Rozhovor: Jak nanoru dělá v Rudolfinu výstavu momentek

nanoru je jméno, které jste mohli psoledních zhruba 15 let potkat v různých kontextech. Podílel se na několika knihách, psal z New Yorku o umění, jako mládě psal o muzice do Rock & Popu. Jeho nejnovější počin slibuje být opět něčím, co je u nás ojedinělé. Výstava Only the Good Ones: The Snapshot Aesthetic Revisited, kterou připravil pro RUgolfinum, oslavuje estetiku fotografických momentek. Jak dal dohromady fotky desítek autorů a jak se vůbec má?
 
INKLUZIVNOST TU CHYBÍ
Jak se stalo, že jsi kurátorem téhle výstavy?
Když přijdeš v New Yorku do MoMA, máš tam výstavu malby ze sbírek, starou fotku, novou fotku, výstavu o Johnu Cageovi, výstavu ženských grafických designérek, výstavu o architektuře, o designu a násilí, nebo třeba jenom obyčejný zapalovač. Tahle demokratičnost, inkluzivnost a nepředpojatost mi v českém prostředí chybí.
Chybí mi tu současná fotka, která se dá brát vážně a přitom není klišé, není zakoukaná do sebe a je ještě zvědavá na lidi, jejich pocity a příběhy. Sledoval jsem tuhle oblast už dřív, ale v New Yorku jsem se do ní ponořil, dělal jsem rozhovory s fotografy, psal recenze, dny trávil v knihkupectvích, prodejnách časopisů a newyorské veřejné knihovně. Kombinaci těhle dvou věcí nějak musel představit Václav Jirásek, se kterým o fotce často mluvíme, řediteli Rudolfina Petrovi Nedomovi. Protože pak už se jen hledal ten finální tvar. Myslím, že Petra zaujalo to, že překvapivě autory inspirované snapshotem takhle vedle sebe ještě nikdo nikde nepověsil.
 
Jaká byla geneze tohohle nápadu, jak jsi pak pracoval se snímky a co bylo cílem, když jsi výstavu tvaroval?
Úplně na počátku jsme mluvili o fotografii na pomezí umění a komerce, hlavně práci pro časopisy. Pak jsem koncept omezil na snapshotovou estetiku a to tehdy ještě jen současné autory.
Bavila mě představa snapshotu v Rudolfinu a vypadalo to snadně, protože jsem některé z autorů znal osobně. Pak se ale ukázalo, že by bylo dobré předvést kořeny té současné vlny, ukázat, že už je několikátá. A že je to taky dobrý způsob, jak tady pověsit jedny z nejdůležitějších jmen dějin i současnosti fotografie, jejichž fotky tu nebývají vidět.
A nejde jenom o Američany, Jürgen Teller má český původ a jeho fotky zrovna stojí za to vidět „naživo“. A tak jsme se dostali až do roku 1911 a k zápůjčkám z nejprestižnějších amerických galerií. Autory a fotky jsem vybíral podle několika kritérií – aby zastupovaly nejvýznamnější představitele a různé podoby snapshotu, které pronikly do galerijního kontextu, aby reprezentovaly odlišné polohy tvorby svých autorů a aby fungovaly spolu. Vždycky šlo o to ukázat, kolik lze vyjádřit s minimálními prostředky. Tři akordy a pravda.
 
Snapshot je domácí, intimní žánr, jeho autoři často zapojují osobní fotografie, fotky svých žen a dětí, nebo sama sebe do různorodých zadání, třeba i komerčních – třeba zrovna Jürgen Teller, Mark Borthwick nebo Ari Marcopoulos. Vstupují před vlastní objektiv. Teller fotí kampaň pro Marc Jacobs, ale vystupuje v ní sám nebo spolu se svými známými a respektovanými umělci – se Cindy Sherman nebo Kim a Thurstonem ze Sonic Youth, jejich dcerou a její sestřenkou. Něco podobného dělá třeba Gus Van Sant ve svých filmech. Jestli si pamatuješ, ještě když jsem psával o hudbě, často mému stylu přezdívali „můj milý deníčku“ a poukazovali na to, že vstupuju do obrazu. Mám subjektivitu rád.
 
KURÁTOR = EDITOR
Máš nějaké další vizuální plány? Nebo psací, editorské?
Kurátorství a editorství považuju za stejnou disciplínu. V základě jde o pořád totéž shromažďování, třídění a distribuci informací.
Při dnešním množství informací a stavu, v němž všichni vedle přijímání i vysíláme, staráme se o svoje mediální kanály ať už v podobě Facebooku, Instagramu nebo hromadného mailu s fotkama novorozeňat, je nutně editorem a kurátorem trochu každý. V New Yorkeru jsem kdysi viděl vtip, kde woodyallenovský typ říká: „I curate children’s parties.“ Je to směšný, ale princip je stejný. Všechny moje dosavadní větší projekty, ať to byly čísla Živlu, knihy Zde jsou psi, Prkýnka, výstava BigMag nebo tahle výstava, byly spojením textu a obrazu a v tom bych rád pokračoval. V poslední době jsem se věnoval obrazu víc, protože je mezinárodní a je řečí doby. U každého celku se ale vždycky snažím, aby byl osobním vyjádřením a současně říkal něco o společnosti a době.
 
