ROZHOVOR: TERRENCE WINTER, jeden z tvůrců seriálu VINYL

Seriál VINYL hýbe světem a sbírá nadšené reakce. Sedmdesátkové retro u nás můžete vidět na HBO. Máme pro vás interview s TERRENCEM WINTEREM, který Vinyl produkoval a zároveň je jedním z tvůrců, v minulosti bodoval třeba Vlkem z Wall Street.
 
Vy jste s Martinem Scorsesem již spolupracoval několikrát. Co je na vašich scénářích a na jeho režii tak zvláštního, že fungují tak dobře dohromady?
 
TW: On byl ten co mě poprvé inspiroval - jeho filmy, zejména pak Taxikář (Taxi Driver), byly důvodem, proč jsem začal psát. Takže, co do tónu, jsem vždy cítil, že jsme sehrání.
Myslím, že máme podobný smysl pro humor a i podobný způsob vyprávění. Smějeme se stejným věcem a stejně věci nás inspirují, a myslím, že v tom smyslu to byla velmi jednoduchá spolupráce. Když jsem psal Vlka z Wall Street (Thé Wolf of Wall Street), jedna z prvních věci na kterou jsem se ho zeptal byla: jak to na vás působí z hlediska žánru? A on odpověděl, no, já v tom vidím podobnost s Mafiány (Goodfellas) a Kasinem (Casino).
A já na to, no to je skvělý, tak já mužů napsat variací na tohle téma, a to jsem taky udělal. A pak Impérium – Mafie v Atlantic City (Boardwalk Empire) bylo trochu odlišné, ale šlo vlastně pouze o to, aby jsme k tomu z kreativní stránky přistupovali stejně.
 
Všechny tři také pojednávají o impériích v rozkladu- proč vás oba tato myšlenka tolik přitahuje?
 
TW: Pro mě je vždy zajímavější, když se někdo nachází na konci, když se svět kolem něj rozpadá a v Richieho případě se opravdu jeho svět na konci pilotů bortí -- než když všechno jde jak po másle, a jste na samém vrcholu. Když píšu, jsou pro mě lidí pod tlakem vždy zajímavější.
 
JAKO ROCKY
Proč si myslíte, že na na to divák tak dobře reaguje?
 
TW: Protože je to něco, co se týká nás všech. Málokdo z nás vede bezproblémový, idylický život, lidé si spíš rádi zanotují o tom, co je trápí - člověk ví, jaké to je, když se mu nedaří a nebo se snaží z něčeho vycouvat. Jako Rocky, každý ví, o co tam jde, a je jedno jestli jsi boxer nebo něco jiného. Víš, jaké to je být outsiderem, o něco se snažit, a držet se toho zuby nehty.
 
O: Jak jste se původně do projektu zapojil?
 
TW: Začalo to v roce 2008, když už existovalo několik verzi na celovečerní film, které nefungovaly. Napsal jsem své verze a jedna z nich nám přišla zdařilá. A všichni byli nadšení, a studio vážně začalo přemýšlet o tom, že se do toho pustí. A pak se v roce 2009 zhroutila ekonomie. A telefon najednou přestal zvonit. A bylo velmi jasné, že se nikdo nepustí do tři-hodinového epického filmu, který pokrývá 40 let jedné éry. Ale když se nám tahle informace potvrdila, řekl jsem si skvělý, tak pojďme znovu vynalézt kolo. Co takhle televizní seriál?
 
PUNK A HIP HOP ZA PŮL ROKU
O: Proč jste si vybral zrovna rok 1973?
 
TW: 1973 byl rok, kdy se zrodil punk, disco a hip hop, během asi šesti měsíců a nějakých pěti mil od sebe v New York City. První hip-hopova party se odehrála tenkrát v létě v Bronxu; poprvé, co někdo pouštěl dvě desky najednou, a jedna deska se smíchala s další ve prostřed taktu. A v tom roce New York Dolls ustoupili začátečním kapelám punku, elevision a Ramones se objevily asi 8 měsíců na to. Bylo to velmi zajímavé a plodné období pro hudbu, a to na tom bylo to neodolatelně.
 
O: Kolik jste toho už věděl o hudební scéně té doby?
 
