Rozhovor: Kapela Postižená oblast trápí lidi

 
 
Ostatní kapely posluchače baví, ale my je trápíme, říkají muzikanti z mělnicko-pražské kapely Postižená oblast. Právě vydali novou desku nazvanou Ostinata. Písničky – převážně zhudebněné básně - představí tento pátek na křtu v pražském klubu FAMU. Jako hosty si pozvali B4 a Unkilled Worker. O nové desce a také o nedávném koncertování v Německu jsme si povídali s kapelníkem Pavlem a zpěvákem Filipem.
 
Na čem si při zkoušení nových věcí dáváte nejvíc záležet?
 
F: Pro nás je příznačný tah za zvukem. Básně mají určitou emoci, vlnu a my se ji snažíme chytit. Písničku začínáme vymýšlet od experimentování se zvukem. Chceme, aby zvuk nástroje podpořil atmosféru textu. Když si to sedne, tak vezmu předem vybraný text a k aktuálnímu zvuku, který třeba vyloudil kytarista, a zkouším recitovat. Pak se to nabaluje a vzniká správná atmosféra. Jde nám o experimentování se zvukem takovým způsobem, aby to podpořilo správnou náladu.
 
Básně, které vybíráte, nejsou zrovna příliš plné legrace. Co vám jejich vážnost a rezignace na popík dává?
 
F: Dává nám to právě rezignaci na popík, to je velký přínos. Podle mě v nich je humor, dokonce velký. Já si myslím, že ta poezie není nic vážného. Třeba Ernst Jandl a jeho nepřeložitelná německá neologistická skladba Wien: Heldenplatz o tom, jak Rakušani vítají Hitlera. Je napsaná slovníkem starých romantiků. Takové pojmy jako voňavý, rozkvetlý a různá vznešená knižní slova tu míchá s mysliveckou hantýrkou. My jsme k tomu dodali takový až renesanční prveček.
 
Proč při výběru textů saháte do poezie? Nevystačíte si s vlastní tvorbou?
 
F: Určitě ne, mám tam i některé vlastní texty. Třeba Šakal v deseti řádcích, který je inspirovaný Markem Chagallem a jeho touhou být zamilovaný. Nebo Rudý mazut o takové normální ekologické činnosti, jakou je odbourávání alkoholu. Ale jinak používáme texty hlavně od experimentálních básníků německého okruhu. Protože ty texty se týkají témat aktuálních do dneška. Třeba toho, že slovy se člověk nemůže nikdy úplně vyjádřit. Třeba toho, že všichni chtějí být stejní, a to je cesta ke zlu - o tom je první skladba Signál od Helmuta Heissenbüttela. A pak jsme si taky vypůjčili třeba Věru Linhartovou a z útržků jejích vět jsme sestavili koláž.
 
Není už poezie v hudbě přežitá, stará záležitost?
 
P: To určitě nikdy nebude starý. Dokud bude přicházet inspirace dát nějakému textu, nějaké básni hudební pozadí tak, aby to celkově vyznělo kompaktně a došlo tam k nějaké synergii, vždycky to pro nás bude mít smysl dělat.
 
Obvykle vystupujete v malých klubech a na festivalech, které jejich pořadatelé označují za alternativní. Co vás s kapelami, které na nich hrávají, nejvíc spojuje?
 
P: Asi se pokoušíme cílit na podobné publikum. S některými z nich nás možná spojuje snaha o hledání nového výrazu, s jinými se jenom tak potkáváme na stejných pódiích.
 
F: A s některými nás spojuje vydavatel Josef Jindrák, který nám na svém labelu Polí5 vydává už čtvrtou desku. A protože se hlavně v poslední době soustřeďuje spíš na zvukově experimentálnější formy a nejen na osvědčená jména, tak mi to dává pocit, že tam patříme.
 
Jak sami pro svou potřebu svůj styl označujete?
 
P: Používáme spojení "black alternative". Původně to byla jenom hříčka na Bandzone, kde měli číselníky a člověk si mohl vybrat. Nabízelo se "black", ale než k tomu dávat obyčejný "metal", jsem to  chtěl trochu líp zkombinovat. Takže jsem připojil "alternative", a už nám to potom zůstalo. Ale nebyl v tom žádný hlubší záměr, není to žádný vzkaz. Čistě jenom škatulka, která může napovědět, o co by asi tak mohlo jít.
 
F: Temná alternativa, to je pro nás dost přesný označení.
 
Kolik lidí běžně chodí na vaše koncerty a kolik jich vydrží až do konce, když je to tak temné?
 
P: Řádově pár desítek. A občas to dokonce vydrží, i když je to náročný poslech. Někdy nám lidi říkají, že posluchače nenecháme vydechnout. Že ho pořád nutíme vnímat, nějak si to přebírat. Není to taková ta klasická hudba, kde by člověk relaxoval a bavil se. Někdo dokonce říká, že zatímco ostatní kapely baví, my posluchače trápíme.
 
