Rozhovor s nevidomým běžcem, Ondřejem Zmeškalem

42 kilometrů. 5164 kamenných schodů. 21. květen 2016. Maraton na Velké čínské zdi. Nevidomý Ondra Zmeškal ho jede pokořit společně se svým trasérem.  O životě ve tmě, lásce k běhání, i o tom, že nikdy není pozdě „začít znovu“ se dočtete v rozhovoru níže.
 
Tvůj příběh by mohl být velkou inspirací pro ostatní: před několika lety jsi náhle oslepl. Životní situace, která by mnoho lidí položila na kolena. Tys ale nefňukal a šel jsi dál. Jak jsi zvládl neztratit motivaci a znovu uvěřit, že svět je přeci jen hezké místo? Co bylo hlavním hnacím motorem?
Nejsem žádný chlapík ze železa a začátky slepoty nebyly lehké. Říkal jsem si: Proč zrovna já, proč ne někdo jiný? Proklínal jsem svět, jak je nespravedlivý! Až po nějaké době jsem začal znovu hledat sám sebe a říkal si, co vlastně chci. Začal jsem znovu pracovat v mém původním zaměstnání, v zahradnictví. To byla asi ta první vzpruha a motivace dělat to, co mě baví. Mám velké štěstí, protože kolem sebe mám fajn rodinu a kamarády, kteří mě podporují. Později jsem se dostal i ke sportu, se kterým jsem se po ztrátě zraku v duchu rozloučil. Myslel jsem si, že to zkrátka ve tmě nepůjde.
 
Jak ses vůbec dostal k běhání?
Sport jsem měl rád odmala a bavilo mě snad vše. Od cvrnkání kuliček až po atletiku :-D K běhu jsem se dostal úplnou náhodou a ten moment mám před sebou, jako by to bylo včera. Jednou přijel kamarád Lukáš a říkal, že bychom mohli začít společně běhat. Vtipkovali jsme, že třeba jednou pojedeme na olympiádu. Pro mne to vtip nebyl, opravdu jsem začal běhat: cestou na vlak do práce se svým vodícím psem Blackem.
 
Popiš nám své běžecké starty. Na jakých trasách jsi začínal a jaký nejvíc extrémní závod jsi zatím běžel?
Můj první start pro mě začal od vlastního domu po místních pěšinách a silnicích. Pak jsem se dostal k opravdovému závodu. První byl v Brně na Runtour s kamarádkou Ivčou, kde jsme se zúčastnili závodu na 5km. Extrémních závodů za sebou zatím moc nemám: 1 km běhu naboso v pražské Hvězdě byl docela extrémní zážitek. Cítit pod nohami každý kamínek a vnímat teplotu půdy. Po tomto bosém závodu jsem si šel vyzkoušet chůzi po rozbitém skle. Měl jsem větší obavy než malé děti, které na tuto atrakci stály frontu přede mnou. Přešel jsem pár kroky přes skleněnou dráhu a celou dobu jsem měl v ruce složenou slepeckou hůl. Pán, který nás tam fotil, se mne vyděšeně ptal, jestli náhodou nemám dynamit. Když zjistil, co mám v ruce, hluboce se omlouval a snad i červenal. ☺ Je stejně zvláštní, kolik zábran lidé mají, aby se mnou normálně komunikovali. Proto bych chtěl svůj svět lidem blíže přiblížit. Nevidomí přeci nekoušou…
 
Jaké pocity během běhu zažíváš?
Dobrá otázka. Poslední dobou se mě na to ptá spousta lidí. Já na to mohu jen říci: Zkuste si dát přes oči šátek a běžte. Zažijete opravdu zvláštní pocity. Ze začátku je to pocit strachu a nejistoty, ale postupem času se osmělíte a začne vás ten adrenalin bavit. Poslední dobou při běhu přemýšlím nad tím, co napsat na blog, co na Facebook našim fanouškům. Vymýšlím i vtipné fotky☺ Teď jsem se dlouho zabýval tím, jaké odměny nabídnout fanouškům v projektu na Hithitu.
 
21. května se chystáš na jeden z nejtěžších maratonů na světě – maraton na Velké čínské zdi. 42 km trasa vede po starobylé části zdi, vlní se mezi jednotlivými věžemi, běžci musí zdolat více než 5164 kamenných schodů, to je pořádná fuška. Jak se na maraton připravuješ?
Trénuji téměř každý den, protože tento závod nepřipraveným neodpouští. Každý týden mám v nohách mezi 60-70 kilometry a běhám jak do kopců, tak i po schodech, kterých nás tam čeká požehnaně.  
 

Fanoušci ti mohou pomoci splnit sen na crowdfundingovém portále Hithit, kde momentálně sbíráš finance právě na tento ultratěžký maraton. Jak Tě napadlo jít cestou crowdfundingu?
Dostat se do Číny na maraton s sebou nese i velké náklady. Nemohu jet sám a nikdy jsem tak daleko necestoval. Náklady na účast mého týmu v Číně dohromady dosahují 250 000 Kč. Financovat sami si tuto cestu nemůžeme. Proto jsme oslovili na pomoc Hithit. Jsme skromní a z obav, abychom o peníze nepřišli, jsme nastavili nízkou cílovou částku. Báli jsme se, že nevybereme ani polovinu. To jsme ještě netušili, že budeme nepsanými skokany roku. Neuměl jsem si dosud ani představit, kolik lidí mi fandí. Někteří mi to ani neřeknou, někteří se díky Hithitu odvážili mi napsat osobně. Toho si velmi vážím. Když se nad těmito řádky zamýšlím, právě všichni tito lidé jsou mým hnacím motorem, protože vidím, že to, co dělám, má smysl.
 
Při závodech běháš vždy se svým trasérem. Kdo to je a jak ti při běhu pomáhá?
Bez traséra se bohužel neobejdu, je zkrátka na mých cestách, je jak ten bystrozraký z pohádky. Musí koukat kolem sebe a včas varovat, abych neskončil hlavou v roští nebo někde ve struze. Nejčastěji běhám se svým trasérem Lukášem, který mě povede i na Velké čínské zdi. Teď běhám i se členy místního sportovního klubu Atletik Třebíč a za to jsem velmi rád.
 
Budou moci čtenáři sledovat tvou cestu na maraton online?
Zatím si nejsem vůbec jistí, jak to bude v Číně s internetovým připojením. Budeme se snažit všechny mé fanoušky i čtenáře informovat o dění na naší cestě na blogu www.blindman.cz i na našem Facebooku. Snad se nám podaří vymyslet i nějaké streamové vysílání. A aby toho nebylo málo, chci po svém návratu vydat Můj čínský deník, kde bude i mnoho bonusových informací. Po návratu chystáme také pár přednášek, kde budeme vyprávět o našem putování do Asie.
 
Co rád děláš ve svém volném čase? Co, kdo nebo jaký další sport tě nabíjí?
Teď chvíli nebudu mluvit o sportu, protože mám i jiné záliby, a to zahradu. Pěstuji bonsaje. Mám rád přírodu a bonsajemi si ji mohu přenést k sobě, co nejblíž. Je pravda, že na zahradu není pro sport teď tolik času. Ale i k tomu se určitě přes léto vrátím.