TW: Bylo mi 13 a žil jsem tenkrát v Brooklynu. Zoufale jsem si chtěl prozkoumat Manhattan, ale bylo to asi rok před tím, než jsem si dodal odvahu sednout na metro a zajet na Times Square a sám se tam potloukat. Nahánělo to starch, ale zároveň to bylo strhující a prostě úplně odlišné město než je dnes – šíleně odlišné. Vždycky jste cítil tep adrenalinu – jako by se každou chvíli mohlo cokoliv stát, a taky se stalo. 
Panovalo bezpráví, které vám propůjčilo možnost osobní svobody, bylo to jak na divokém západě. Zločinnost byla strašně vysoká – myslím, že v roce 1973 napočítali v New Yorku něco jako 2000 vražd. Minulý rok jich bylo 162. To je o 92 procent méně.
A podobně cifry se týkaly všeho - přepadení, střílení, loupeže, všechno možné. Do vašeho auta se věčně někdo vloupával - nechal jste odemčené dveře, doufaje, že aspoň nerozmlátí okna, aby se přesvědčili, že v tom autě nic nemáte. Nestýská se mi po pocitu, že musím každých pět minut knotrolovat co se děje za mnou, to opravdu ne. I když si to lidé chtějí romantizovat; jo, Time Square, to bylo fakt cool. Nebylo. Nic nebylo cool na tom, že vás někdo přepadl s nožem v ruce. Dnešní verzi preferují; o té druhé můžu psát.
 
HUDBA UŽ NEHRAJE ROLI
O: Ale nechybí tím něco? Je nyní těžší etablovat undergroundovou scénu?
 
TW: Ano, zda se, že hudba už nehraje tak velkou roli. V sedmdesátých letech psali lidé protestní songy o válce ve Vietnamu, a mladí lidé byli zapojení do politiky. Dnes vám mladý člověk ani neřekne, kdo je viceprezidentem. Je to opravdu smutné. Pomalu jsme se stali posedlí víc tím, co dělá rodina Kardashianů a když jde o to, co se děje ve vládě, koukáme úplně jiným směrem.
 
A pak je tu ta záludná idea, že když zpochybňujete vládu, nemilujete Ameriku... O čem to mluvíte? Že chci něco zlepšit, neznamená, že to nemám rád.
 
O: Vychází některé postavy ve Vinylu z lidí, které jste znal nebo potkal?
 
TW: Richie je amalgám asi tak deseti různých představitelů nahrávacích společnosti, o kterých jsem četl, a je taky trochu Bobby - vžil se do té postavy, a vytvořil si z ní vlastní. Ostatní postavy jsem napsal, ale oni jakoby oživnou. Jestli jsou inspirovaný konretnimi lidmi nebo ne, staly se nyní opravdovými lidmi, i když jsou fiktivní. Je to tak osvobozující, nemusím se držet životního příběhu specifického člověka; mužů si ho prostě vymyslet.
 
O: Nakolik přispěl Mick Jagger k autentickému zobrazení hudební scény?
 
TW: Hodně. Je jasné, že si tu dobu prožil, a to doslova na pódiu, a v době, kdy se to vše odehrávalo, takže byl obrovským zdrojem, a dohlédl na to, abychom se neodchylovali od reality ohledně hudby, představení, nahrávání, a toho jak umělci jednali s nahrávacími společnostmi. Dovedete si představit, jaké bohatství informací v sobě má.
 
Jeden z konkrétních příkladu je když vysvětloval přípravu na show, obzvlášť jak se připravuje hlavní zpěvák kapely, jak o sebe musí pečovat. Podobně, jako když se sportovec připravuje na zápas. Všichni ostatní vidí fanynky a mejdany, zatímco zpěvák popíjí čaj a snaží se moc nemluvit.
Je to zaměstnání, je to showbusiness, je to business. Samozřejmě to vypadá, že jde o srandu a šílenství, a o tom často také je. Ale je to opravdický business, a to znamená hodně zkoušení, přípravy, jde o velmi specifickou vědu.
 
O: Vy tu podnikatelskou stránku v seriálu líčíte a podtrhujete dost, není to taky tak trochu depresivní?
 
