Samir Hauser napsal knížku nazvanou Bibleee. Dostali jsme k dispozici její text, se kterým vás postupně seznámíme. S laskavým svolením nakladatelství DENUDATO, exkluzivně a na pokračování vydáme první část nazvanou Starý zákon.
Praha 1976 - 1980
Nová rodina
Jsem v Praze, mám kufr s nápisem Air Iraq, a je mi šest let. Ve vzduchu jsem se dvakrát pozvracel, takže mám mokré šaty. Matka všem tvrdila, že nejsem zvyklý létat, ale nejspíš dobře věděla, že to byla má reakce na ten zpocený dobytek v letadle. Je mi zima a poprvé v životě jsem uviděl sníh (žádný velký dojem to na mě neudělalo). Nasedám do auta a odjíždím se seznámit se svojí novou rodinou (neustále čekám, kdy monstrum zaútočí). První, co vidím, je velký šedý dům a přítulný černý pes. Tajně jsem ho kopl, ale na náladě mu to ani trochu neubralo. Vesele za mnou kulhal a kdykoliv měl možnost, olizoval mě svým dlouhým smrdutým jazykem. Přivítat nás přišla otylá žena s uspěchaným výrazem ve tváři a stiskla mě takovou silou, že jsem se v ten slavný den pozvracel potřetí. Dům měl dvě patra a byl plný překvapení. Po několika dnech jsem zjistil, že největší atrakce se ukrývá v přízemí. Na mosazném lůžku tam umírala stará, vyschlá žena – moje prababička. Hned vedle byla o zeď opřená tvrdá zdobená hůl. Neodolal jsem. A mimo to – už jsem měl plné zuby neustálého vyčkávání a ohlížení se. Rozhodl jsem se monstrum vyzvat první. Odpověd přišla záhy v podobě starého kozáka a otce mé matky v jedné osobě. Zrovna jsem se chystal zasadit zakrvácené a řvoucí peřině asi tak pátý, šestý úder, když mě něco chytlo za ruku. Otočil jsem se, abych zjistil, kdo se mě to opovažuje rušit, a uviděl vysokého vrásčitého muže s orlím nosem – mého dědu a zároveň syna mé nové hračky. Vlekl mě za vlasy až k vratům a celou dobu hystericky vykřikoval: „Čort ubíl moju mamu!“ Na poslední chvíli mě zachránila moje babička, kterou jsem si celkem oblíbil (bít jsem ji nemohl – byla velká a silná a já ještě moc malý). Přišla k dědovi (evidentně se jí bál), ukázala mu nůž, se kterým zařezávala kuřata (někdy jich běhalo po dvoře až deset bez hlavy), a mocným hlasem zařvala: „Uříznu ti hlavu a nachčiju do krku!“ V tu chvíli mi došlo, že vše teprve začíná, a těšil jsem se, až všem předvedu svoje hrdinství. Já jsem Gar, jsem hrdina a zápasím s bestiemi.
Škola
Ubytovali mě v nejvyšším patře přímo za kamenným sloupem, kterým se z domu vypouštěl dým. Dostal jsem několik napodobenin lidí, se kterými jsem mohl dělat spousty věcí nanečisto. Uřezávat jim hlavy, trhat ruce, házet je z okna a nutit je prosit o milost. Jednoho dne mi rodiče sdělili, že mě čeká nové dobrodružství – říkali tomu škola.
Byla to simulace okolního světa, kde se vás snažili naučit, jak přežít. Zajímavé na tom bylo, že vás to učili lidé, kteří na život už dávno rezignovali. Zevnitř škola nejvíce připomínala kryptu, kde se nebožtíci nějakým způsobem probudili, bezcílně bloudí dlouhými chodbami a nevědí, co si počít se životem. Nastoupil jsem v bílém obleku s velkými klopami, které byly lemovány červenou stuhou, a v bleděmodré košili s volány. Na nohou jsem měl modré lakované střevíce a voněl jsem parfémem Imperátor.
