Rozhovor: Zpěvačka Never Sol o Red Bull Music Academy

Česká zpěvačka Sára Vondrášková aka Never Sol se před pár dny vrátila z Red Bull Music Academy – mezinárodního hudebního workshopu, kterého se každoročně zúčastní 60 pečlivě vybraných talentů z celého světa. Jakou inspiraci si Sára přivezla z Akademie domů a s kým se jí nejlépe pracovalo?
 
Akademie je rozdělená na dva turnusy po 14 dnech, během kterých jsou na programu přednášky zásadních jmen hudební scény, společné sessions ve studiích a živá vystoupení. Letošním místem konání bylo Tokio.
 
Záznam live vystoupení Never Sol na festivalu EMAF Tokio.
 
Máš pocit, že tě RBMA posunula nějakým novým směrem?
Akademie mi dala mnoho nových podnětů a inspiraci pro další práci. Jak pro skládání a práci s materiálem, tak pro živé hraní, kde mám mnoho nápadů, jak věci posunout dál. Získala jsem také o něco větší povědomí o hudbě, kterou jsem slyšela poprvé a o které bych se ráda dozvěděla něco víc. Asi nejdůležitější poznatek, který jsem si odvezla, je to, že si každý může dovolit víc riskovat a dělat věci, které nejsou v rámci toho, co jsme zvyklí vnímat běžně. Každý, ať už z lektorů či participantů, měl svůj osobitý přístup, který ale získal jen proto, že mu bylo jedno, jak se okolní svět točí.
 
Ty jsi byla v únoru v Bratislavě na Red Bull Bass Camp, což je lokální zmenšená obdoba Akademie. Jak bys tyhle dvě události porovnala?
Bratislavský Basscamp byl v mnoha věcech jednodušší. Hlavně jde asi o jazyk a o to, že se participanti znali předem, takže od začátku panovala víc uvolněná atmosféra. Tady bylo ze začátku těžší vytvořit si s někým silnější vztah – bylo nás dvakrát tak víc a času pro opravdové poznání druhého bylo méně.
 
V průběhu 2 týdnů, co jsi v Tokiu byla, jsi pracovala i v programech a s technikou. Jaký software nebo mašinka tě nejvíc bavila?
Chci si na živé hraní pořídit nějaké efekty. Jak na zpěv, tak na ostatní nástroje. Taky jsem byla překvapená, kolik lidi používá ke své následné práci nahrávadlo a následně z něj vytváří vlastní samply. To mě láká hodně.
 
Každý tu cítil hudbu jinak a bylo osvěžující vnímat různé přístupy a učit se z nich. S kým sis ve studiu padla do noty a co z toho vzniklo?
Nejvíc jsem pracovala s Anou (Parachute Pulse) a Basak (Ah! Kosmos). To byly takové moje spřízněné duše, jak po hudební, tak po lidské stránce. Občas jsem někomu nazpívala druhý hlas nebo jsme jen tak nahodile jamovali s ostatními, ale opravdovou práci na jednom tracku jsem strávila jen s Anou a Basak. Na konci mě potěšila úplně spontánní spolupráce s Lafawndah, se kterou jsme nahrály vokály k věci, co mě produkcí uchvátila na celé Akademii asi nejvíc. Hodně syrový industriální zvuk a k tomu frázování s úplně jiným přístupem, než který mám já - to mě hodně inspirovalo. Každý tu cítil hudbu jinak a bylo osvěžující vnímat různé přístupy a učit se z nich.
 
Předpokládám, že jsi hlavně zpívala a hrála na klávesy. Podílela ses na nějaké skladbě i produkčně?
Produkčně jsem se podílela na tracku, na kterém jsme pracovali s Anou a Basak. Ana i Basak studovaly produkci a byly mnohem dál než já, ale vše mi vysvětlovaly a do věci jsme zasahovaly rovným dílem. Neměla jsem ani jednou pocit, že tam jsem jako zpěvačka nebo hraju jen na klávesy.
 
Jedna z tvých písní je zprodukována jen z tvého hlasu. Je to experiment, nebo to chceš nějak rozvíjet?
To byl experiment. Ale práci s hlasem se chci určitě věnovat víc. Myslím, že je to tak charakteristická věc, že je dobré jí dávat v písních prostor – tvořit zvuk, který jinde nenajdeme. Může to posunout zvuk písničky úplně někam jinam.
 
