ROZHOVOR S MARTINEM PROVOSTEM, režisérem filmu Polibek od Beatrice

Artcam films 7.12. uvede film Polibek od Beatrice (Režie: Martin Provost), netradiční příběh porodní asistentky. Přinášíme vám rozhovory s jeho protagonisty.
 
Jak jste přišel na nápad vyprávět příběh porodní asistentky?
 
Mě samotného zachránila porodní asistentka, když jsem se narodil. Darovala mi krev a umožnila mi přežít. Učinila tak s neuvěřitelným taktem a skromností. Když mi moje matka asi před dvěma lety vyprávěla, jak to doopravdy bylo, hned jsem ji začal hledat, a to jsem ani neznal její jméno. Archivní záznamy nemocnice, kde jsem se narodil, se jednou za dvacet let skartují, takže nezůstala žádná stopa. Matka si vzpomínala, že už nebyla nejmladší. Jsem přesvědčený, že zemřela.
A tak jsem se jí rozhodl vzdát hold po svém, věnovat jí film a jejím prostřednictvím jej věnovat také všem ženám, které pracují v pozadí, zasvěcují svůj život ostatním, aniž by čekaly něco na oplátku.
Nejpodivnější na tom je, že jsem před pár měsíci kvůli svatbě potřeboval rodný list (se všemi záznamy, co k němu patří). Film už byl téměř sestříhaný a k svému velkému údivu jsem zjistil, že mě na matrice byla zapsat ona a ne můj otec. Nejenže se mnou strávila celou noc, zachránila mě, ale ještě mě zašla zapsat, jakoby chtěla potvrdit, že jsem živý a zdravý. Považuji to za nádherné gesto a její jméno, Yvonne André, si neustále opakuji. Jsem její velký dlužník.
Nicméně POLIBEK OD BÉATRICE v sobě nemá nic autobiografického. Nechtěl jsem vyprávět svůj příběh, ten byl pouze záminkou, proč jít dál, poznat blíže profesi, jež mě odjakživa fascinovala. A tak jsem se setkal s mnoha porodními asistentkami, především proto, abych skutečně porozuměl tomu, co se se mnou dělo tu noc, co jsem se narodil, a právě díky jejich odpovědím se postupně začal rýsovat příběh Claire. Přál jsem si ukázat porodní asistentku ve své době, ale také ženu v zlomovém životním okamžiku.
 
Postava Claire je zároveň složitá a strohá...
 
Je to angažovaná žena, která žije pro druhé. Má zásady a hodnoty, jež odmítá opustit, a to je jí ke cti. V práci nepřijímá to, co jí chce společnost vnutit. Malá porodnice, kde odjakživa pracovala, se má zavřít ve prospěch „továrny na miminka“, instituce, kde lidskost často nahrazuje honba za výkonem, taková kterých čím dál víc přibývá. Claire odmítne nabízené místo, odmítne kompromis. Je už taková. Zásadová žena, která zná hodnotu svých zkušeností a vztahu k druhým. Peníze pro ni nejsou priorita, i když se bojí nezaměstnanosti. Dokonce se nechá slyšet, že raději prodá svůj byt, než by se dala do služeb honby za obratem.
Se stejným přesvědčením jedná i v osobním životě: její syn odešel z domova, nemá partnera, ale drží se zpříma, téměř strnule.
 
Béatrice je pravý opak Claire, až do takové míry, že když je vidíme společně, nelze si nevzpomenout na cvrčka a mravence. Je to tak záměrně?
 
Ano, přiznávám, je to tak. Pro mě je film bajka, ale přívětivější než u La Fontainea, ta jeho mi přijde děsivá. V mé bajce se snažím říci, že všichni musíme být tak trochu cvrček i mravenec. Claire a Béatrice se liší úplně ve všem, ale tento rozpor se postupně stává zdrojem vzájemného doplňování, obohacování, moudrosti. Mám velký strach z konfliktů, ale někdy se bez nich neobejdeme, umožňují nám setkat se s tím druhým v jeho odlišnosti. A to proběhne mezi těmito dvěma ženami. Claire žije trochu moc ve stínu a Béatrice jí přináší trochu svého světla. A Béatrice vždy žila jako volný elektron a možná je to pro ni příležitost lépe porozumět svému životu, konečně se zastavit a přijmout fakt, že bez druhých nejsme nic.
 
V tomto směru film klade otázku, co to vlastně je svoboda...
 