Já i moje rodina jsme se snažili udělat dobrý dojem. Hned první den mi došlo, že je to jako házet perly sviním, a že toho tady po dobrém moc nepořídím. Bílý oblek mi polil odporný zrzavý skřet inkoustem a volány mi utrhl asi stokilový plnotuk Míša ve snaze postoupit v hierarchii třídy alespoň na předposlední místo. Nebyl moc oblíbený – smrděl potem a zkaženým mlékem. Není divu, že chtěl využít takovou příležitost. Příchod iráckého prince v bílém slavnostním obleku, to byla velká šance, jak se zbavit věčného prokletí. Podle mého ty ubohé entity nejvíce dráždilo moje nezvyklé jméno, exotický zjev a aristokratický způsob vystupování. Snažil jsem se s nimi nemít vůbec nic společného. Přestal jsem dávat najevo své emoce, zásadně jsem s nikým nemluvil, nikdo mě nesměl vidět jíst nebo pít a na toaletu jsem chodil pouze doma. Poslední věc se mi stala osudnou. Při hodině pohybu jsem statečně bojoval s obsahem svých střev, který toužil po svobodě, ale nakonec jsem podlehl. To, co následovalo, se nedá ani popsat. To ponížení bylo obrovské. Nejenže jsem se stal terčem jejich posměchu – to na tom bylo to nejmenší, ale zjistil jsem, jak jsem slabý. Monstrum muselo být někde uvnitř mě. Stalo se mojí součástí. Mám nového, mocného nepřítele – sám sebe. Já jsem Gar, jsem hrdina a zápasím s bestiemi.
Oběť
Starý kozák mně často vyprávěl o tom, co všechno v životě prožil. Vyrůstal v Rusku a zažil velké povstání chátry. Mluvil o tom, jak spolu s ostatními bolševiky raboval Zimní palác. Jak se svými kamarády ničil vzácné obrazy a kálel na drahé goblény. S nostalgií v hlase vzpomínal, jak posléze jeho přátelé umírali hlady, jak by on umřel také, nebýt toho, že netrpěl zbytečnými předsudky a živil se během hladomoru lidským masem.
Po válce, kterou strávil v Praze, byl dokonce poctěn jakýmsi vyznamenáním. Stalo se to po oficiální kapitulaci Německa. Kozák se procházel s kamarády – ožralý vodkou a ozbrojen samopalem. Schovali se do křoví poblíž železničního mostu a číhali na svou oběť. Naštěstí to byl – namísto dětí, žen a starců – mladý důstojník SS s rukama nad hlavou. Kozák pro jistotu počkal, až uvidí jeho záda, a potom ho sundal (jak s oblibou tvrdil – jako koroptev).
Z jeho vyprávění jsem jasně pochopil jedno: lůzu je dobré mít na svojí straně a co nejvíce ji zaměstnat, aby se nezačala nudit. Rozhodl jsem se převzít moc ve třídě. Žádná osobnost, žádný přirozený vůdce tam naštěstí nebyl. Stačilo stvořit symbol a ten společnými silami zničit. Tím se stal jeden zrzavý hoch. Můj geniální plán spočíval v tom, označit ho jako vyvrhele. Posloužilo mi k tomu pár cetek, které jsem strčil nevinnému, leč mnou nenáviděnému chlapci do tašky. Aby bylo dílo dokonalé (jsem velice důsledný), přihodil jsem mošnu na peníze, kterou jsem chytře odebral staré lidské samici, která nás hlídala; vše proběhlo tak, jak jsem si představoval. Prohledali nám věci (já měl v tašce jen sešity a obrázek Lenina – řekl jsem jim, že mi ho matka přibaluje s sebou pro štěstí). Poté našli návnadu a vyvlekli nelidsky řvoucího chlapce ze třídy. Vrátil se asi za hodinu naprosto otupělý. Rezignovaně seděl s hlavou v dlaních a snažil se, aby nikdo nepoznal, že vzlyká.