Jste kapela z malého města. Pociťujete, že jste kvůli tomu v něčem jiní než třeba pražské kapely, nebo prostě jenom máte v občance jiný razítko zkoušíte na malém nádraží někde jinde a dál to nemá smysl řešit?
 
P: Já si sice nemyslím, že by to nějak spolu souviselo, ale na druhou stranu si ani neumím představit, že bych byl z Prahy a že bych tam dělal něco takového. Možná je to dané mým vnímáním tohohle města, kde jsem se narodil a kde celý život žiju. Ale asi se to ani nedá vysvětlit logickými prvky a argumenty, je to dané spíš pocitově.
 
F: Já mám pocit, že tady na Mělníku nejsou tak silné trendy, anebo nanejvýš ty staré. Pražští hipsteři řeší elektroniku a to, jak má být skvěle vyladěný zvuk, a to je podle mně dobrý v obecným měřítku. Pražský alternativní kapely se můžou pouštět do elektroniky, ale my se soustřeďujeme na to, dělat si to úplně po svým. A třeba já jsem z Prahy, ale když sem za kapelou dojíždím, tak cítím větší klid a nadhled.
 
Co vlastně děláte v civilu?
 
P: Já dělám projektového manažera v  pojišťovně, Martin je cosi jako manažer ve stavební firmě, Michal praží kafe v Mamacoffee a Filip je vystudovaný kunsthistorik. Učí na střední škole a snad bude i na vysoké.
 
A jak jste prožívali skok z malého města až do opravdovské světové metropole, když jste si před pár dny byli zahrát v Berlíně?
 
P: To byla šťastná náhoda. Jeden kluk, který tam žije, nám domluvil koncert v menším klubu s příjemnou, skoro rodinnou atmosférou. Nebyl to typický koncert, kde se sjedou na kapelu lidi z celého města, lidi si prostě nejdřív přišli popovídat na dvoře a potom se šlo na muziku. A zahráli jsme si taky v Chemnitz.
 
Jak se přenesli přes jazykovou bariéru?
 
P: Úplně hladce. Filip jim nejdřív německy před každou písničkou pár minut vyprávěl, o čem to bude. My jsme čekali, až kývne, a budeme moct začít. Bylo to strašně srandovní.
 
F: Občas jsem spíš jenom s německým přízvukem říkal české názvy skladeb a jména básníků. Ale v němčině jsme jim tam střelili právě Ernsta Jandla, kterému ovšem ani oni sami úplně nerozuměli. Protože ta báseň není jen tak obyčejná němčina, je to míchanice mysliveckého hantecu a romantického jazyka, i pro ně to byly nesrozumitelné neologismy.
 
A jak jste si to užili vy?
 
F: Docela jo. Třeba když jsme zahráli písničku Wie Fast, což je o pochodu smrti. Takový univerzální text o posledních věcech člověka, trošku diskošková píseň. V českém prostředí je vtipný, že když to hrajeme na undergroundových večírcích, tak u toho lidi trsají. Až potom jim řeknu, o čem to vlastně je. No a tihle Němci tedy konečně jednou netrsali...
 
P: Já jsem z toho cítil trochu negativní konotace, když jim Filip německy vysvětloval, jaká  je u Jandla spojitost s Hitlerem a pak i o tom pochodu smrti. Mně to bylo trochu nepříjemný, že to je, jako bychom jim říkali: 'Tak tohle máte za sebou, ještě po sedmdesáti letech tady máte nějaký problém'. Když jsme potom hráli v Chemnitz, tak jsem na něj volal od bicích: 'Už to nerozváděj, nech je na pokoji'.  Už jsem do toho nechtěl šťourat. Protože oni za  to nemůžou, já za to nemůžu, tak proč by si to měli ještě nést s sebou.
 
A čím vás tedy právě tahle témata pořád drží?
 
F: Mně se to líbí hlavně proto, že už se s tím ti Němci a Rakušani podle mě nějak vyrovnali. Prošli si katarzí a myslím si, že pro ně je to normální téma. Dneska už je to pro ně možná klišé, čerpat z toho nějakou básnickou  inspiraci. Ale v těch 50. letech, ze kterých bereme ty texty my, tak tam to právě je.
 
Postižená oblast už hraje přes dvacet let. Jak se změnila atmosféra a prostředí, kde hrajete?
 
F: Já jsem tady sice jenom čtyři roky, ale v poslední době mám pocit, že když na koncert přijde někdo, kdo takovouhle poezii a takovéhle texty nezná, a přitom ho to zasáhne, tak nám to potom přijde říct. A lidí, kteří to ocení, přibývá. A pro mně právě takoví jednotlivci, kteří z toho mají intenzivní pocit, znamenají osobně daleko víc, než kdyby na nás snad chodily tisíce lidí. Protože když je to osloví, něco to v nich trošku změní. Třeba i začnou číst ty básníky, které zpracováváme, a to je pro mě hrozně důležitý.