Přesně tak. Pro mě je svoboda pojem, který se snažím co nejčastěji zpochybňovat. Svoboda nespočívá v absenci hranic nebo pravidel, jak si, zdá se, myslí Béatrice. Nemoc, která ji zasáhne, zpochybní její způsob bytí a myšlení. To, čemu říká svoboda, se vždy nějak podobalo útěku, ale najednou to nejde, potřebuje Claire, je křehká. Claire v sobě nese obrovský soucit s potřebnými a slabými, tedy to, co Béatrice vždy odmítala tím, že volila bezstarostný život na hranici povrchnosti. Může se snad něco vzájemně podobat víc než čerstvý novorozenec a umírající stařec?
Béatrice, žena dítě, rozkošná, nádherná a zábavná, krutá svou lehkomyslností, si konečně uvědomuje, že je vězněm sebe sama. Je pozdě, ale ještě má šanci. Umožnit Claire, aby si na ni uchovala dobré vzpomínky. Mrtví totiž žijí v nás, žijí dál v duších těch, které milovali a kteří milovali je. Pro Béatrice je to poslední možná svoboda. Jednou z nejhorších věcí je zemřít o samotě, nemít nikoho, kdo by vás držel za ruku.
 
POLIBEK OD BEATRICE je také příběh předávání a proměny...
 
Každá z nich vyplní určitou mezeru v životě té druhé. Claire najde svou druhou matku, tu kterou si vybrala v době, kdy rostla v mladou dívku, a Béatrice dceru, kterou neměla.
Toto příbuzenství je jádrem příběhu. Navíc Béatrice neváhá představovat Claire jako svou vlastní dceru lékařům, kteří se o ni starají, a Claire, postavená před hotovou věc, to přijme. A když už Béatrice opravdu nemá kam jít, otevře jí dveře svého malého bytu, a tím i k svému životu. Z těchto tří místností se tak stane scéna, kde se odehraje vše, co jim život až doposud nedovolil, možnost dohnat ztracený čas, smířit se.
Společně oživují muže, kterého obě, každá po svém, tolik zbožňovaly. Pro Claire byl otcem, který odešel příliš brzy a náhle, a pro Béatrice jediná skutečná láska jejího života. Osvobodit se od minulosti znamená přijmout budoucnost, začátek nového života pro Claire, klidnější konec pro Béatrice.
 
Catherine Frot a Catherine Deneuve se na plátně sešly poprvé. Jak jste si toto setkání představoval?
 
Bylo to naprosto samozřejmé. Napsal jsem ten film pro ně dvě a Oliviera Gourmeta. Catherine Frot jsem nabízel už roli Simone de Beauvoir ve Violette, ale ona roli odmítla. Ten film viděla a pak za mnou přišla, aby mi řekla, že ji to mrzí. Její upřímnost mě dojala, utkvělo mi to.
A když se zrodil nápad na tento film, viděl jsem ji tak, jako teď vidím vás, skloněnou nade mnou v té růžové blůze, jako by mi právě pomáhala na svět. Od té chvíle šlo všechno úplně přirozeně.
Při psaní scénáře jsem tedy myslel na ně tři. Jsem od divadla a je pro mě důležité mít v hlavě herce, pro které píšu. Slyším jejich hlasy. Je to téměř šité na míru.
Jediné, čeho jsem se bál, bylo samozřejmě to, že mě odmítnou. Ale i tohle proběhlo velmi prostě.
V té době jsme měl v hlavě jen nápad na film a byl jsem pozvaný na festival v Praze. V jedné uličce jsem se málem srazil s Catherine Frot. Právě natáčela Marguerite. Promluvili jsme si. Řekl jsem jí, že na ni hodně myslím. Náhoda tomu chtěla, že jsem se na druhý den setkal s Olivierem Delboscem, který byl v Praze také, jako produkční Marguerite. Pověděl jsem mu o svém nápadu na film o porodní asistentce a on mi řekl, no teda, můj otec je porodník. Jdu do toho!
Nic nečetl.
Od toho dne jsem měl opravdu pocit, že to tak osud chce.
 
Jak jste s nimi pracoval?
 
S Catherine Deneuve jsem se setkal téměř ve stejnou dobu jako s Catherine Frot. V odstupu několika dní.
Catherine Frot souhlasila jako první, okamžitě. Byla rozrušená. Claire odrážela to, čím si ona procházela ve svém životě, a už to téměř patřilo minulosti. Claire tedy přicházela v pravou chvíli, jako uzavření kruhu. Velmi rychle jsme se shodli, ona je také od divadla, spojuje nás vášeň pro text, pro to, co se za ním vždy skrývá. Připomíná mi anglické herečky, které jsou schopné všeho, jak na divadle tak ve filmu.
Catherine Deneuve se se mnou chtěla sejít. Měl jsem strašnou trému, třásl jsem se při představě, že odmítne a film bude odepsaný.Vím, že cítila můj neklid a chtěla mě uklidnit, s taktem. Cítil jsem, jak se rozplývám vděkem a úlevou.
Olivier Gourmet my volal s tím, že takovému příběhu se nedá říct ne. Věděl jsem, že moje dvě Catherine mu neodolají, je to herec s takovou hloubkou, s ohromující přesností. Opravdový požitek na scéně.
Casting je u filmu málem důležitější než technika.
Pak jsme měli čtení s každou z nich a pak s oběma společně. Catherine Frot je velmi uspořádaná, musí mít o všem jasnou představu, zatímco Catherine Deneuve je jako žonglér, žije okamžikem, pravdou okamžiku.
Byli jsme v samotném středu příběhu a já jsem to stejně jako Claire musel vzdát, přinejmenším snahu mít vše pod kontrolou.
Na tomto filmu jsem se hodně naučil.
 
