Paseku založil Láďa Horáček na sklonku roku 1989 a už na jaře roku následujícího vydal první knížku – kultovní Váchalův Krvavý román. Mezi čtenáři tehdy panoval hlad po všem novém či dosud zakazovaném. Teprve časem se čeští nakladatelé naučili, že doprovodit knížky do tiskárny a pak je rozvézt mezi knihkupce nestačí – že je třeba jim pomoct a podnítit o ně zájem, neboť ani ten sebelepší román se neprodává sám o sobě. Někteří nakladatelé toto pochopili, jiní se přizpůsobit nedokázali a zanikli. A že se jich v 90. letech vyrojily houfy.
Dnes je trh mnohem dynamičtější a definuje jej nebývale silná konkurenční soutěž. Teritorium si čím dál tím víc kolonizuje několik obrovských vydavatelských korporací. S licencemi na knížky se také obchoduje mnohem rychleji – dřív se čekalo na zásilku zahraničních výtisků pro posouzení, dnes přistane soubor v mailu dřív, než daný titul za hranicemi vůbec vyjde.
 
Co byly největší milníky v historii Paseky?
Nakladatelský čas se měří vydáním každé jednotlivé knížky, ale chcete-li ty opravdu „historické“ milníky, budou to zcela jistě tyto: Čtyři roky po vzniku Paseky otevírá Láďa Horáček v Litomyšli nově zrekonstruované váchalovské Portmoneum a stojí u vzniku tamní restaurátorské školy, která je dnes součástí Univerzity Pardubice. V roce 1999 vychází první svazek Velkých dějin zemí Koruny české, zcela nebývalého nakladatelského projektu, jenž je bezkonkurečně největším knižním počinem české historiografie. Roku 2000 se tým nakladatelství rozrůstá o redaktory zahraničních literatur, z nichž Milan Macháček, jenž připravoval mimo jiné ceněné překlady děl Vladimira Nabokova, Salmana Rushdieho či nobelistky Alice Munroové, je Pasece věrný až do své předčasné smrti loni na jaře. V roce 2001 se Paseka stěhuje do nádherných prostor Laichterova domu na pražských Vinohradech, zrekonstruovaných opět zásluhou Ládi Horáčka, a symbolicky tak navazuje na práci předního předválečného nakladatele.
 
Jak jste se vyrovnali s úmrtím zakladatele?
Láďa Horáček vtělil do svého podniku svobodu, nekonvenčnost, odvahu dělat nové věci, radost z práce i jistý étos nakladatelské činnosti. Zásluhou jeho dcery Anny, která po něm převzala štafetu a kterou Láďa již za svého života přizval do vedení společnosti, máme to obrovské štěstí, že můžeme v tomto díle se stejnou radostí pokračovat.
 
S čím jste do Paseky před několika lety přišel, a jak se vám to daří naplnit? A jakým směrem chcete jít dál?
Paseka mě od svého začátku fascinovala, pro mě to bylo jedno z nezajímavějších nakladatelství u nás – působilo na mě zvláštní směsicí erudice, poctivosti a extravagance. Věděl jsem, že tohle všechno musí v DNA Paseky zůstat, ale že je třeba dokázat, že krásná papírová kniha obstojí i v dnešním digitálním světě a že lze pro ni nadchnout i nejmladší generace. S postupnou proměnou redakce se tohle podařilo naplňovat. Lukáš Růžička jako šéf marketingu dokázal k našim knihám přivést nové čtenáře a etabloval Paseku jako naprosto moderní, „cool“ značku. Art director Vojta Sedláček, s nímž mě mimochodem nepojí žádný příbuzenský vztah, ale pouze shoda příjmení, dal Pasece atraktivní vizuální styl, jenž je na současném trhu k nepřehlédnutí. V tomto duchu chceme pokračovat i nadále – chceme oslovovat moderní čtenáře, které zajímá okolní svět.
 
Co je současným trendem v nakladatelské praxi, a do jaké míry se vlnami zájmu řídíte vy?
Asi bychom ve vydávání knih, hlavně překladových, vysledovali určité vlny zájmu, jako je třeba žánr psychothrilleru s nedůvěryhodným vypravěčem, respektive vypravěčkou. Ale pochopili jsme, že taková nakladatelská práce nás nebaví, a vlastně ji ani neumíme. Na veletrzích ve Frankfurtu nebo Londýně nepaseme po té jediné „big book“ sezony, nepřebíjíme konkurenty v aukcích na práva. Nenaskakujeme na rozjeté trendy, které odstartoval někdo v zahraničí, mnohem raději zakládáme trendy nové. Náš lakmusový papírek je vlastně strašně prostý – vydáváme knihy, které chceme sami číst nebo které chceme dát ke čtení vlastním dětem.
 
Co v současnosti literatuře pomáhá, a co jí škodí?
Literatuře prospívá originalita a nápaditost – a to platí stejně tak pro konstrukci příběhu, jako pro prodej knížek. Pokud se z knihkupectví stanou supermarkety, budeme i ke knížkám přistupovat jako ke spotřebnímu zboží. A literatura by si jistě zasloužila i mnohem lepší a systematičtější kritickou reflexi v novinách, z jejichž kulturních rubrik bohužel čím dál víc mizí.
 
Nedávno jste vyvolali rozruch dobrým nápadem – uváděním jmen překladatelů na obálkách, také se o tom hodně psalo. Jak se to odrazilo na vašem provozu?
Co se týče provozu, nezměnilo se asi nic. Na kvalitu překladu dbáme stejně jako dřív. Grafikům přibyla jedna položka, s níž musí při vytváření obálky počítat – a není pochyb o tom, že s tím si dokážou bez problému poradit. Ale v méně materiální rovině to považujeme za obrovskou změnu. Vážíme si práce překladatelů, a proto chceme, aby byli vidět a aby si čtenáři s nimi vybranou knihu těsněji spojovali. Vždyť svůj hlas dávají do služeb autorům, které bychom bez nich třeba ani nemohli číst.
 
Které z letošních titulů Paseky byste rozhodně doporučil?
Zcela jistě komiks Ovoce poznání od švédské autorky Liv Strömquistové, neboť je vtipný, zdravě provokativní a odkrývá podstatu obrovské nespravedlnosti – staletí trvající podřízenosti žen mužům. Monografii T. G. Masaryka od Pavla Kosatíka, kterou chystáme ke stoletému výročí vzniku republiky. A z české beletrie novelu Johana, která má rovnou tři autorky – Zuzanu Dostálovou, Pavlu Horákovou a Alenu Scheinostovou.