TW: Jo, je. Bohužel takový ten svět je, alespoň jaký byl v roce 1973, a jsem si jistý, že dnes je to podobně, možná méně, možná stejně. Když jste byl novým umělcem a neměl jste žádnou moc a špatně zastoupení, dostal jste od nahrávací firmy mizernou nabídku. Richie to pro nás to v pilotu rozebírá takto: pro nás je všechno na hranici rentability, protože všechno vychází z dohody s umělcem. Takže pokud nemáte právníka, který nad vámi drží ochranou ruku, a většina právníků chce pracovat s námi, takže moc netlačí na pilu, je všechno zmanipulováno ve prospěch nahrávací společnosti. Takže musíte fakt prodat nespočet desek, aby jste něco pořádného videlal.
Sportovci nebo boxeři, víte, ti na tom tradičně také nejsou moc dobře. Profesionální boxer, který skončí svou kariéru a je finančně zajištěný, to je vzácnost. I u těch největších šampiónů.
 
O: Myslíte, že to má něco společného se společenskou vrstvou? Protože v boxu nebo v hudbě často pochází hvězdy z chudších vrstev?
 
TW: Ano, zda se, že často jde o méně sofistikované lidí, kterých se ujmou nečestní, ale vychytralí lidé, lžou jim, na jednu stranu jim říkají jaké jsou hvězdy, a na druhou je o všechno okrádají.
 
O: Postava Bobbyho, Richie, je úžasná. Je antihrdina?
 
TW: To záleží na tom, jak se na něj díváte. Já vidím chlapíka jako je Richie Finestra a rozesměje mě. Ale také chápu, že jsou lidé, na které působí jeho chování otřesné, a myslí si, že je šílence, který nahání strach. Ale já vyrostl s tuctem Richie Finestru, a to byl samy štěkot, kousanec nikde, tedy alespoň většina z nich – jsou hlasití a drsní a pošetilý, a někdy i násilní, ale abych se vrátil k Martinovi Scorsesemu, a k tomu že svět vnímáme podobně; my se takovým typkum smějeme, připadají nám srandovní. Mě je Richie ohromě sympatický, i když je na lidí zlý. I přesto je zábavný.
 
 
O: V pilotu jste dal Richieum skvělou větu, že je to jeho příběh zamlžen hovadinami. Udělal jste to proto, aby jste ho nastavil jako nespolehlivého vypravěče?
 
TW: Ano, rozhodně, a je to záměrně. Mrkám tím na obecenstvo, a říkám tím: neberte to tak vážně, nepište mi emaily typu “ve skutečnosti tohle byla beckova strana toho či onoho alba. Protože Richie si to přesně nepamatuje. Richie si pamatuje víceméně jak se co stalo a je to tak fajn, tak buďte v pohodě a užijte si to; tohle je show o rock and rollu, a rock and roll má být zábavný. Je to všechno hodně reálné, o tom jaké to tenkrát asi tak bylo, tak si to užijte.
Je to skvělá únikovka.
 
O: Prý se můžeme těšit na více flashbackovych scén; jak daleko do minulosti budeme putovat?
 
TW: Zatím jsme se vraceli do padesátých let. Také jsme strávili nějaký čas v New Yorku šedesátých letech, s Andym Warholem a Velvet Underground v roce 1965 a 1966. To byla zajímavá doba.
Ale Richie se narodil v třicátých letech, takže vyrůstal ve čtyřicátých letech a možná ho v určitém bodě potkáme jako dítě. V pilotů se zmíní o skvěle hudbě, kterou měl rád, Louise Jordána a různé swingové kapely, a já bych i z toho něco rád vybral.
 
O: Pro seriál jste znovuvytvořil mnoho autentických míst, mohl by jste nám jich několik přiblížit?
TW: Moc mě bavilo třeba Max's Kansas City [klub na Manhattnu], asi blok a půl od původního místa, hned za rohem. Lidí v sousedství se divili, jestli budou znovu otvírat.
Točili jsme na Coney Island [starý a známý lunapark v Brooklynu], to byla zábava, u Cyclonu [původní dřevěná horská drahá], a postavili jsme Thé Dóm, to byl klub v East Village [Manhattan], kde hráli Velvet Underground. Také jsme znovu vytvořili Hudební akademii (Academy of Music), která byla později přejmenována Thé Palladium na 14. ulici [Manhattan].
Seriál VINYL můžete sledivat na HBO.