Jana Plodková: Čím jsem starší, tím méně jsem dogmatická

Přečtěte simalé povídání s herečkou Janou Plodkovou o její filmové roli Emy, která je jednou z hlavních postav nového českého filmu My2. Ten má premiéru 20. listopadu 2014.
 
Je vám postava Emy něčím blízká, nebo je naopak charakterově spíše zcela odlišná?
Ema je velmi odlišná. O to těžší bylo jí porozumět. Vlastně mě na začátku rozčilovala, snažila jsem se pochopit, proč se chová, jak se chová. Později mně jí začalo být líto a nakonec jsem ji pochopila. Byl to zajímavý proces.
 
Ema opouští nevěrného manžela, utíká od rodiny na místo, kde ji asi nikdo hledat nebude – ke svému kadeřníkovi. Ač na první pohled může její chování působit jako razantní rozhodnutí, je vlastně zbrklá, zranitelná a nejistá. Jak vy vnímáte její postoj, dokážete si představit, jak byste v její situaci jednala? Máte pocit, že vůbec ví, co od života chce?
V tu chvíli nemá absolutně žádné tušení o tom, co od života chce. To, co dělá, vnímám jako nadechnutí se. Potřebuje místo, neutrální místo, kde po ní nikdo nebude nic chtít, kde bude schopná rozpoznat, co je v jejím životě podstatné a co ne. Bohužel ve své bolesti si neuvědomuje, že svým konáním zasahuje do života Tonymu a značně ho tím omezuje i zraňuje. Jsem schopná jejímu konání porozumět, ovšem osobně bych jednala jinak. Každý je zodpovědný sám za sebe, podle toho by se měl i řídit.
 
Myslíte, že byste dokázala nevěru v manželství tolerovat, nebo jste spíše typ, který pálí mosty?
Kdysi bych odpověděla, že nevěra je pro mne něco neodpustitelného. Čím jsem starší, tím méně jsem dogmatická. Záleželo by na okolnostech.
 
Jak vnímáte postoj Eminých rodičů, kteří ji vlastně přesvědčují, aby s manželem, který ji podvedl, zůstala?
Eminy rodiče jsou něco, co pochopit nedokážu, a jsem a priori proti. Rodiče v životě dětí mají samozřejmě své místo i funkci, ale má to své hranice. V žádném případě nemají právo nutit dítě do něčeho, v čem mu není dobře. Ježí se mi chlupy, když se ve svém okolí setkám s rodičovskou manipulací. Ale možná právě Eminy rodiče ve mně vzbudili lítost nad Emou. Pokud žila pod diktátorskou taktovkou tak dlouho, není divu, že neví, kdo je a že je správné myslet především na sebe.
 
Ema se odstěhuje ke svému kadeřníkovi – gayovi, do kterého se pozvolna zamilovává, cit je oboustranný. Přijde vám toto spojení vzhledem k dnešní době a komplikovanosti vztahů možné a uvěřitelné?
Proč ne? Blízkost dvou lidí, každodenní kontakt, otevírání se sobě navzájem může vést k něčemu, co se na začátku zdálo být nemyslitelné. Nakonec nejde o dlouhodobý vztah. Ale v dnešní době ztráty přímého kontaktu touha po blízkosti a doteku roste a v té naléhavosti lze zapomenout na rozdílnost v orientaci. A vím, že Radka se Slobodankou si příběh nevymyslely pro pobavení, ale nechaly se inspirovat okolními situacemi.
 
Jedná se o poměrně komorní film a působí to, jako by na něm vládla až rodinná atmosféra. Jaká byla atmosféra na natáčení?
Přesně taková. Malý počet lidí ve štábu, byt velikosti 3 plus 1, to může přivodit buď ponorku, anebo naopak. Naštěstí nám se podařilo to druhé. Slobodanka byla taková matka pluku. Každý si v bytě našel to svoje místo, kde sbíral energii.
 
Vaším hereckým protějškem je ve filmu Ondřej Nosálek. Znali jste se jako kolegové již z dřívějška, nebo to byla vaše první spolupráce? Ve filmu vypadáte dokonale sehraně, jak se vám spolu hrálo?
Ondru jsem zaregistrovala ještě na JAMU, když studoval muzikál. Ale nikdy jsme se nijak blíž nepotkali ani nespolupracovali. Vlastně až na castingu na film MY2. Ondřej má velikou výhodu empatie. Dokáže velmi citlivě vnímat všechny možné nuance, nesoustředí se sám na sebe. A to je pro takovýto druh filmu podstatné.
 
V poslední době se může zdát, že jdete tzv. z filmu do filmu. V jakých filmech vás mohou diváci v nejbližší době vidět? Jaká nejbližší pracovní příležitost vás čeká?
V létě jsem točila s Petrem Zelenkou film Ztraceni v Mnichově, který by se měl v kinech objevit příští rok. V současné době jsem součástí krásného projektu Já, Mattoni, seriálu v režii Marka Najbrta. A po letech jsem se vrátila do divadla. Zvu vás na představení Dory Viceníkové a Honzy Mikuláška Požitkáři do Divadla Na Zábradlí.
 
Řekla byste, že si vás režiséři vybírají do typově podobných rolí? Na jakou roli, byť i malou, vzpomínáte nejraději? A co byste si v budoucnu s chutí zahrála?
Těžko říct. Asi v tom nějaká spojitost s daným typem bude. Jsem ráda za každou roli, se kterou se potkám. Tuhle práci miluju, baví mě být pozorovatelem společnosti, která je nevědomky inspirací. Baví mě odhalovat niterné složky postav. Nemám konkrétní představu, co bych si ráda v budoucnu zahrála. Jsem otevřená všem výzvám.