Děti byly vyvedené z míry a překvapeně mlčely. Přišla moje chvíle. Do ticha zazněl můj sametový tembr: „Je zrzavej, krade, a potom brečí.“ To stačilo. Publikum bylo moje. Všichni se smáli a ti otrlejší po něm hodili i gumu (to budou moji pochopové, musím je mít stále na očích a včas je odstranit). Přišel čas prohlásit se králem. Vstal jsem, zezadu přistoupil k té nebohé trosce, a zabodnuv mu svoje psací pero do ruky, stvrdil jsem tak svou vůdčí pozici: „Podívejte se, teče mu krev“ – dokonáno.
Gilotina
Je mi 10 let, mám nové kolo, a jsem zcela oddán myšlence na ovládnutí školy. Postupem času jsem se ve třídě vypracoval do role opravdového tyrana. Díky své genialitě jsem přicházel na stále rafinovanější způsoby mučení, což uvádělo krvežíznivou lůzu do stavu naprostého blaha.
Mým pacholkem byl tlustý a naprosto bezcharakterní Míša (o kterém už byla řeč) a poďobaný Venca, který mne zaujal svým nízkým iQ a neobvyklou krutostí. Jeho velkým koníčkem bylo zapalování živých koček a polykání cizích výkalů (za příslušnou úplatu). Tyto kreatury vykonaly jakýkoliv můj příkaz bez odporu – díky své animálnosti vycítily, kdo je jejich pánem. Pravidelně jsem pořádal exhibice, při kterých jsme mučili našeho otroka. Oblíbená hra bylo zavření zrzouna mezi tabule a jeho následné přidušení. Jednou jsem listoval v knize o povstání jakýchsi špinavců kdesi ve Francii a objevil gilotinu. Rozhodl jsem se ji zavést ve třídě. Kozák ji s radostí vyrobil ve své sklepní dílně (řekl jsem mu, že chci ve škole zorganizovat povstání spodiny a tímto budem stínat ty, kdo nemají mozoly na rukách). Gilotina vypadala impozantně – vysoká konstrukce byla vyrobena z modřínového dřeva a plech, který měl stínat hlavy, se nádherně leskl.
Kozák dlouho protestoval, když jsem mu sdělil, že plech nemá být ostrý a má se zastavit těsně nad otvorem pro hlavu. Říkal, že poloviční práce je na nic, a že takhle se revoluce nevyhrává. Nicméně gilotina stála v mém pokoji a čekala na svého prvního zákazníka. Náš otrok měl v tom týdnu narozeniny a my se rozhodli uspořádat pro něho velkolepou oslavu. Byl dost zaskočený, když jsem mu podal ruku, uzavřel s ním mír a pozval ho na večírek. Sdělil jsem mu, že ho berem do party, a tím že naše nepřátelství končí. Na oslavu dorazil s mírným zpožděním a přinesl nám žvýkačky, jak se na správého člena party sluší. Celý večer vyprávěl vtipy a netušil, že úsměvy všech přítomných nevyvolává jeho smysl pro humor, ale touha po jeho utrpení.
Asi v šest hodin přišel čas seznámit ho s realitou. Odvedli jsme ho do vedlej‐ šího pokoje a ukázali mu náš skvost. Okamžitě pochopil. Připomínal mi psa, kterého jsem kdysi nalákal domů s nabídkou jídla a přístřeší a posléze ho ubodal (potřeboval jsem jeho lebku pro indiánský totem). Tlustý Míša odsouzenci utrhl límec a poďobaný Venca ho dokopal pod gilotinu. Svázali jsme mu ruce za zády nechali ho ješte chvíli naříkat. Když sjížděl nůž gilotiny dolů, naše obět se strachy pokálela. Ten křik byl opravdu inspirující. Posléze jsme ho vykopali brečícího ven z domu. Já jsem se ještě odebral pročíst si před spaním dějiny kriminalistiky a moji pochopové šli společně onanovat nad novým, vzrušujícím prožitkem. Bezstarostné mládí.
_KONEC STARÉHO ZÁKONA_