Roli syna Claire jste svěřil Quentinovi Dolmaireovi, který se objevil ve Třech vzpomínkách. Proč?
 
Rozhodlo se to při jedné rozmluvě s Catherine Deneuve. Mluvili jsme o filmu Arnauda Desplechina, který se mi moc líbil, a o výkonu Quentina Dolmairea, který mi s tím svým podivným hlasem a zvláštním frázováním připomíná Jean-Louise Trintignanta za mlada. Hledal jsem pro tu roli statného chlapíka, skvělého plavce, Quentin je spíš hubený a drobný. Catherine Deneuve mě zahnala do kouta, podle ní bylo nejdůležitější, zda chci, aby to byl on. A to jsem opravdu chtěl. Quentin sice neodpovídal mojí představě o té postavě, ale mohl se jí stát. A také se jí stal.
 
Film zachycuje skutečné porody, u nichž Catherine Frot skutečně asistovala. Byla pro vás tato autentičnost děje nevyhnutelná?
 
Ano. S Olivierem Delboscem jsme se shodli, že miminka ve filmech jsou příliš často obrovská a vypadají až moc dobře, a to není věrohodné. Chtěl jsem natáčet skutečný život, samotnou podstatu života, to čím jsme si všichni prošli, a ne jen více či méně přislazené představení.
Proto jsme tyto scény museli natáčet v Belgii, protože francouzské zákony neumožňují natáčet s miminky mladšími než tři měsíce. Byla to dlouhá a složitá práce. Museli jsme najít ženy, které byly čerstvě těhotné a souhlasily s tím, že o šest měsíců později se bude jejich porod natáčet, a najít porodnice, které nám to povolí.
Catherine Frot prošla školením. V průběhu natáčení byla u porodů, účastnila se jich.
Vztahy mezi námi a budoucími maminkami i jejich manžely nakonec byly velice bezproblémové a přirozené. A štěstí bylo na naší straně. Nakonec jsme mohli přímo natáčet u šesti porodů. Měli jsme velmi  malý tým: Catherine Frot, kameraman a mikrofonista. Já jsem byl se skriptkou ve vedlejší místnosti u svého monitoru.
Nikdy jsem tolik neplakal jako ve chvíli, kdy Catherine poprvé pomohla miminku na svět.
 
Zvolil jste si také velmi realistický způsob natáčení tajných heren, kde si Béatrice vydělává na živobytí hraním karet...
 
Od známých jsem věděl, že v Paříži existují místa, kde se ještě hraje karetní hra zvaná La Marseillaise (vymysleli ji na galejích v Marseilles), a to zcela ilegálně. Je to poměrně jednoduchá karetní hra, která umožňuje sázet a vsadit hodně jak hráčům tak divákům, kteří se na hru dívají. Slouží to samozřejmě k praní peněz. Postavili jsme herní místnosti a policie nás seznámila se skutečnými hráči, kteří Catherine Deneuve naučili hru hrát. Vzpomínám si, že jí oslovovali Madame Catherine a stálo je strašné úsilí, aby jí nakonec říkali Béatrice. Jsou neskutečně opravdoví.
 
POLIBEK OD BEATRICE je pravé komediální drama, mezi smíchem a pláčem.Vaše tři předchozí filmy byly jasná dramata, měl jste potřebu vnést do své tvorby trochu lehkosti?
 
Na rozdíl od svých předchozích filmů jsem psal sám. Potřeboval jsem se plně ponořit do svého vlastního světa, který je možná neskutečnější než jsem si myslel. Možná, že Pád do noci a Violette ladí víc se stinnými a bolestivými stránkami, které jsem už dost prozkoumal. Myslím, že POLIBEK OD BÉATRICE opravdu odpovídá mé niterné povaze. Jsem zároveň velmi veselý i zoufalý.
 
Hudba ve filmu také zaujímá důležité místo, vnáší do vyprávění románový rozměr...
 
