Rozhovor s hercem Janem Vlasákem, vypravěčem audioknihy Maigret a jeho mrtvý

Jan Vlasák (* 1943)
Vystudoval brněnskou JAMU a následně se stal členem souboru divadla v Uherském Hradišti. Prošel mnoha scénami (Divadlo Petra Bezruče, Státní divadlo, Divadlo E. F. Buriana, Státní divadlo v Brně, Realistické divadlo, Rokoko i Národní divadlo), v současné době je členem souboru Městských divadel pražských. Účinkoval v řadě televizních inscenací a seriálů (Tři králové, PF 77, Hodina tance a lásky, Ordinace v růžové zahradě, Cesty domů, Cukrárna, Cirkus Bukowsky, První republika), ale rovněž filmů (Výchova dívek v Čechách, Milenci a vrazi, Vratné lahve, Báthory), příležitostně spolupracuje se zahraničními produkcemi (snímky Duna, Hostel), po mnoho let exceluje v rozhlase a v dabingu. Dále účinkuje v audioknihách vydavatelství OneHotBook: Atlas mraků (2013), Mycelium: Jantarové oči (2014), Muž jménem Ove (2014, Absolutní vítěz ceny Audiokniha roku 2014), Porodní bába (2016), Praha noir (2016), Nekonečný příběh (2017).
 
Jaký jste měl ke komisaři Maigretovi vztah před tím, než jste byl osloven, abyste ho načetl jako audioknihu?
Jednoho Maigreta jsem shodou okolností slyšel o letních prázdninách. Šlo o dramatizaci s Hrušínským, která byla nesmírně působivá a přiměla mě, abych si pak pustil i pár pokračování. Náš Maigret asi ale liší tím, že jde o jednohlasou četbu, která má podle mě také svůj půvab, protože komplexněji zprostředkovává původní dílo. Byla to pro mě úžasná, vzrušující zkušenost, protože celý příběh je tak napínavý, že jsem se do něj naplno ponořil, i když jsem si ho na začátku četl jen pro sebe.
 
Jak se vám pracovalo s vědomím, že jste po Rudolfovi Hrušínském či Josefu Somrovi dalším Maigretem…
Tohle já si snad radši ani nepřipouštím, protože bych se zbláznil. Je potřeba to brát tak, že čas s sebou přinesl zajímavou příležitost. Samozřejmě to člověku nějak vězí v podvědomí, ale je dobré na to při samotné práci raději nemyslet.
 
A co jste do komisaře Maigreta vnesl vy?
Každý, kdo má příležitost pracovat na takovém velkém projektu, kdo se k něčemu takovému dostane, má možnost do toho vložit něco ze sebe – schopnost svého čtení, své interpretace, svých barev… A to je na tom podle mě vždycky to nejpůvabnější. Potom už se lze jen spoléhat na to, že samotný projev bude natolik originální, že posluchače zaujme. Ale asi bych nedovedl přímo říct, čím je ten Maigret vlastně „můj“. Zkrátka mě hrozně baví: že jsem se k němu dostal, jak se jím prokousávám, jak si představuju popisované situace, kterak zajímavě je pak dokážu sdělit…
 
Tento „Maigretův případ“ dosud nevyšel v mluveném slově, jak se vám tedy líbil coby detektivka?
Když příběh čtete poprvé, jeho pointa je dlouho, dlouho odkládána, díky čemuž je napínavý až do samotného konce. A závěr je pak příjemně překvapivý.
 
Co pro vás bylo při četbě Maigreta nejdůležitější?
Nevím, jestli se mi to tady podařilo, ale sám mám na poslechu četby rád tu intimní atmosféru, která je hodně „na těsno“. Když se povede, že člověk, který to vypráví, a člověk, který to poslouchá, jsou si na chvíli opravdu blízko.