Který byl nejnáročnější den za těch 14 dní? A který tě naopak nakopl energií?
Nejnáročnější byla asi úvodní lekce, kdy jsme měli pouštět vlastní tvorbu. To jsem byla nervózní a i potom jsem z toho byla dost nesvá. Nejvíc mě nabily některé prednášky a to, když se nám něco povedlo ve studiu.
 
Jsou nějaká slova, která zazněla na přednáškách, co ti utkvěla v paměti?
Průchozím motivem celé Akadmie byla myšlenka, že je nejdůležitější jít pořád dál a hledat něco nového, nebát se změny. V dnešním světě je to docela komplikované téma, jelikož se všichni trochu bojíme, jaký vliv na nás má technika, že se odosobňujeme a realita získává trochu jiný smysl. V elektronické hudbě vnímám tohle úplně stejně - občas přemýšlím, jestli se výsledek a produkce příliš nevzdaluje od reálného přirozeného základu.
 
Možná si občas myslíme, že hudba i vše ostatní spěje někam do míst, kde už je málo věcí opravdových a přirozených.
Toho se nebáli ale ani ti nejstarší a, jak by se dalo čekat, nejkonzervativnější lektoři. Všichni byli pro změnu, nikdo se jí nebál. Možná si občas myslíme, že hudba i vše ostatní spěje někam do míst, kde už je málo věcí opravdových a přirozených. Ale je to jen o tom, jak moc máme otevřenou mysl vnímat, co je přirozenost. Přirozenost se totiž přirozeně mění, nejde to zastavit.
 
Vedl tě v Tokiu někdo ke zpěvu? Odvezla sis nějakou dobrou radu?
Ve zpěvu asi ne, vše bylo víceméně o produkci nebo o nějakém filozofickém přístupu k věci, nic natolik konkrétního. Odvezla jsem si ale to, co jsem pozorovala u ostatních – větší svobodu a že dokonalost je ta největší nuda.
 
Na co byl čas ve volném čase?
Volný čas nebyl. :-) Ale zůstala jsem v Tokyu o pár dní déle, takže jsem to dohnala.
 
Našla jsi ve městě místo, kam byses ráda během procházek vracela?
Tokio je celé krásné, ale asi nemám své vlastní místo. Jednou bych se ráda vrátila do okolí Akademie a zavzpomínala.
 
Jako každý z účastníků jsi i ty měla živé vystoupení – hrála jsi na festivalu EMAF Tokio. Při poslechu záznamu z toho mrazí po zádech, zdá se, že sis to užila… Jaký to byl koncert?
Atmosféra byla krásná, úžasný festival v opravdu skvělém klubu. Nejhezčí bylo, že na každý koncert přišli všichni participanti a fandili. Takovou podporu jsem zažila jen párkrát. Bylo ale trochu těžké hrát, protože kromě asi 2 dalších participantů všichni hráli elektroniku a taneční věci. Trochu jsem se bála, jak to ostatní přijmou a co budou říkat. Ale i ti, jejichž hudební duše leží v technu, přišli, že se jich to dotklo, a to je pro mě asi největší satisfakce.
 
Vůbec nezáleží na tom, kdo co hraje, ale co do toho dává a proč to dělá.
Musím říct, že jsem to cítila stejně. Techno vůbec neposlouchám, ale když jsem slyšela naživo Xosar, tak mě to zasáhlo. Když cítím, že někdo do hudby dává emoce a dělá to úplně upřímně, pak je najednou jedno, že je to hudba, ke které bych si normálně cestu hledala složitěji. Vůbec nezáleží na tom, kdo co hraje, ale co do toho dává a proč to dělá.
 
Odvezla sis z Tokia nějaké podněty či náladu k textům svých dalších písní?
To je těžké říct, texty mě vždy napadnou dost nahodile, takže je to možné, ale zatím nemám ten pocit. K hudbě ale určitě.
 
Když skládáš novou písničku, z jaké části procesu máš největší strach?
Asi z konečného výsledku. Je mnohdy úplně jinde než prvotní pocit, nálada a nějaký náčrt, který má pro mě ale vždy největší sílu. Takže největší výzvou je co nejvíce dodržet původní pocit a myšlenku.
 
Kdy začneš na nových skladbách pracovat?
Na nových písničkách začnu pracovat okamžitě, jsem plná nových nápadů a chci začít co nejdřív, než vše zapomenu. :-)