Měl jsem chuť udělat románový film, i když je v reálném kontextu. Vždy jsem obdivoval Grégoirea Hetzela a jeho práci pro Arnauda Desplechina, a tak jsem ho požádal, aby mi složil téma, které by bylo prosté, melancholické, něco, co rezonuje jako tóny z hudební skříňky, kterou bychom pustili dítěti, co se právě narodilo. Poslal mi ten první kus a bylo z toho téma filmu. Podlehl jsem mu. Bylo to téma Claire a na jeho základě jsme vytvořili druhé pro Béatrice, které jsem chtěl o něco baroknější. Každá postava má vlastně svůj nápěv jako v Péťa a vlk.

 
-
 
Martin Provost se narodil v Brestu v roce 1957. Kariéru začal velmi brzy jako divadelní i filmový herec, v NÉA Nelly Kaplan v roce 1976 a v LA DYNASTIE DES MALPROPRES (DYNASTIE PADOUCHŮ) Jean-Louise Bauera. Na začátku 80. let režíroval ve studiu v Ivry vlastní divadelní hru nazvanou LE VOYAGE IMMOBILE (NEHYBNÁ CESTA). Poté vstoupil do Comédie Française a stal se jejím stálým členem.
O tři roky později úplně přestal hrát, aby se mohl plně věnovat psaní a režírování. Jeho hra LES POUPÉES (PANENKY) byla představena na festivalu v Avignonu a pak se hrála v Paříži v divadle TEP. Ve stejné době vyšel u Flammarionu jeho první román AIME-MOI VITE (MILUJ MĚ RYCHLE). Následovaly další tři knihy: LÉGER, HUMAIN, PARDONNABLE (LEHKÝ, LIDSKÝ, ODPUSTITELNÝ) v roce 2007 u Seuil, LA ROUSSE PÉTEUSE (ZBABĚLÁ ZRZKA) v roce 2009 u Gallimard Jeunesse a BIFTECK v roce 2010 v edici Phébus.
 
Zároveň režíroval dva krátkometrážní filmy, v nichž hrál Artus de Penguern: J´AI PEUR DU NOIR (BOJÍM SE TMY) a COCON (ZÁMOTEK). V roce 1997 podepsal smlouvu na svůj první celovečerní film TORILLA Y CINEMA, v němž režíroval Carmen Maura. O šest let později natočil LE VENTRE DE JULIETTE (JULIETTINO BŘICHO) s Julie-Marie Parmentier.
 
V roce 2008 SÉRAPHINE dostala ocenění kritiků a dosáhla vysoké návštěvnosti. Shlédlo ji téměř 850 000 diváků a získala sedm Césarů, mimo jiné za nejlepší film, nejlepší původní scénář a nejlepší herečku pro Yolande Moreau. Martin Provost byl nominován do kategorie nejlepší režisér.
 
S Yolande Moreau se opět sešel o tři roky později v PÁDU DO NOCI, adaptaci románu MAUVAISE PENTE (DLOUHÝ PÁD) Keitha Ridgwaye oceněného Prix Femina 2001. V roce 2013 přenesl na plátno život Violette Leduc, současnice a chráněnky Simone de Beauvoir, s Emmanuelle Devos a Sandrine Kiberlain. VIOLETTE byla vybrána na festival do Toronta.
 
V roce 2017 se díky Martinu Provostovi a POLIBKU OD BÉATRICE Catherine Frot a Catherine Deneuve poprvé sešly na plátně.

 
Filmografie
 
2017 POLIBEK OD BÉATRICE
Scénář a režie
 
2013 VIOLETTE
Scénář, společně s Marcem Abdelnourem a Reném de Ceccatty, a režie
Cena diváků - festival Cinémaniac v Montréalu
Výběr festivalu v Torontu, BFI (Londýn), Tübingenu (Stuttgart), Tallinu, Týdnu francouzského filmu (Berlín)
 
2011 PÁD DO NOCI
Scénář, společně s Marcem Abdelnourem, a režie
Výběr festivalu v Montréalu, City of Lights (Los Angeles), Redez-vous with French Cinema (New York), Bienne (Švýcarsko), Bombaj
 
2008 SERAPHINE
Scénář, společně s Marcem Abdelnourem, a režie
César 2009 - Nejlepší herečka (Yolande Moreau), Nejlepší film, Nejlepší původní scénář, Nejlepší hudba, Nejlepší fotografie, Nejlepší kostýmy, Nejlepší výprava. Nominace na Nejlepšího režiséra a Nejlepší zvuk.
 
2003 JULIETTINO BŘICHO
Scénář, společně s Philippem Lasrym a Marcem Abdelnourem, a režie
Výběr festivalu v Namur
 
1997 TORTILLA Y CINEMA
Scénář a režie
 
1992 ZÁMOTEK (krátkometrážní)
Scénář a režie
 
1990 BOJÍM SE TMY (krátkometrážní)
Scénář a režie
Výběr festivalu v Clermond Ferrand