Splnil sis touhle výstavou nějaký sen?
Splnil jsem si spoustu snů, o některých jsem ani nevěděl. Na výstavu v Rudolfinu jsem nikdy nepomýšlel a ještě pár dní před vernisáži se to zdá jako příběh někoho jinýho.
Není to malá věc. Před patnácti lety jsem tu byl na Nan Goldin, výstavě, která na mě a na tuhle výstavu nemohla nemít vliv. A na dalších – Cindy Sherman, Jürgenovi Klaukem, Bettině Rheims... Tam jsem se seznamoval se současným uměním obecně. Ale taky proto, že nikdo jiný tady ti nedá takové zázemí jako Rudolfinum, včetně zkušeností a prestiže v zahraničí. Bylo to potřeba, protože sám jsem překonával svoje limity, žádný z předchozích projektů nebyl tak komplexní.
My tu oslavujeme kontrolu, kterou dává amatérovi kompakt – může se vyjadřovat, aniž by potřeboval profesionální studio, vybavení a produkční týmy. Výstava samotná je ale úplný opak. Jsou v ní namočené desítky lidí, od umělců a zapůjčitelů přes tiskaře a úpravce fotografií po instalační četu.
Dělal jsem časopisy, dělal jsem knihy a výstavy, ale nikdy to neznamenalo připravit dvojjazyčný katalog, průvodce výstavou, přivézt 200 cenných printů přes oceán a vyjednat – což je zase odlišný proces – použití fotek pro tisk nebo katalog, natočit dokument, napsat TZ, myslet na doprovodný program, popisky i plachtu na budově.
 
Naštěstí v Rudolfinu a pro Rudolfinum pracují skvělí lidi, kteří to dělají z přesvědčení. Profesionalita je dneska vzácnost, kterou je třeba ocenit. Těch příjemných věcí, které se staly jen kvůli Only The Good Ones, je ale mnohem víc: popíjení s fotografem JH Engströmem, zdravení se s Arim Marcopoulosem, dny strávené v archivu galerie Howard Greenberg, možnost si vybírat – a odmítat ikony – z legend, o kterých jsem se učil v prváku - a mít přístup k mnoha dalším dílům oblíbených autorů... Osobnosti jako Henry Wessel nebo Tod Papageorge vyráběli printy jenom pro mě. Málem mi půjčil fotku Elton John. Taky jsem byl jsem v noci sám v Rudolfinu (ne úplně, ale skoro). Galerie mě uklidňují, rád tam jsem. A Rudolfinum je nádherný prostor.
 
Žils v cizině a teď jsi zase ukotven v Praze. Dá se nějak shrnout ta hromada vjemů a pocitů ze stěhování, přesunů a změny kotviště?
Sbohem lásko, já jedu dál.
 
Co by si čtenář protišedi měl prohlédnout a přečíst, než vyrazi na tuhle výstavu?
Výborná otázka. Filmy Harmony Korina, Larryho Clarka, Guse Van Santa, Dogme 95, díla beatniků, Beautiful Losers, vaše fotoalbum. A pustit si nějakej rock’n’roll. Tim Barber je na obalu poslední desky Eltona Johna, ve výstavě máme fotku, která je na obalu singlu Primal Scream Country Girl – najděte si další Egglestonovy obaly. Dokonce hraje otce Jerry Lee Lewise ve filmu Great Balls of Fire.
Na desíti fotkách Ryana McGinleyho ve výstavě je koncertní publikum, jedna z nich je ze souboru věnovaného fanouškům The Smiths, jiné jeho soubory se jmenují podle LP Neila Younga (Everybody Knows This Is Nowhere), písničky Belle & Sebastian (I Know Where the Summer Goes) nebo dokumentu o The Who (The Kids Are Alright), zásadní rozcestník snapshotové estetiky 21. století, server tinyvices.com (dneska http://www.time-and-space.tv) našel jméno v refrénu Billa Callahana, svou druhou knihu Teenage Lust pojmenoval Larry Clark po písni od MC5... Bych moh pokračovat do skončení výstavy.
 
---
Akce startuje 24. ledna v Rudolfinu (Alšovo nábřěží 12).
Vystavující autoři: Nobuyoshi Araki, Tim Barber, Richard Billingham, Mike Brodie, Larry Clark, Barbara Crane, Bill Dane, Corinne Day, William Eggleston, JH Engström, Walker Evans, Lee Friedlander, Luigi Ghirri, Nan Goldin, Jacob Holdt, Jerry Hsu, William Christenberry, William Klein, Jacques-Henri Lartigue, Ari Marcopoulos, Ryan McGinley, Joel Meyerowitz, Slava Mogutin, Daido Moriyama, Mark Morrisroe, Ed Panar, Tod Papageorge, Walter Pfeiffer, Jack Pierson, Stephen Shore, Dash Snow, Joel Sternfeld, Gus Van Sant, Andy Warhol, Henry Wessel a Garry Winogrand.
https://www.facebook.com/OnlyTheGoodOnesSnapshot